Příběh Valérie 31tt.

Ahoj, povím Vám náš příběh o naší velké bojovnici.

Když jsem začala chodit s přítelem ani ve snu by nás nenapadlo že by jsme mohli mít dítě. Už jen proto že jsme byli mladí a já dělala školu. Když jsem na začátku prosince 2012 nedostavila 14dní menstruace tak sem si udělala těhotenský test. Vyšel pozitivní a my byli v šoku. Já brečela ale zároveň jsme se těšili a byli nadšení, ikdyž jsme věděli jak to bude ze začátku  těžké. Za dva dny mi to potvrdila i gynekoložka ‘‘Maminko jste v 3. týdnu a miminko nemá ještě ani milimetr‘‘ byla její slova. První termín jsem měla podle menstruace 27. července a podle UTZ 5.-6. srpna. Ve škole mi chyběl poslední rok, tak jsem stále chodila.

Pár dní před svátky, když jsem se vrátila ze školy, tak jsem slabě špinila. Okamžitě jsem šla ke gynekoložce, která mi řekla že je to náznak potratu. Ihned mi napsala rizikové těhotenství a doporučila klidový režim. Potom už šlo všechno jako ‘‘po másle‘‘ .

Screening v prvním trimestru dopadl dobře, vyšetření srdíčka taky a podle UTZ to vypadalo na holčičku. Čas utíkal, já přibírala, bříško rostlo a budoucí tatínek byl nadšený a hrozně se těšil.

Když jsem dovršila 20. tt,  začaly komplikace.  Začalo mi dost často tvrdnout břicho a do toho se přidaly bolesti v podbřišku. Do poradny jsem kvůli tomu začala chodit častěji a doktorka mi stále říkala, že je na porod ještě brzo. Děsila mě tím, ale já si nechtěla nic připustit. Když jsem jednou přišla na pravidelnou kontrolu zjistila, že mám zánět, a řekla mi, že kdyby se cokoliv dělo, mám jet okamžitě do nemocnice.

Na druhý den za mnou dojel přítel (nebydleli jsme ještě spolu) a mně bylo čím dál tím hůř. Břicho dost tvrdlo čím dál častěji a já měla strach. Nakonec jsem si zabalila věci a jela do nejbližší nemocnice. Byla jsem ve 25 tt. Okamžitě mi dělali všelijaké vyšetření a nakonec usoudili, že si mě tam pro jistotu nechají. Přítel mi donesl věci a sestřička napojila kapačku. Dostávala jsem přes ní magnesium na utlumení tvrdnutí. Po týdnu v nemocnici se to zlepšilo a blížil se odchod domů. Přítel byl u mě každý den a pěkně si mě tam rozmazloval. Jednoho dne odpoledne jsem dostala strašnou zimnici a do toho vysoké horečky. Bylo mi hrozně a bála jsem se. Opakovalo se to asi 3x za den. Udělali mi nejrůznější vyšetření a protože jsem stále měla ten zánět který mi zjistila gynekoložka tak se nakonec přišlo na to, že to bylo způsobené tím. Dělali mi testy a zjistili, že je ten zánět buď na placentě což by znamenalo okamžitý porod a nebo to byl zánět, který se dá vyléčit léky. Napínali mě 3 dny než došly výsledky. Byla jsem strachy bez sebe, ale už se nic z toho neopakovalo. Dopadlo to dobře, na placentě zánět nebyl a já mohla jít domů. Doma jsem brala 6x denně rozpustné magnesium a bylo mi fajn. Břicho mi tvrdlo pořád, ale už ne tak moc. Jednou když sem byla u přítele sem míň cítila pohyby ale nevěnovala jsem tomu nějak pozornost. Když jsem se vrátila domů, seděla jsem u televize a začalo mě strašně bolet na levé straně v podbříšku. Byla to hrozná křeč a jediné co mě napadlo bylo volat příteli. Ten mě uklidnil, že vše bude fajn. Jen jsem položila telefon, začala jsem hodně krvácet. Bydlela jsem s mamkou tak jsem utíkala za ní a vše ji řekla. Okamžitě volala sanitku a já mezi tím zase volala příteli. Ten byl strachy bez sebe, ale stále mě uklidňoval.

Byla jsem ve 31tt. Sanitka mě odvezla do Fakultní nemocnice v Ostravě-porubě, kde mě převezli na porodní sály. Mamka jela se mnou. Odvezli mě na vyšetřovnu, kde mi dělali nejrůznější vyšetření a s mamkou sepisovali papíry. Malá byla v pořádku to bylo hlavní. Kontrolovali čípek a její srdíčko. Když sem přestala krvácet tak mamka odjela domů a mě daly na pokoj. Bylo kolem 11hod. večer a já zavolala příteli a uklidnila ho, že je vše v pohodě a on slíbil že hned ráno dojede. Seděla sem na posteli a když sem se zvedla začala jsem znovu krvácet, tentokrát to bylo víc než předtím. Zazvonila jsem na sestru, která mě hned zase odvezla zpátky na vyšetřovnu a dělali další vyšetření. Zjistili, že mi praskla placenta a zkracuje se mi čípek. Voda ještě neodtekla to bylo jediné štěstí. Doktorka pořád někomu volala a domlouvala se, to mě dost znepokojovalo. Bylo kolem půlnoci a přišla mi oznámit tu bolestivou větu ‘‘ musíme Vás vzít na císařský řez, ztratila jste moc krve a stále krvácíte a je v ohrožení život Váš i miminka‘‘.

V tu chvíli mě začaly sestry svlíkat z oblečení a oblíkat do pyžama.  Nebylo čas podat ani kortikoidy na dozrání plic. Začala jsem brečet a jediné na co sem se zmohla bylo ‘‘Bude v pořádku?‘‘ Doktorka mě uklidnila a řekla ‘‘samozřejmě..‘‘ Když mě vezli na sál neustále jsem si opakovala, že je ještě moc brzo, přítel ani nevěděl, že jdu rodit. Na sále jsem se hrozně klepala a pamatuju si jen že mi natřeli břicho něčím, co hrozně pálilo a pak už nic.. Když sem se vzbudila v noci na JIPce, bylo mi hrozně. Uvědomila sem si že malá už není ve mně a břicho mě bolelo tak moc, že sem se nemohla ani otočit, myslela jsem, že mě to roztrhá. Chtěla jsem, aby to byl zlý sen.. Ráno když jsem se vzbudila stála nade mnou doktorka a řekla ‘‘Máte krásnou holčičku Valérii. Narodila se 1.6.2013 v 0:25. Váží 1480g a měří 39cm. Je v inkubátoru a je šikovná‘‘ Byla sem šťastná, zvědavá jak vypadá a zároveň sem měla hrozný strach..

 

Kolem 11hod. ráno mě převezli na oddělení šestinedělí, kde už mě čekala rodina. Nemohla jsem chodit, tak sem byla pořád na vozíku. Hned jsem volala příteli a on už byl na cestě za mnou. Byl v šoku, ale i šťastný. Když přijel všechno jsem mu řekla a šli jsme na novorozenecké JIP kde naše Valinka ležela. První okamžik když jsme ji viděli, se nám nahrnuli slzy do očí. Všudy byly přístroje, plno hadiček a takové malé stvoření v inkubátoru. První věta, kterou sem řekla byla ‘‘je nádherná‘‘.. Sestřička byla moc šikovná hned nám řekla všechno o malé a jaká hadička na co souží. Valinka byla na umělé plícní ventilaci pro nedozrání plic (25%), sondu v pusince a kanilu v ručičce.. Po dobu, co jsem ležela na šestinedělí jsem za ní chodila pořád, co to šlo. Většinu času jsem u inkubátoru probrečela, ikdyž sem strašně brečet nechtěla. 3dny po porodu dostala silnou infekci a museli ji přestat živit protože dostávala antibiotika. Do toho se objevilo 3.stupeň krvácení do mozkových komor a my plakaliještě víc. Nevěděla jsem, co mám od toho čekat. Po týdnu mě propustili domů. Já odstříkávala mlíko a každý den jsme s přítelem dojížděli 40km za naší holčičkou. Nebyl jediný den kdy by jsme u ní nebyli.

 

Za 10 dní po porodu infekce odešla a malá mohla zase dostávat moje mlíčko. Hlavička byla stále sledována. Botalova dučej se jí taky nechtěla uzavřít tak se to také sledovalo. Za 14dní ji zkusili odpojit umělou plícní ventilaci a povedlo se. Vali dostala brýlky na nosánek a krásně si dýchala sama. Mohli jsme začít klokánkovat, já ji přebalovat, přítel se ještě bál. Valinka krásně přibírala a byla šikovná a my z ní měly hroznou radost. Ale přišlo něco co jsme nečekali..

 

Když měla asi 3 týdny, krvácení v hlavičce se začalo zhoršovat a hrozilo že malá půjde na operaci kde ji zavedou VPshunt na odsávání mozkomíšního moku. Podepsali jsme všelijaké papíry ohledně toho že malá bude pod narkózou atd.. Na poslední chvíli se to ustálilo a operace byla odložená. Bylo to opravdu za pět minut dvanáct.. Pak se dostavila novorozenecká žloutenka tak byla asi 3 dny ‘‘na solárku‘‘. Valinka si pěkně udržela teplotu tak mohla být z inkubátoru přestěhována do vyhřívané postýlky.. Po 25dnech na JIP ji dali na oddělení intermediární péče, tam si ji začal i přítel přebalovat. Stále měla zavedenou sondu na dokrmování, z části si už papala sama. Poprvé jsem začala kojit, moc nám to nešlo, malá se neuměla přisát a já sem pak z toho byla taky nervozní. Jedna šikovná sestřička mi doporučila kloboučky na kojení a malá si vypila skoro celou dávku. Dělali ji vyšetření očíček a zjistili, že nemá dostatečně vyvinutou sítnici. Botalova dučej se úspěšně uzavřela a hlavička se stále sledovala. Krvácení se nezhoršovalo ale ani nelepšilo. J 9.7.2013 jsem byla přijatá s Valinkou na pokoj. Vše šlo dobře malá si krásně papala i víc jak svoji dávku, neměla žádné problémy s prdíky. Po týdnu (16.7.2013) jsme byly propuštěni domů. Dostali jsme plno vitamínu které Valinka musela brát. Doma šlo všechno v pohodě a po měsíci jsme jeli na kontrolu na neurologii a rizikovku. Vše dopadlo celkem dobře, krvácení v hlavičce se nezlepšovalo ani nezhoršovalo a doktorka nám předepsala rehabilitace protože malá točila hlavičku na jednu stranu, a taky proto aby mozek správně fungoval následkem toho krvácení. Byli jsme na kontrole i s očičkama a vše dopadlo dobře, srdíčko je taky v pořádku. Chodíme na rehabilitace a cvičíme vojtovu metodu. Valinka je šikovná a věříme že vše dopadne dobře.

Chtěla bych strašně moc poděkovat sestřičkám a doktorům kteří se o Valinku starali.

 

Kateřina, Pepa a Valinka Kunzovi