Vánoční příběh našeho Ríši

Ríša se měl narodit 22.2.2011, od začátku těhotenství jsem se bála předčasného porodu. Míša, jeho o dva a půl roku starší sestřička se narodila 3 měsíce před termínem. Koncem listopadu 2010 už bylo jasné, že Ríša bude muset na svět taky dřív. Na Vánoce jsme v té době ještě vůbec nemysleli, důležité bylo jen to, abychom vydrželi pohromadě co nejdéle a přáli jsme si hlavně, aby to i podruhé šťastně dopadlo, protože prognóza nebyla vůbec dobrá. Ríša neprospíval a můj stav se horšil, na konci listopadu mi byla doporučena hospitalizace pro zhoršující se preeklampsii. Nevydrželi jsme ani do plánovaného porodu, který měl být 6.12. ráno. Ríša přišel na svět 5.12. před půlnocí akutním císařským řezem kvůli záchvatu eklampsie, který začal kolem deváté hodiny večer nesnesitelnou bolestí v podžebří, ležela jsem v té době už na rizikovém oddělení u Apolináře, takže pomoc byla blízko. Kdybychom v tu chvíli byli kdekoliv jinde než pár metrů od sálu a rukou nejlepších odborníků, nejspíš bychom tu ani jeden už nebyli.

Poprvé jsme prožili náš dlouhý pobyt na neonatologii v létě roce 2008 s Míšou, která se narodila v červnu místo v září s porodní váhou 860 g. Byli jsme tedy podruhé v podobné situaci a ve známém prostředí, něco bylo proto jednodušší a něco naopak, báli jsme se konkrétních věcí a situací, které by se mohly stát… Ríša prospíval první týdny celkem dobře, na to jak měl těžký vstup do života a mně domů propustili po dvou týdnech, do Vánoc tedy zbývalo pár dnů. Už od poloviny listopadu u nás bydlela babička s dědou, aby nám pomohli s Míšou, bez jejich pomoci a pomoci celé naší rodiny bychom to dlouhé a těžké období neměli šanci zvládnout. Za Ríšou jsme od propuštění jezdili každý den na celé odpoledne, nebylo mi ještě dobře a cestování, pobyt na neonatologii a vše kolem bylo hodně náročné, na nějaké Vánoce nezbýval moc prostor. Hlavně kvůli Míše a díky rodině se ale podařilo nachystat krásné Vánoce, které se povedly, můj druhý svět byl ale u Apolináře a tam to právě v době Vánoc radostné vůbec nebylo.

Ríšovi bylo 24.12.2010 19 dní, vážil zatím úplně nejmíň v životě, protože už pár dní nedostával mlíčko, měl infekci ve střevech a čekalo se až zaberou antibiotika, aby znovu mohl jíst. Ten den jsem do nemocnice jela s nepříjemným pocitem, který jsem sváděla i na Vánoce, které jsme nemohli jako rodina prožít v klidu a pohromadě. Necítila jsem se ten den vůbec dobře, za Ríšou jsme s manželem přišli už po obědě. Vypadal neklidně, ale to se občas stalo, tak jsem ho pozdravila, pohladila a šla jako obvykle nejdříve do vedlejší místnosti k odsávačce. Můj nedobrý pocit spíš přibýval, ale uklidňovalo mě, že je u něj taťka, když jsem ale po čtvrt hodině přišla zpátky k inkubátoru, viděla jsem hned, že není něco v pořádku. Řešili se sestřičkou, že má Ríša nízkou teplotu a je hodně neklidný a nespokojený, přišla jsem zrovna ve chvíli, kdy si manžel všiml, že ohřívač vzduchu, který vede do cpapu nefunguje a je něm teplota 19 stupňů. Sestřička hned situaci prověřila a zasáhla, ale bylo jasné, že Ríša chvíli dýchal do plic studený vzduch a že mu při tom nebylo dobře. Brzy přišel doktor, aby nám situaci vysvětlil, šlo prý o přístroj, který na teplotu neměl alarm a proto se na to hned nepřišlo. Ríšu jsem pak tři hodiny klokánkovala, tak se o mě dostatečně ohřál, i když byl dlouho neklidný. Když jsme odcházeli domů, bylo mi moc těžko, kvůli všemu.. věděla jsem ale, že musím teď prostě věřit, že to bude dobré a vydržet to. Vánoční večer byl moc těžký, ale s Míšou bylo krásně, byly to dva různé světy, pomáhalo mi to, abych se nezbláznila. Další dny byly náročné a dlouhé, žádný další už ale nebyl horší. Nic moc se nelepšilo, ale ani nehoršilo, šlo to pomalu, ale pořád jsem mohla doufat, že bude všechno nakonec dobré. Nepřidaly se další komplikace, Ríša postupně začal znovu jíst a po novém roce to byl najednou jiný kluk 🙂 Trvalo to dlouho, než jsme se přes ARO a JIP znovu dostali na intermediární oddělení. Byly to znovu známé situace, jen to bylo těžší kvůli Míše, se kterou jsem nemohla být tolik, kolik bych si přála a stejně tak mě to táhlo k Ríšovi, se kterým jsem chtěla být taky pořád. S Ríšou jsme šli nakonec domů v termínu, kdy se měl narodit, pobyt v nemocnici byl tedy o měsíc delší než s Míšou, i kvůli operaci kýly, kterou koncem pobytu v nemocnici prodělal , ale i když podruhé nešlo všechno tak hladce jako poprvé, Ríša to zvládl a dodnes zvládá svůj boj o místo na slunci báječně a jsme na něj moc pyšní 🙂 Každé naše další Vánoce už byly jen šťastné a veselé hlavně díky našim úžasným dětem a rodině. Děkujeme nejvíckrát všem našim andělům strážným za všechno a že si občas musí pěkně máknout!

 

Po propuštění se nám doma s Ríšou dařilo už jen dobře a já brzy nabyla pocitu, že bych náš příběh s někým potřebovala sdílet, i třeba proto, abych mohla další maminky v jejich situaci podpořit a předat jim víru v to, že může všechno dobře dopadnout. Od té doby pomáhám v Nedoklubku, které mě díky tomu, jak neuvěřitelně roste a sílí, čím dál víc naplňuje pocitem jistoty a víry v to, že to má smysl.

 

A děkuju nejvíckrát všem mým milým nedoklubím kolegyním, díky kterým jsou letošní Vánoce na všech neonatologiích v ČR tak krásné a štědré!

 

Přejeme všem, aby jejich strážní andělé nejen letos na Vánoce neměli moc práce.

Markéta Řehořová, koordinátorka Nedoklubka pro neonatologii VFN Apolinář a Nemocnice Hořovice

Dcera Míša (2008, 29+1 t.t., 860 g) & syn Ríša (2010, 28+5 t.t., 660 g)