Maminka Pavla se s námi podělila o příběh narození její dcerky Josefínky. Ta se narodila již ve 25. týdnu a své místo na světě si musela vybojovat. Přes všechny závažné komplikace je z ní dnes veselá dvouletá holčička, která se učí jezdit na kole!
S manželem jsme již doma měli syna Toníčka, na kterého jsme čekali dva roky, myslela jsem si proto, že na další dítě budeme čekat podobně dlouho, proto jsme druhátko začali tvořit hned. Toník slavil první narozeniny a já jsme v 9. týdnu těhotenství samovolně potratila. Vlastně ani nevím, jak se to stalo, ale po chvíli jsem byla těhotná znovu. Tentokrát bylo vše v pořádku, srdíčko bilo jako o závod, první screening bez problému, druhý také. Několikrát nám potvrdili holčičku. Má radost byla obrovská, ihned jsem se dala do nakupování všech těch krásných, malých růžových věciček.
Pohodové těhotenství nečekaně skončilo předčasným porodem
Termín porodu byl stanoven na 20.1.2018. Tak nějak podvědomě jsem tušila, že miminko bude pospíchat, proto jsem chtěla všechno mít připraveno před Vánocemi. Těhotenství mi strašně rychle uteklo, ani jsem si to nestihla užit a mám pocit, že jsem vlastně ani nebyla těhotná. Vždyť mi ani pořádně nestihlo narůst břicho. Kolem 20. týdne mě začaly trápit varixy. Pravděpodobně váha plodu tlačila na mé pánevní dno a to, povolené po prvním porodu, ten tlak nezvládalo. Tlak sílil a tak jsem s extrémně vyhřezlým pánevním dnem a varixy jela v sobotu na pohotovost. Lékař se zděsil, že tohle by čekal u osmdesátileté ženy, ne u třicátnice. S tím, že v těhotenství se s tím nedá nic dělat a miminko je v pořádku, mě poslal domů. Na další kontrole padl konečný verdikt: Tělo to nezvládá. Začínala jsem se otvírat, proto si mě nechali v nemocnici. Dostala jsem první dávku kortikoidů a kapačku na rozhánění kontrakcí. Celý den jsem se cítila fyzicky v pohodě, psychicky na dně. Poslali za mnou lékařku z neonatologie, aby mi vysvětlila, co všechno se může stát, pokud skutečně porodím ve 25. týdnu těhotenství. To mě zlomilo. Od té chvíle jsem v podstatě pořád plakala. Večer začaly pravidelně kontrakce, celou noc se to snažili rozehnat, ale nešlo to. Ráno 11. 10. 2017 jsem se s vypětím posledních sil dobelhala na sesternu, že rodím. A už to jelo. Najednou se seběhlo asi patnáct lidí. Volala jsem manželovi, ale ten i přes porušení všech dopravních předpisů nestihl přijet včas. Jakmile jsem zaujala rodící polohu, kontrakce ustaly. Takže mi pomohli další infuzí a na dvě zatlačení byl ten drobeček venku. Paní doktorka, kterou jsem mimochodem od hlavy až k patě obhodila plodovou vodou, miminko držela v rukou a jen ji jemně pozvedla do vzduchu jako trofej, abych ji aspoň zahlédla. Byla tak malinká, tmavě červená a plakala tak tiše, že jsem to málem neslyšela. Někdo z personálu volal, že kaká a pláče, takže plíce i střeva fungují. To byla první chvíle, kdy jsem na ni byla hrdá.
Začátky života malé Josefínky byly velmi těžké
Za dvě hodiny jsme mohli jít s manželem na JIRP. Všechno to tam bylo takové tiché, tmavé a klidné, cítila jsem napětí. Šla jsem tam s obavami a obrovskou touhou ji zase vidět. Ležela v inkubátoru a lékařka popisovala její kritický zdravotní stav. Byla jsem jako ve snu a nebyla schopna vnímat. Všechny potřebné papíry podepisoval manžel. Na oddělení šestinedělí jsem se seznámila s odsávačkou mateřského mléka, která se stala mou nejlepší přítelkyní na dlouhých devět měsíců, během kterých jsem poctivě ve dne i v noci odsávala mléko. S každou kapkou mléka jsem cítila, že je to to jediné, co pro ni mohu udělat, něco, v čem mě nikdo nemůže nahradit. Mléka jsem měla tolik, že jsem čtyři měsíce mohla krmit i další kulíšky na oddělení. Měla jsem z toho radost. Po porodu byli všichni kolem mě v šoku a zasypávali mě otázkami a svými starostmi o miminko. Já jsem byla zaplavena hormony štěstí a cítila, že to ta malá bojovnice zvládne. „Prostě musí,“ říkala jsem si. Hned první večer v porodnici jsem narazila na stránky Nedoklubka a už jsem je nikdy neopustila…
První dny si Josefínka vedla dobře. Dýchala pomocí CPAPu, tolerovala moje mateřské mlíčko, bojovala s infekcí a žloutenkou. Pořád ji kontrolovali nedovřenou srdeční dučej. První dávka léku zabrala, dučej se přivřela, ale nestáhla se úplně. Po deseti dnech se stalo to, po čem jsem celou dobu toužila. Mohla jsem poprvné klokánkovat. To první objetí, první pocit, že opravdu patříme k sobě, mi i teď, když to píši, vhání slzy do očí. Pepinka se u mě zklidnila, uvolnila, všechny její životní funkce se stabilizovaly a na monitorech se ani jednou nerozezněl alarm. Od té doby jsme klokánkovaly pokaždé, kdy to jen trošku šlo.
Přicházely další a další komplikace
Josefínka měla další zánět a další antibiotika ji znovu dučej otevřely. Nešlo ji dýchání, takže byla zaintubovaná. Srdíčko správně nefungovalo a tělo bylo schopno okysličovat pouze životně důležité orgány. Plánovaná operace srdce se kvůli zánětu musela stále odsouvat. Nakonec byla Pepi v takovém stavu, že ji museli operovat i přes všechna hrozící rizika. Nebyla schopna převozu do Prahy, takže kardiochirurg s celým týmem přijeli za Josefínkou do Ostravy. Operaci zvládla a vše se vrátilo do původního stavu. Každý den jsem se dozvídala další a další diagnozy, které ji sužovaly. Krvácení do mozku I. stupně, které tak již zůstalo a poté se samo vstřebalo. Retinopatie nedonošených II. stupně. Bronchopulmonální displazie. Několik krevních transfuzí. Neustále nové záněty. Jeden zánět vyléčili a za dva dny ji skolil jiný, tak to šlo pořád dokola.
Pepi měla stále meteorické břicho. Bohužel se potvrdilo to, čeho se lékaři obávali – zánět tenkého střeva. Nasadili konzervativní léčbu, vyvedli ji z břicha dren. Tu noc mi zvonil telefon, lékařka mi sdělila, že je Josefína v ohrožení života. Tohle byl opravdu nejhorší okamžik za celé ty čtyři měsíce. Syn spokojeně oddechoval v postýlce a dcera bojovala o život. Nezbylo nám s manželem nic jiného než se modlit a proplakat se do dalšího dne. Hned ráno Josefínku vzali akutně na operační sál, došlo k perforaci střeva na několika místech a obsah střev se vlil do dutiny břišní. Odebrali ji asi 20 cm tenkého střeva a vyvedli ileostomii. Po operaci mě za ní pustili, nebyl to hezký pohled. Ona trpěla fyzicky a já se hroutila psychicky. Pepinka měla asi kilo a už byla závislá na morfiu. Potom začal nekonečný koloběh vyživování, vážení a neprospívání. Pepi fungovala pouze krátká část střeva, zbytek byl vyřazen z provozu. Infuzí do ní pumpovali všechny možné kombinace živin, jen aby přibrala alespoň gram. Celou dobu léčení byla Pepi na nějakých hadičkách, takže její žilní systém již byl spotřebovaný. Byl to začarovaný kruh. Aby ji mohli vyživovat, potřebovala napíchnout žílu, kterou však neměla. Třikrát ji v celkové narkóze rozpíchali všechny hlavní tepny, ale bylo to marné. Josefína hubla před očima. Během tohoto období byla Pepi ve stabilizovaném stavu, takže jsme si užívaly téměř každodenní klokánkování. Dopoledne jsem byla doma se synem. Po obědě přijela hlídat babička a já za hystericky plačícím dítětem, které chce doma maminku, musela zavřít dveře a jet do nemocnice. Po konci návštěvních hodin jsem se stejným pocitem, že opouštím své dítě, které mě potřebuje, jela z nemocnice domů. Žílu se nakonec podařilo napíchnout, za plného vědomí, pouze se sacharózou v puse. Tuhle velkou událost jsem náležitě obrečela. Stejně jako to, když se Pepinku podařilo konečně extubovat, nebo přendat z inkubátoru do postýlky. Byly to všechno drobné krůčky, které pro mě byly zázrakem.
Pepinka šla domů po 112 dnech
S centrálním katetrem Pepinka hezky přibývala na váze, tolerovala mateřské mléko, stomie fungovala. Čekali jsme až bude vážit 2 kg a pak další operace – zanoření stomie. Pepi byla skvělá, začala se na mě usmívat, dýchala jen s Vapothermem. Zkoušeli jsme kojení, krmila jsem ji z lahvičky, přebalovala, měnila stomiové pytlíčky, cvičili jsme spolu. Vypadalo to už nadějně, ale když jsem na Štědrý večer seděla s rodinou u stolu a ona nemohla být s námi, opravdu jsem trpěla. Po Novém roce konečně Pepince zanořili stomii. Myslela jsem, že máme vyhráno, ale začal další boj. V místě stomie došlo ke zúžení střeva, takže museli odebrat další kus střeva, spolu s chlopní, která dělí tenké střevo od tlustého. Cokoliv Pepinka vypila, do minuty nestrávené vykakala. Doslova byla jako průtokáč s fontánou na konci, z každé návštěvy jsem chodila domu obhozená stolicí. Byla to alchymie, ale nakonec jsme našli kombinaci potravy, kterou byla schopna pozřít a dokonce i vstřebat. Po nekonečných 112 dnech jsme si ji s váhou 2400 gramů mohli vzít domů.
Holčička se dnes raduje ze života
Doma začal kolotoč podávání léku, krmení, odsávání. Každý den jsme jeli někam na kontrolu, někdy jsme měli i dva lékaře denně. Neustále jsme cvičili. Do toho jsme musela zvládat domácnost a dvouletého syna, který na miminko žárlil a zlobením se snažil upoutat mou pozornost. Pepinka nebyla doma ani měsíc a zase ji hospitalizovali, tentokrát akutní operace tříselné kýly. Po čase jsem se uklidnila a začali si užívat své miminko. Miminko, které nemělo ani kilo a zvládlo toho mnohem více než kterýkoliv dospělý v mém okolí.
Z Josefínky je veselá, temperamentní dvouletá holčička. Váží necelých 11 kg. Nadevše miluje svého staršího bratra a dělají spolu lumpárny. Pepča krásně mluví, skládá puzzle, ráda tančí, učí se jezdit na kole a každý den rodiče dokáže překvapit nějakou novou dovedností.
Lékaři ji moc chválí a já jsem nejpyšnější máma na světě. Pepi se probouzí ráno vždy s úsměvem a užívá si každou chvíli na světě, kterou si tak těžce vybojovala a se stejným úsměvem jde i spinkat. Nad inkubátorem jsem ji naslibovala hory a doly, jen aby to nevzdala, tak teď mám dost času ji to všechno splnit. Opravdu mám v plánu pro ni udělat cokoliv na světě…. Má dcera je to nejkrásnější a nejnáročnější, co mě kdy v životě potkalo. Jsem vděčná, že si vybrala za mámu právě mě!
Napsat komentář