Malá pohádka o dvou sestrách (pro Matyáška od táty)

Maty – 1.220 gramů, 38 centimetrů, * 1.8.2018

Byl jednou jeden horký letní den. Tak horký, že se v něm nedalo stát, sedět ani ležet. Byl to
den tak horký, až se v té nehybné horkosti zachvěl něčí hlas a tiše zašeptal: „bráško“. V tom dni jsi
přišel.

Bylo to jako zjevení. Bylo to jako záplava barev, které se míchají do podivuhodných obrazů.
TY. Tak křehký, tak zranitelný. Překvapený. Osamělost zaťukala na dveře a ty jsi ji pozval dále. Do
svého skleněného zámku, kde byly ukryty tvé sny. O čem jsi asi snil?

Snil jsi o létání a stal ses malým letcem, který se vydal na cestu nad tajemnými krajinami
tvořenými Božími zázraky. Odhodlaný letět za vším, co Tě čeká. Statečný ve svém odhodlání.

Krajiny se střídaly v rychlém sledu. Viděl jsi propasti, černé tůně, i vysoké bílé hory, které se vynořovaly z mlhy. Ještě jsi to nevěděl, ale cestovaly s tebou dvě odvěké sestry – bezmoc a naděje. Obě tě chránily, byly jako dva nerozluční andělé tvé samoty. Posílaly pozdravy na zemi, ke tvým rodičům, kteří byli strachy bez sebe, tak jako bývají strachy bez sebe všichni rodiče, kteří se bojí o své malé letce. Horké dny plynuly a vláha nepřicházela. Všude bylo sucho, jakoby se zastavil život.

Ale on se nezastavil, on proudil ve vzdušných vírech a proháněl se spolu s větrem, který všechny věci, co jsou na zemi, posouval dál a dál. Chvílemi se v něm nedalo ani stát, jak byl silný. Ale ty jsi vše zvládal, všechny ty poryvy a turbulence. Tvá cesta trvala mnoho hodin, dní a týdnů a někdy si sestry vzájemně vjely do vlasů. Byly to sestry, které se kdysi zrodily do tohoto světa.

Stáli jsme dole, na zemi, a pozorovali tvůj let, ohromeni úžasem, oněmělí tvou odvahou.

Počítali jsme ztěžka dny tvé cesty a přáli si, ať už u nás šťastně přistaneš. Nemohli jsme se dočkat. Až jednou … A sestry zůstaly.

Aleš Musil, v Opavě 25.8.2018