To, že Vám budu vyprávět náš příběh jsem věděla dávno předtím, než se dcera narodila. Na rozdíl od většiny příběhů s náhlým předčasným porodem jsem s ním prakticky počítala. Hrálo se jen o čas, který byl celou dobu proti nám…
Od začátku těhotenství jsem se pořád něčeho bála. Do karet mi nehrálo ani mé povolání – zdravotní sestra a ani všemožné odborné publikace a diskuze. První trimestr jsem se bála potratu a od druhého trimestru předčasného porodu/potratu. Představa, že bych měla rodit mrtvé miminko mě děsila…
Ve 22+6 týdnu těhotenství jsem skončila v nemocnici
Byla teplá říjnová neděle, 27.10.2019 a jelikož mě už dlouho vrtal hlavou tlak, který jsem často cítila v břiše, vydali jsme se s manželem na pohotovost. Oba jsme doufali, že se jedná pouze o planý poplach, že to není nebezpečné tvrdnutí břicha a pošlou mě domů s tím, že jsem prostě moc přecitlivělá. K mému překvapení si sestra donesla papíry na příjem ještě před vyšetřením. S tvrdnutím břicha v takovém týdnu (byla jsem zrovna ve 22+6 týdnu) mě prý rozhodně domů nepustí. Z výsledku vyšetření jsem nebyla moudrá, mluvilo se o zkracování čípku a nálevkovitém otevírání. Manžela jsem s brekem poslala pro věci a šla si poslušně lehnout na pokoj s infuzí a se zákazem sahat si na břicho. Další den na vizitě mi zástupce primáře mou diagnózu pečlivě vysvětlil a sdělil mi, že se právě nacházím v šedé zóně, kdy se miminka již mohou zachránit, ale záleží na volném místu na neonatologické JIP. Řekl mi také, že uvidíme, zda se bude čípek zkracovat a podle toho se rozhodne, co bude dál. Nařídili mi jen ležet, mohla jsem jít pouze do sprchy a na záchod. Z takových informací jsem usoudila, že mi opravdu hrozí velmi předčasný porod a o miminko nejspíš přijdu. Nepropadla jsem ale panice a začala jsem studovat tuto problematiku, abych zjistila, že to nemusí být tak špatné.
Hospitalizace byla dlouhá
Čípek se bohužel stále zkracoval a hospitalizace se začala protahovat. Propuštění se mi více a více vzdalovalo. Přestěhovala jsem se na nadstandard, abych měla aspoň soukromí, a od té doby začal můj nemocniční život. Na gynekologickém oddělení jsem strávila dlouhých 10 týdnů. Dva měsíce plné nejistoty a očekávání. Kontrolu jsem měla každý týden a každý týden byl čípek horší, otevírala jsem se a modlila se za každý den navíc. Po celou dobu jsem si četla příběhy na stránkách Nedoklubka, které mi dodávaly naději. Naději na to, že i když se miminko narodí tak brzy, přežije. Zvláštní je, že jsem stále myslela pozitivně, což je paradox, vzhledem k tomu, že jsem vlastně od začátku těhotenství malovala čerta na zeď, bála se předčasného porodu. Nakonec se to skutečně splnilo…
Bojovala jsem až do téměř 33. týdne
Od 30. týdne těhotenství to šlo z kopce. Už jsem neměla moc chuť k jídlu, vstávat z postele se pro mě stalo zátěží, břicho mi tvrdlo několikrát do hodiny. Cítila jsem, že už dlouho nevydržíme. V noci první den roku mi začaly kontrakce, přišla obávaná tokolýza – lékaři se snažili porod ještě zastavit, dostala jsem také další kortikoidy (jedny mi aplikovali již ve 27. týdnu). Když vyšetření odhalilo, že jsem otevřená na 7 cm, jelo se na porodní sál. Je to nejspíš těžce pochopitelné, vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi předčasný porod, ale po těch 10 týdnech plných nejistoty, jsem cítila úlevu.
2.1. ve 23:44 se nám narodila dcera Ellen ve 32+4 s váhou 2030 gramů a k mé úlevě se rozkřičela..
S Ellenkou jsme strávili ještě další 4 týdny na oddělení pro předčasně narozené děti. Já plná strachu, protože jsem moc dobře věděla, co hrozí předčasně narozeným dětem. Pozorovala jsem ji, lekala se každého divného zvuku. Sestřičky byly moc ochotné, i když jsem věděla, že jim nejspíš lezu na nervy. Jenže kdo nezažije, nepochopí…
Ellen je zdravá holčička
Po porodu měla problém pouze s hypoglykémií, kterou se podařilo zkorigovat a s novorozeneckou žloutenkou. S váhou spadla na 1800 gramů. Po 14 dnech pilného nacvičování začala být plně kojena a mohla být také vyndána z inkubátoru. Po celou dobu jsem ji měla u sebe (i s inkubátorem) a mohla se o ni starat. Toto považuji za obrovské plus a vstřícný krok pro maminky.
Tímto končí náš příběh předčasného porodu, přesně za 3 měsíce od příjmu do nemocnice jsme konečně mohli spolu odejít domů. A já děkuji. Děkuji za to, že vše dobře dopadlo a já mám zdravou holčičku! Mé velké díky patří také celému týmu gynekologicko-porodnického oddělení v Havlíčkově Brodě a sestřičkám a lékařům z intermediární péče o novorozence v Havlíčkově Brodě.
Napsat komentář