Aninka 29tt., 1260g

Jmenuji se Anička a narodila jsem v Českých Budějovicích dne 6. 7. 2003 v 11:55 hod., tedy za pět minut dvanáct, a to doslova. Na svět jsem přišla ve 29. týdnu těhotenství, tedy o 11 týdnů dříve, než bylo v plánu. V posledních týdnech před porodem se mi v mámině bříšku vůbec nedařilo. Maminčina děloha, do té doby můj bezpečný pelíšek, přestala růst, začala se stahovat, a mně se nedostávalo tolik živin a kyslíku, kolik bych potřebovala. Tři týdny se mnou maminka ležela na oddělení rizikových těhotenství a dostávala jednu infúzi za druhou. Léčba ale nezabírala. A to nedělní dopoledne, kdy jsem poprvé jukla na svět, rozhodl pan doktor na základě kontrolního ultrazvuku, že musím rychle ven, neboť mi začíná jít o život. Pamatuji si, jak byla maminka vyděšená, když jí asi o 30 minut později vezl sanitář na operační sál. Neměla ponětí, co se semnou bude po porodu dít a jaké jsou mé šance.

Po svém narození jsem vážila 1260 g a měřila 40 cm. V době, kdy mamince lékaři zašívali operační ránu, jsem už cestovala v převozním inkubátoru na JIP neonatologického oddělení. Hned za dveřmi operačního sálu jsem zahlédla vyděšeného pána, který, jak jsem zjistila později, byl můj tatínek. Ještě týž den se za mnou přišel na JIPku podívat, ale moc času jsme spolu nestrávili, protože páni doktoři a sestřičky měli okolo mě spoustu práce. Vyšetřovali mě skrz na skrz. Moc mě chválili, jak prý si vzhledem ke své nízké porodní váze dobře vedu. Jak se ale říká, nechval dne před večerem. V noci se můj zdravotní stav bohužel výrazně zhoršil. Začala jsem mít potíže s dýcháním a musela jsem být napojena na dýchací přístroj. Lékaři mě uspali, abych nabrala sílu a lépe se se svou nezralostí vypořádala. Maminka v té době ležela na JIP gynekologického oddělení. Od dětské ošetřující lékařky dostala informaci, že jsem dítě těžce nezralé, které muselo být pro dechové potíže napojeno na ventilátor. V dokumentaci stálo: IRDS, těžká nezralost, intersticiální emfyzém.

Maminka se za mnou přišla podívat v úterý dopoledne. Byla to pro ni náročná výprava. Byla velmi slabá, potila se, točila se jí hlava, rána po císařském řezu jí bolela a pálila, a hlavně vůbec nevěděla, zda se má na naše první setkání těšit, nebo se ho obávat. Nedokázala si ani trochu představit, jak vypadám. Když pak spatřila alarmující monitor, několik infúzí, spoustu katétrů a mezi tím vším maličké hubené opocené tělíčko, třesoucí se v rytmu dýchacího přístroje, …byl to pro ni obrovský šok. I navzdory tomu, že sama pracovala dva roky jako zdravotní sestřička na intenzivní péči, situaci nezvládla a omdlela.

Další návštěvu už zvládla o trošičku lépe, ale v šoku byla stále. Dívala se na mě přes sklo inkubátoru a stále nemohla uvěřit, že tohle všechno se děje právě jí. Cítila úzkost, zklamání, nejistotu, cítila se osamělá. Věděla, že ta maličká holčička, na kterou se dívá, je ta samá, kterou nosila 29 týdnů v bříšku, a na kterou se moc těšila, jako máma si v tu chvíli ale rozhodně nepřipadala. Až se za to sama před sebou zastyděla. Jakoby celé těhotenství bylo pouhým snem. Lékaři maminku seznámili s mým zdravotním stavem, s jeho možným vývojem a s léčbou. Nikdo z nich ale neměl čas s ní pohovořit o tom, jak se cítí, a poradit, jak se s touto náročnou situací vyrovnat. Můj tatínek, babičky, děda, přátelé…ti všichni se snažili maminku utěšit, dodat jí naději, odvahu, ale nevěděli moc dobře, jak na to. Sami potřebovali pomoci. Maminka si přála slyšet, že ze mě vyroste zdravá holčička, ale to jí v danou chvíli nemohl nikdo slíbit.

Ve středu dopoledne se jedna ze sestřiček maminky zeptala, jestli by si mě chtěla zkusit pohladit. Maminku nenapadlo, že by něco takového bylo vůbec možné. Samozřejmě hned souhlasila. Byla jsem tak moc šťastná, že jí mám zase blízko sebe. A stejná sestřička mamince tenkrát řekla: „Nebojte se, ony jsou tyhle dětičky obrovští bojovníci, a zvláště holčičky. Nebojte, ona to zvládne.“ Tahle slova byla pro maminku tím nejkrásnějším, co od porodu slyšela. Tenkrát odcházela z JIPky poprvé o trošičku klidnější. Veškerou svou další energii věnovala odstříkávání mléka z prsu. Věděla, jak moc je pro mě mateřské mléko důležité. Odstříkávala každé tři hodiny ve dne i v noci. I když jsem v té době dostávala výživu zatím pouze do žíly, bylo nutné, aby se u maminky nastartovala laktace. Toho bylo možné dosáhnout jen pravidelným odsáváním. A samozřejmě také klidnou myslí a pozitivním myšlením, ale to se mamince zatím příliš nedařilo. A nebylo se čemu divit.

O den později došlo k dalšímu zhoršení mého zdravotního stavu. Když za mnou maminka přišla na JIPku, podlomila se jí kolena, neboť už ode dveří na monitoru viděla, že není něco v pořádku. Informace, kterou od lékaře dostala, pro ni byla v tu chvíli zdrcující: „Dostala sepsi. Řeknu vám to na rovinu, vůbec to nevypadá dobře. Je to padesát na padesát. Rozhodne noc. Pokud vydrží do rána, snad by se z toho mohla dostat.“ Bylo mi mizerně. O to víc, že ke mně maminku ani nepustili. Všichni okolo mě běhali a dělali maximum, aby mi zachránili život.

Dlouhé minuty maminka seděla na svém lůžku na gynekologickém oddělení a prožívala další šok, další zklamání. Cítila se bezmocná. Nevěděla, co si počít. Měla pocit, že je vše ztracené. Když tu smutnou zprávu sdělovala mému tátovi, nemohla ani mluvit. Taťka tenkrát utekl z práce a přijel do nemocnice. Stáli s maminkou pod okny JIPky a modlili se za mě. A modlili se za mě i všichni naši blízcí. A já jsem bojovala. A společně jsme to dokázali. Vyhrála jsem

Když maminka v pátek ráno procházela spojovací chodbou mezi gynekologií a neonatologií, prožívala nejhorší okamžiky svého dosavadního života. A byla to pro ni nepopsatelná úleva, když otevřela dveře JIPky, naproti kterým pořád stál inkubátor se jménem Anička. Tenkrát si cestou zpět na svůj pokoj poprvé všimla na chodbách neonatologického oddělení fotografií původně nedonošených dětí, na fotografiích už ve starším věku, u kterých byl uveden týden, ve kterém přišly na svět, jejich porodní váha, a u některých také fotografie z období po narození. Měla před sebou nástěnky plné důkazů, že je to možné, že i nedonošené děti vyrostou a mohou být zdravé, nástěnky plné naděje. Strávila u nich spousty hodin.

Týden po porodu stála maminka před rozhodnutím, zda se nechat přeložit na neonatologické oddělení a být mi nablízku, nebo si jít na pár dnů odpočinout domů, jak doporučovali lékaři, a naléhala celá rodina. Protože jí lékaři ujistili, že minimálně celý následující týden si zcela určitě ještě pobudu na JIPce, rozhodla se jet domů, pořádně se vyspat, a hlavně přichystat miminkovskou výbavičku, která scházela téměř celá. Každý den odpoledne za mnou jezdila a vozila mi odstříkané mlíčko. A já jsem se také moc snažila. V polovině týdne mě lékaři mohli začít odpojovat od dýchacího přístroje a probouzet, a na konci týdne už jsem si dýchala sama, akorát jsem dostávala kyslíček do inkubátoru.

Takhle šikovná miminka už většinou nemusejí být pod přísným dohledem na JIPce, ale stěhují se na oddělení intermediární péče (IMP). A tedy i já jsem se mohla přestěhovat a udělat tak mamince a tatínkovi obrovskou radost. Bylo to pro oba veliké překvapení, když zjistili, že na JIPce už neležím. Byla neděle a maminka byla zrovna ten den přijata zpět na neonatologii. Tento den byl pro nás pro všechny výjimečný i z jiného důvodu – maminka si mě poprvé od porodu mohla pochovat. Klokánkovaly jsme. Po dvou týdnech odloučení plných strachu, nejistoty, bolesti… jsem se zase cítila v bezpečí, zase jsem slyšela tlouci mámino srdce.

Na IMPu jsem strávila tři dny, během kterých se o mě maminka učila pečovat. Přebalovala mě, měřila mi tělesnou teplotu, učila se manipulovat s nosní sondou, skrze kterou mi sestřičky podávaly samospádem z injekční stříkačky mámino odstříkané mlíčko, a začala se mnou pod vedením rehabilitační sestřičky cvičit, abych se správně vyvíjela. Mezi těmito činnostmi a odstříkáváním mlíčka mě sledovala okem ostřížím. Až tím, podle mého názoru, musela lézt sestřičkám pěkně na nervy. A když zrovna nestála u mého inkubátoru, rozkoukávala se po oddělení, seznamovala se s ostatními maminkami, a postupně zjišťovala, co vlastně nedonošenost obnáší.

Máminu euforickou náladu poté, co mě ve čtvrtek 24. 7. přestěhovali na její pokoj na oddělení rooming-in, vystřídala po pár dnech nálada těžce depresivní. Vážila jsem ani ne jeden kilogram a svou váhu jsem musela téměř zdvojnásobit (1900 g), abych mohla být propuštěna domů. Mamince přišla tato hranice absolutně nedosažitelná, když viděla, že můj denní přírůstek váhy je cca 30 g, že někdy nepřiberu vůbec nic, a že ani váhový úbytek není ničím výjimečným. Každodenní ranní vážení se postupně stalo obrovským zdrojem stresu. Nejvíce k vzteku bylo, když jsem nějaké to dečko přibrala, a než mě maminka stihla z váhy sundat, stihla jsem se vyčůrat nebo vykakat, a hned jsem byla zase o něco lehčí. K tomu se stupňovala mámina únava. Spánek byl nekvalitní. Každé tři hodiny, ve dne i v noci, vstávala a odstříkávala mateřské mléko. Na pokoji jsme byly většinou 4 miminka a tři maminky, a málokdy se stalo, že by některý z nás mrňousků neplakal. K tomu běžný provoz na oddělení, návštěvy, neustálé obavy, zda nedojde ke zhoršení mého zdravotního stavu, nejistota ohledně budoucnosti… Jednou byla maminka tolik unavená, že jí ani neprobudil můj pláč. Sestřičky mě tenkrát odvezly k sobě na sesternu a nechaly jí prospat.

Krizových chvilek, kdy měla maminka pocit, že to nikdy neskončí, že už to déle nevydrží, že se domů jen tak nepodíváme, nebylo málo. Záviděla všem maminkám, které si mohly miminko odnést domů, uložit ho do postýlky, vozit ho v kočárku, pochlubit se s ním všem blízkým… A těch slziček vyplakaných. A těch telefonátů tatínkovi. A k tomu ze všech stran slyšela: „Musíš vydržet a být silná, vždyť to děláš pro tu malou“. Nebo : „Žádné slzy, nebo přijdeš o mléko“. Tohle přece mamka všechno věděla, ale poručit si, aby zachovala klidnou hlavu, myslet pozitivně, …to se jí mnohdy nedařilo. A přesně takhle, jak se cítila ona, se cítila i teta Verunka, maminka od dvou nedonošených kulíšků Petříka a Pavlíka, kteří s námi po celou dobu naší hospitalizace na oddělení rooming-in bydleli na pokoji. Měly jsme s mamkou štěstí v neštěstí, protože to byli ti nejlepší parťáci, jaké jsme si jen mohly přát. Maminky si padly do oka hned od prvního dne. Na tetu Verču maminka vzpomíná jako na člověka, který jí celou situaci pomohl zvládnout nejvíce. Společně sdílely všechna svá trápení, nejistoty, pochybnosti, ale i radosti a naše pokroky. Vzájemně si vypomáhaly. Když například jedna došla k závěru, že dnes musí alespoň na chvilku opustit budovu nemocnice, jinak se každou chvilku zblázní, druhá hlídala nás mimina. Na našem pokoji bylo často slzavé údolí, ale nezřídka i veselo, a sestřičky k nám rády chodily, že prý jsem prima parta. Na tetu Veroniku a její chlapáky nikdy nezapomeneme. A snad se s nimi zase brzy uvidíme.

Od té doby, co jsem opustila JIPku, už u mě nedošlo k žádnému dalšímu zhoršení zdravotního stavu. S novorozeneckou žloutenkou jsem se poprala vcelku rychle, akorát mou krvetvorbu bylo třeba trochu nakopnout. Jako většina nedonošených dětí jsem trpěla chudokrevností. Během hospitalizace jsem musela dostat několik krevních transfúzí. Mé, ne zrovna výstavní, žilky dokázaly sestřičky, které se mi snažily zavést kanylu, pokaždé pěkně potrápit. Jednou jsem po několika marných pokusech sestřiček o zavedení kanylky do ručiček i nožiček skončila se zasádrovanou kanylou na hlavě. Protože jsem měla husté vlásky, trvalo mamce pěkně dlouho, než mi z nich pak sádru vydrolila. Vzpomínám si, že při jedné transfúzi jsem dostala takový hlad, že maminka musela přijít a během transfúze mě nakojit. Na co maminka vzpomíná nerada, bylo vyšetření oční sítnice. Bylo to nepříjemné vyšetření, po kterém jsem měla oteklá očička, dlouho jsem nebyla k utišení, a většinou jsem ještě spadla na váze. Ale co se dalo dělat, bylo to třeba.

Když jsem vážila přibližně 1500 g, rozhodl pan doktor, ať mě maminka začne přikládat k prsu. Skončilo mi lenošení. Protože jsem měla potíže se k prsu přisát, přinesla jedna moc hodná a trpělivá sestřička mamince silikonový klobouček, ať to zkusí s ním. A ten nám pomohl. Prvních pár dnů mě kojení dosti vyčerpávalo, prospala jsem celé dny (od kojení ke kojení) a málo jsem v té době přibírala na váze. Ale netrvalo to dlouho a pak už mě všichni jenom chválili. A já jsem byla celá šťastná, protože jsem se konečně zbavila nosní sondy. Ta mi tedy vadila moc, několikrát jsem si jí dokonce z nosíku vytáhla. Mamka mi kvůli tomu dávala na ruce přízové rukavičky, které mi pro ten účel uháčkovala babička. Mlíčka měla maminka víc než dost. Po každém kojení ho ještě spoustu odstříkala pro ostatní děti. Po čase se tvorba mléka snížila a maminka začala zmatkovat, že mléko ztrácí. Pár dnů nemyslela na nic jiného a trápila se tím. Bála se, že budu muset dostat mléko umělé, které ne všechny nedonošené děti dobře snáší, a náš pobyt na neonatologii by se tak mohl protáhnout. Naštěstí byly její obavy zbytečné. Přibírala jsem pěkně, tak bylo všechno v pořádku. Ale, než tohle maminka sestřičkám uvěřila…..to to trvalo. Chyběl jí reálný nadhled. Všechny její myšlenky se soustředily jen a jen na odchod domů.

Na personál neonatologického oddělení maminka vzpomíná ráda, až na pár výjimek se všichni snažili maminky podpořit a vyjít jim vstříc. Nikdy nezapomene na rehabilitační sestřičku, která tenkrát na neonatologii pár dní zaskakovala. Tahle sestřička sama před 15 lety porodila svou dceru předčasně a moc dobře tedy maminkám rozuměla, věděla, co právě prožívají. Vzpomínala, jak špatně pobyt na neonatologii sama snášela – deprese, slzy, výčitky, jak se upínala také pouze a jen na odchod domů. Radila maminkám, ať jsou moudřejší, než byla ona, ať se radují z každé minuty, kterou s námi nedonošenými miminky mohou strávit, protože čas utíká tak rychle… Říkala: „Tahle malá miminečka jsou přeci tak krásná. Jsou jako panenky. Užívejte si jich, jak jen to jde.“ Moc tenkrát maminku svými slovy povzbudila.

Byl pátek 5. 9. 2003 dopoledne. Mamka stála u okna a koukala do parku nemocnice, jak tudy proudí davy pacientů a zdravotníků, když k ní zezadu přistoupila staniční sestřička a jen tak mimochodem se zeptala: „Chcete jít dneska do-mů?“ Mamince vůbec nedošlo, že sestřička hovoří k ní. Ale, když jí to došlo, štěstím se mohla zbláznit. S odchodem domů hned souhlasila. Obvolala rodinu (chudák taťka, polilo ho horko při představě, že do odpoledne nemůže dát dva měsíce neuklizený byt do pořádku). Ale když pak začala balit své věci, dostala najednou strach. Zvládne to doma sama s nedonošeným miminkem? Vždyť ten den jsem vážila pouhých 1890 g. Co když se objeví nějaké komplikace? A pak tu byla teta Verča, se kterou se takhle narychlo loučit nechtěla. Najednou z našeho tak dlouho očekávaného odchodu domů neměla zdaleka takovou radost, jak si nejméně tisíckrát představovala.

Vyzbrojené instrukcemi a radami od lékařů jsme nakonec neonatologické oddělení v odpoledních hodinách opustili. Když jsme dorazili domů, položila mě maminka poprvé do mé vlastní postýlky. A já, ačkoliv jsem jí v posledních několika dnech nenechala příliš odpočinout, neboť jsem se stále častěji hlásila o mlíčko nebo o pochování, jsem spala a spala…asi jsem se z toho dvouměsíčního nemocničního kolotoče potřebovala pořádně vyspat.

A jak to se mnou bylo dál? V prvním půlroce jsem dala všem, hlavně mamince, pořádně zabrat. Náš den byl vyplněný kojením a cvičením Vojtovky. Zpočátku mě maminka před každým kojením a po kojení ještě vážila. Rehabilitovaly jsme 4 x denně, začaly jsme jedním cvikem a v jednou roce už jich bylo osm. Častěji, než mí donošení vrstevníci, jsem si dávala dostaveníčko s lékaři různých odborností. Častěji jsem musela navštěvovat svého pediatra, 1 x za 1–2 týdny jsem dojížděla k rehabilitačnímu lékaři, asi 1 x za čtvrt roku jsem se jezdila ukázat na neonatologii, kde mě vyšetřila paní doktorka neuroložka, a nabrali mi krev. Sem tam jsem zaběhla i na ortopedii, a bohužel jsem se musela podrobit ještě třem očním vyšetřením. Když jsem byla doma asi jeden měsíc, krevní testy ukázaly, že je třeba, abych dostala další transfúzi, tak jsem si ještě jednu noc na neonatologii poležela. Naštěstí to byla transfúze poslední. Říká se, že nedonošené děti bývají častěji nemocné, ale to nebyl můj případ. Asi v půl roce jsem prodělala jednu angínu, víc nic.

Celý první rok mého života žili mí rodiče ve strachu a nejistotě, zda se budu po stránce psychomotorické vyvíjet tak, jak mám. Věděli od lékařů, že můj vývoj je v důsledku předčasného porodu ohrožen. Zvláště pro maminku byla tato nejistota těžko snesitelná. Věděla, jak velký význam pro mě má rehabilitace metodou reflexní lokomoce dle prof. Vojty, a cvičila se mnou více, než poctivě. A často to pro ni bylo dosti vyčerpávající. Musela se hodně přemáhat, aby mě každé ráno místo přiložení k prsu hladovou svlékla a položila nejprve na rehabilitační stůl. Někdy jsme s maminkou plakaly při cvičení společně, třeba tehdy, když jsem plakala více, než obvykle, nebo když si nebyla jistá, zda provádí cvik správně. Tatínek pracoval přes týden v zahraničí, a o víkendech, kdy byl doma, se mnou cvičit odmítal. Prý, že si mě chce užít a ne mě „trápit“. Babičky mamince také nebyly příliš velkou oporou. Jakmile se mělo cvičit, měly se k odchodu, a pokud zůstaly, cvičení obrečely. Cvičení pro mě rozhodně nebylo ničím příjemným, ale nebolelo, čemuž babičky odmítaly uvěřit. Ještě během pobytu v nemocnici si maminka přečetla v nějakém časopisu článek, že nedonošené děti dosahují ve škole horších výsledků, než jejich zdraví donošení vrstevníci. Jedna z lékařek jí tenkrát ujistila, že této informaci rozhodně nemá přikládat žádný význam, neboť každé dítě je jiné, a záleží především na péči, kterou mu věnují jeho rodiče. Tuto radu si maminka vzala k srdci až příliš a snažila se mi zprostředkovat co nejvíce podnětů, aby můj vývoj řádně podpořila. Rozhodně to někdy přeháněla, ale s tím jsem si dokázala poradit. Když už toho na mě nakládala moc, prostě jsem vypnula a nereagovala. Stávkovala jsem. Jeden čas jsem dokonce prchala, když se ke mně blížila s jakoukoliv knížkou. Brzy pochopila, vzdala to, a čekala, dokud se sama o zábavu nepřihlásím. A já jsem se přihlásila.

Myslím, že každá maminka nedonošeného miminka musí čelit zvědavým pohledům, dotazům a nevhodným poznámkám okolí. Když mi lékař na ortopedii vyšetřoval kyčle, volala sestřička na svou kolegyni: „Je, hele, pojď se podívat, jak je mrňavá.“ Nebo jedna starší dáma z naší vesnice reagovala při pohledu na mou maličkost zachumlanou v kočárku: „Vždyť ona je ale docela hezká.“ Moje teta při prvním setkání se mnou pronesla: „Ježíši, ta je malinká.“ V poradně u pediatra by maminky nechaly své kojence málem spadnout z přebalovacího stolu na zem, jak si mě zvědavě prohlížely. Ačkoliv maminka věděla, že při posuzování mého vývoje je třeba brát v úvahu korigovaný věk, tedy kalendářní věk snížený o počet týdnů, o který jsem se narodila dříve, přesto se necítila ve společnosti maminek dětí stejně starých jako já, ale donošených, příliš dobře, došlo-li na porovnávání našich úspěchů a pokroků. Ještě, že měla tetu Veroniku, se kterou mohla všechny své pochybnosti prodiskutovat. A že těch telefonátů, smsek a osobních setkání tedy nebylo málo.

Když mi byli tři měsíce, tedy v době, kdy jsem se měla správně narodit, vážila jsem 2790 g. O pár dní později rodiče zaznamenali můj první úsměv. V půlroce věku jsem vážila 5130 g, začala jsem se smát nahlas a začala jsem „pást koníky“. V devíti měsících jsem vážila 6465 g a měřila 68 cm, otáčela jsem se na bok a o 2 týdny později jsem se překulila na bříško. Na své první narozeniny jsem vážila 7440 g a měřila 71,5 cm, sama jsem se posadila, začala lézt po čtyřech (necelé dva měsíce předtím jsem se začala plazit) a postavila se, říkala jsem „máma“, „táta“ a „bába“. S prvním zoubkem jsem si dala na čas, vyklubal se až v mých 15 měsících. Chodit jsem začala také v 15 měsících. Ve svých dvou letech jsem vážila 10,6 kg a měřila 84 cm., chodila jsem do schodů za pravidelného střídání nožiček (mamka mě přidržovala za jednu ruku), pila jsem z hrnečku a jedla sama lžičkou (ne polévku), jezdila na tříkolce, sama jsem se svlékla, vyčůrala a zase oblékla, uměla jsem zdravit a říci „prosím“ a „děkuji“. Pokud budu brát v úvahu korigovaný věk, můj vývoj takřka odpovídal vývoji dětí zdravých donošených. Kojená jsem byla do 11. měsíce.

Dnes je mi 8 let. Zůstala jsem drobná, vážím 22 kg při 128 cm, ale ani nemám být po kom silná. Jednou denně se mnou mamka cvičí 2 cviky Vojtovy metody. Mám lehkou vadu držení těla (vybočení páteře). Laik by na mě nic nepoznal. Cvičení má zabránit bolestem zad v období puberty. Chodím do druhé třídy a s učením nemám žádný problém. Do školy jsem šla s ročním odkladem. Pokud bych se bývala narodila v termínu, tj. 28. září, měla bych školní docházku odloženou automaticky, takhle jsem musela projít pedagogicko–psychologickou poradnou.

A co napsat závěrem? Jak říká moje maminka, i když je často těžké tomu uvěřit, zejména zpočátku, přesto je to tak – vše zlé je pro něco dobré. Každá událost má v našem životě svůj smysl. A stejně tomu bylo i v případě mého předčasného narození. Tato zkušenost posunula mé nejbližší zase o krok, o velký krok do-předu. Ukázala jim nové souvislosti, rozšířila jim obzory. Věřte svým dětem, věřte sami sobě, věřte v dobré a uvidíte, že i tuto náročnou životní krizi úspěšně překonáte. Držím vám pěsti. S pozdravem

Anička