Příběh vypráví maminka Dominika Kubinová
Náš příběh začal v srpnu 2017, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Naše radost však netrvala dlouho. Začátkem září jsem o miminko bohužel přišla. V listopadu 2017 jsem opět zjistila, že jsem těhotná. Od prvního pozitivního těhotenského testu jsem měla strach, který mě neopustil po celou dobu těhotenství. Od počátku mě trápily bolesti a špinění. Těsně před Vánoci jsem v noci začala krvácet. Byla jsem hospitalizovaná. Naše miminko ale zabojovalo a já jsem mohla po pár dnech domů. Okolo 15. týdne těhotenství veškeré obtíže ustály a já si mohla začít užívat těhotenství. Všechna vyšetrení byla v pořádku a my jsme se dozvěděli, že čekáme vytouženou zdravou holčicku.
22. března jsem měla těhotenskou poradnu ve 23. týdnu těhotenství. Pan doktor mi oznámil, že mám měkký děložní čípek, a že se mám šetřit. Kontrola byla naplánována za tři týdny. Tam už jsem ale nedošla…
2. března v 1 hodinu ráno jsem začala silně krvácet. Jeli jsme do nemocnice. Měla jsem zkrácený děložní čípek a začala jsem se otevírat. Pro hrozící předčasný porod mě okamžitě převezli sanitkou do Ostravy. Po dobu hospitalizace se krvácení uklidnilo a nález zůstával stejný. Měla jsem dobranou kůru kortikoidů a tak mě 5. března odpoledne propustili domů s tím, že teď určitě rodit nebudu. Doma jsem si akorát stihla vybalit věci.
Přesně o půlnoci jsem znova začala krvácet. Opět mě převezli do nemocnice do Ostravy. Během dopoledne krvácení ustalo. Ve 12:30 mě probudilo mokro. Myslela jsem, že mi praskla voda. Zazvonila jsem na sestru a když jsem se postavila, zjistila jsem, že je pode mnou kaluž krve a stále krvácím. Okamžitě mě převezli na vyšetřovnu a já volala manželovi, ať hned přijede. Krevní ztráta byla přes litr a půl. Dali nás na porodní box, kde mi začaly kontrakce po 10min… Dostala jsem kapačku na zastavení kontrakcí. Během pár hodin se krvácení zmírnilo a kontrakce se prodloužily na 30min, tak mě převezli zpět na pokoj a manžela poslali domů. Už jsem ale tak nějak podvědomě cítila, že se s manželem zase brzy uvidíme. Vyplnění mého tušení na sebe nenechalo dlouho čekat. Po 22. hodině jsem se probudila a zjistila jsem, že pode mnou je opět velké množství krve. A tak mě opět převezli na vyšetřovnu, kde se seběhlo spousta lékařů a oznámili mi, že musí těhotenství ukončit akutní sekcí. Volala jsem manželovi, ať hned jede za mnou, že musím na sál. Jakmile jsem s ním domluvila, opět jsem se rozkrvácela. Okamžitě mě tedy převezli na sál. Po cestě jsem prosila, aby ještě počkali, že můj muž přijede každou chvíli. Řekli mi, že už čekat nemohou, protože jsem v ohrožení života já i naše dcerka. Měla jsem strach. Takhle jsem se v životě nebála. Byla jsem tam sama, nevěděla jsem co mě čeká. Na sále mě při přípravě místo mého manžela držela za ruku sestřička a při sekci mě utěšoval anesteziolog. Pak jsem zaslechla větu: „Čas 23:38!“ Neslyšela jsem pláč, neměla jsem odvahu ani sílu se na cokoliv zeptat (později, z propouštěcí zprávy jsme se dozvěděli, že Rozárka po porodu nedýchala. Museli ji rozdýchávat a zaintubovat). Strašně jsem se bála toho nejhoršího… Při převozu na JIP jsem zahlédla manžela. Mám pocit, že jsem mu stačila říct jen: „Ahoj…“ Nepustili ho ke mně. Na JIP mi řekli, že do hodiny mi přijde někdo z neonatologie říct, jak je na tom naše holčička. Nepřišel nikdo. Nemohla jsem spát, probrečela jsem celou noc. Lékařka přišla až v 10 hodin ráno! Když mi řekla, že Rozárka to zvládla a je v pořádku, znova jsem se rozbrečela a víc už nevnímala. Víc jsem v tu chvíli vědět nepotřebovala!
Odpoledne za mnou přijel manžel. Jediný pohled na něj mi stačil, abych pochopila jak moc ho to vzalo. Sesypal se a plakal. Uvědomila jsem si, že já se hroutit nemůžu a musím být silná. Už kvůli němu a naší holčičce.
7. dubna v 15 hodin jsem poprvé Rozinku viděla. Byla v inkubátoru a byla tak maličká! Všude okolo spousty hadiček a přístrojů. Jediný pohled na ni mi ale dodal sílu a já věděla, že to zvládne. Rozárka byla tak moc šikovná, že už třetí den jsme mohli začít s klokánkováním. Nádherný pocit. Po třech dnech jsem se mohla dotknout své holčičky… Dokud jsem byla hospitalizovaná o patro níže, kousek od Rozárky, byla jsem relativně v pohodě. Kdykoliv jsem chtěla, mohla jsem za ní přijít. Zlom nastal, když mě týden od porodu propustili domů. Těšila jsem se na manžela i na děti, ale odloučení od Rozárky bylo pro mě velmi bolestné. Několikrát denně jsem brečela, byla jsem náladová, vyčítala jsem si vše co jsem jen mohla, ze všeho jsem obviňovala jen sebe. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. První týdny to měl manžel se mnou opravdu těžké a já jsem mu vděčná, že to zvládl a stál při mně.
Za Rozárkou jsem dojížděla do FN v Ostravě každý den. Když měl manžel volno, jezdil se mnou. O víkendech jsme se střídali. Každý den jsme si s ní povídali. Hladili jsme ji, chválili, jak moc je šikovná, jak vše zvládá. Chválili jsem ji za každý, byť sebemenší pokrok, za každý gram, který přibrala. Hodně nám to pomáhalo a jsem přesvědčená o tom, že i Rozárce.
Rozárka byla ta, která nás nabíjela energií a optimismem. Lékaři a sestřičky ji neustále chválili. A my jsme na ní byli strašně pyšní.
- června mě konečně přijali k Rozárce a já tak mohla konečně být se svou holčičkou 24 hodin denně. Štěstím jsem brečela. Na intermediáru jsme spolu měly být minimálně týden. Rozárka potřebovala dohnat váhu alespoň na 2 kg a začít papat sama z láhve. Jakmile mě k ní ale přijali, krásně se rozjedla a nemusela být ani jednou krmena sondou. I váha krásně stoupala, takže jsme domů šly po třech dnech.
Rozárku jsme si domů přivezli po nekonečně dlouhých 76 dnech. Během svého pobytu na JIRP neprodělala žádnou infekci, žádné krvácení do mozku. V podstatě se jen „dopékala“ v inkubátoru bez jakýchkoliv potíží. Kromě retinopatie I. – II. stupně a bronchopulmonální dyspalzie, je naprosto zdravá.
Dnes má Rozárka skoro 7 měsíců bio (3korigo), všechna vyšetření, která jsme doposud podstoupili, byla v pořádku. Dle lékařů je Rozárka naprosto zdravé, spokojené miminko, které odpovídá svému biologickému věku.
Napsat komentář