Život i smrt – neuctivý bussines: Klára Pazderová

Když čekáte miminko, je to velká událost a je jedno, jestli je první, druhé, nebo nějaké z dalších. Jaké nastává rozčarování, když po všech ujištěních, že všechno je v nejlepším pořádku se nepředpokládaně o několik měsíců dřív ocitnete na porodním sále a i přes vynadání několika „soucitných“ zdravotních sester, které vás vidí poprvé v životě se děje něco, co nedokážete ovlivnit ani vy ani lékaři. A během hodiny, co to začalo, to ani ovlivnit nešlo.

Pak se vám zhroutí svět. Na světě je miminko, které zavřou do inkubátoru a hned v prvních minutách jeho života vám, jeho rodičům, kteří prožívají největší šok svého života, sdělí, že budete rádi, když neumře. „Hodně za ním choďte, každá jeho minuta může být poslední“. Když to slyšíte poprvé, jako rodič prvního dítěte, moc vás to vyděsí. Nikdo vás neuklidní a nikdo nepomůže. Vašimi pocity se totiž momentálně nikdo nezabývá.

Když to slyšíte podruhé, jako rodič druhého dítěte, nechá vás to naprosto v klidu. Protože si dítě ze sálu nevezete do svého pokoje, neví co s vámi, mezi matky se totiž nehodíte, tak vás dají někam, kde nebudete překážet. Stále se cítíte stejně divně a závidíte těm, kteří to stejné nikdy neprožijí. Najednou trpíte zvláštním druhem alergie na těhotné matky, dětské kočárky, kojenecké lahve a všechny věci týkající se novorozeňat, protože vy si z porodnice dítě neodnášíte.

Nastává otázka co teď. Děťátko máte někdy i padesát kilometrů daleko, nemocnice nemá lůžka na to, aby vás hospitalizovala k němu, i když v dokumentaci, o které vám nikdo neřekne, že do ní máte možnost nahlédnout, je uvedeno, že matka byla hospitalizována k dítěti a učila se s ním zacházet. Možná je to daň za to, že mělo být ještě několik týdnů vaší součástí a zatím zabírá jednu z postýlek, která zdravotní pojišťovnu za několik málo dní pobytu stojí i několik set tisíc. A věřte, že jinak ochotný personál nemocnice vám to neváhá připomenout, když tam začne vaše dítě trávit nezvykle dlouhou dobu. Už dva dny po porodu vám totiž připomínají, abyste nezapomněli dítě přihlásit na zdravotní pojišťovnu. To víte, business je business.

Nikoho nezajímá, že den co den se snažíte porozumět diagnosám a diagnostickým domněnkám a naučíte se znát pojmy, jako je neonatologie, displasie, saturace a tomu podobné.  A nebojte se, pokud se totiž nezeptáte, a občas i když tak učiníte, nikdo vám stejně nic nevysvětlí, protože váš laický slovník, se většinou s lékařským neshoduje. A pokud potkáte lékaře, kterému se to podaří, nezapomeňte mu být vděční, takových je málo a jeho snahu nikdo jiný než vy stejně neocení.

Tak prostě trpíte! Trpíte nevědomostí, i když každý den telefonujete do nemocnice, nebo jezdíte desítky kilometrů tam a zpět, trpíte tím, že máte rodinu, o kterou se nestíháte starat a tím, že vás nikdo nechápe. Kdo to neprožil to ani pochopit nemůže. A řešíte, proč vám ti cizí lidé říkají: „nesahejte na svoje dítě, ono na to není zvyklé“? Proč se dozvídáte od jednoho s méně taktních lékařů, který se asi právě špatně vyspal, že vyšetření, které vám právě provedli, stálo několik milionů, když vy máte chuť se radovat, že vyšlo negativní? Kdyby totiž vyšlo pozitivní, budete další krok ke smrti vašeho dítěte. Tenhle přístup se dá ovšem lehce změnit, okolí totiž zjistí, že si s jedním z lékařů tykáte a najednou je vše naopak, ti, co byli milí, už nejsou a ti co nebyli, vám najednou otvírají dveře a pouští vás do nich dřív a s grácií.

Protože se vaše dítě přes ujišťování paní medicíny, že je vše v nejlepším pořádku, trvající sedm měsíců, narodilo ve velmi vážném zdravotním stavu, který se přes všechna „zázračná a podle některých naprosto zbytečná vyšetření za miliony“ ještě více prohloubil, rozdělí se lékaři na dva tábory, zachraňovat za každou cenu a nezachraňovat. Máte štěstí, když se vás zeptají na váš názor, zákon jim totiž názor nezachraňovat trochu bez myšlenkovitě nedovoluje. Jelikož za čtyři měsíce každodenního naslouchání lékařským diagnosám, které jsou čím dál fatálnější, toho máte dost, zvolíte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Je jedno, jak jste zvolili, medicína není všemocná a vaše dítě po čtyřech měsících stejně na přístrojích umírá. Vy máte pocit, jako že vám někdo vyrval srdce z těla. Mezi dveřmi oddělení dostane ve čtyřech řádcích orazítkovaného papíru informaci, že zemřelo to nejcennější, co jste doposud měli, lékař vám s ledovým úsměvem sdělí, že je mu to líto a dá vám pár věcí s tím, jestli je chcete zpátky. Co by s nimi udělal? probleskne vám hlavou, vyhodil by je? Svíráte je v ruce a řešíte, jestli ta křeč někdy povolí. Nic jiného vám totiž nezůstalo.

Co dál vám nikdo neporadí. Dokonce vám ani nikdo nesdělí, že můžete také nesouhlasit s pitvou, která se sice dělá podle zákona automaticky, ale vy máte právo ji nechtít. Máte chuť se hroutit, ale máte toho ještě moc před sebou. Musíte zrušit mateřskou dovolenou, protože v průvodním dopise vám stát jasně napsal, že když se vám změní okolnosti pobírání dávek, tak to musíte honem nahlásit a dávky vrátit. To samé učiníte s rodičovským příspěvkem a dávkami na dítě, ještě se můžete klidně zamyslet nad tím, jestli jste je řádně použili ve prospěch dítěte. Také vám nikdo neporadí, co se bude dál dít s tělíčkem človíčka, který vám byl tak drahý, tak se logicky vydáte po stopách praxe vašeho okolí, že mrtví se mají pohřbít.

Při vstupu do pohřebního ústavu vás ovšem čeká další šok. Za stolem sedí dáma důchodového věku v zástěře neidentifikovatelného střihu a ptá se vás, co chcete. Jelikož jste vstoupili na základě směrovky „objednávání pohřbů“ čekáte, že se dovtípí. Jelikož se nedovtípila, objednáváte dle vašeho názoru, který se podle výrazu obličeje neshoduje s názorem dámy reprezentující ústav, kremaci bez obřadu. Další otázka vás vykolejí ještě víc: „Máte peníze? Tady se platí hotově.“ Začnete přepočítávat hotovost a dojde vám, že vlastně ani nevíte, co takováhle věc stojí, protože jaksi i při svém neštěstí, nemáte letitou praxi v pohřebnictví. „No, kolem deseti tisíc.“ Zhrozíte se. Běžná matka na mateřské dovolené a otec v mezích zákona podnikající živnostník takového obnosy totiž v peněžence obvykle nenosí. I když jste se nějak na okolnosti připravili, zdá se, že ne úplně dobře. Od narození dítěte byste totiž neměli doufat, že se uzdraví, ale měli pro jistotu šetřit na pohřeb, aby vás nestihl nepřipravené.

„Občanský průkaz zesnulého!“ žádá paní v naprosto nepietním oděvu. Dovolíte si tichým hlasem, ve kterém se vám mísí smutek se vztekem, sdělit, že je to vaše čtyřměsíční dítě. „Tak rodný list!“ Podáváte rodný list. „rodné číslo má?!“ Tón jejího hlasu značí takový soucit s pozůstalými, že máte stále míň smutku v srdci a stále víc vzteku na jazyku. „Má, na rodném listě!“

Dáma zvedne telefon a zavolá komusi na druhém konci: „Hele Franto, stihneme to do středy, jsou tady nějací rodiče a nemaj prachy.“ Vaše dušička začíná mít chuť kolabovat, anebo zabíjet. Dáma vzhlédne od telefonu: „Stačí devadesátka rakev?“ Přitakáte, že stačí i šedesátka, protože dítěti byly pouhé čtyři měsíce. „Tu nemáme!“ Paní, zdá se, má již děti odrostlé, že si nepamatuje, jak velké je asi tak čtyř měsíční dítě. „Máte na něj něco na sebe?“ Vytahujete ošacení, které se vám vejde do kabelky, původně jste je kupovali na odchod z porodnice a dnes je připravujete do rakve. Paní zdá se konečně chápe, že mluvíte o dítěti.

Další šok na sebe nedá dlouho čekat. „A není to ve vyšetřování?“ Slovo ne, ze sebe vypálím s vervou, a říkám si, kdy se z tohohle snu probudím. Co tím chtěla ta paní říct? Že dítě, pro které truchlím, jsem snad doma udusila polštářem? A co jí je vlastně do toho? Proč musím přesvědčovat ženskou, která se ke mně chová, jako bych kupovala kus salámu v obchodě, jak zemřelo mé dítě? Po dlouhém telefonování, se dáma usnese, že nám napočítá pouze základní sazby, snad nebudeme ještě muset doplácet 300 Kč za každý den uložení těla, snad ho stihnou zpopelnit co nejdříve, snad ho na pitvu nepovezou na Bulovku. Rovněž zaplatíte nejdražší taxi po životě, protože cesta z Motolské nemocnice do Motolského krematoria vás bude stát neuvěřitelný jeden tisíc korun českých.

Máte to za sebou. Po skoro sedmitisícové investici si budete moci příští týden odvést své dítě konečně domů. A nikdo se nepozastaví nad tím, že si vezete miminko ne v kočárku, ale v urně. Možná na malém městě, kde bydlíte, si občas sousedky povzdechnou: „podívej, to je ta, co jí umřelo dítě“.

Po tomhle trápení vám stejně zůstávají zajímavé zážitky. Přítel lékař, kamarádka zdravotní sestra, mnoho lidí, které už byste rádi nepotkali, nenávist k budově, která by, nebýt Kapky naděje, už dávno spadla, úcta k lékařům z oddělení neonatologie, že dokážou mnoho zázraků, i když ten co přáli vám se prostě zařídit nedal, a neskutečný pocit, že život i smrt je jedna velká byrokracie a business. Nikdy nepřejte nikomu, aby tohle musel prožít, protože se to může stát právě vám, ale přejte si, aby vám špatné chvíle prosvětlilo alespoň pár dobrých lidí a aby lidé, kteří by se měli chovat s úctou k vaší bolesti byli jen o trochu uctivější. Třeba se vám alespoň nějaké přání splní.

Rok se sešel s rokem a již potřetí se Vám chce brečet. Těhotenství opět neprobíhá tak jak by mělo, dlouho je vše v pořádku, nikdo nevidí nic zvláštního a přece se budíte jednoho večera s křečemi, které nikdo nečekal.

„Porod!“ probleskne Vám hlavou. „Proč teď?“ Jelikož už prožíváte třetí, jen si povzdychnete, proč miminko nepočkalo až do termínu těch dvou předchozích. Vzbudíte svou drahou polovičku, protože cestu do porodnice byste těžko sami uřídili a jedete.

Teď už vlastně neuřídíte vůbec nic. Ani to, co se děje Vám. Moc se snažíte neztrácet vědomí, moc se snažíte prodýchávat stahy, ale najednou to nejde. Pak Vám proběhnou hlavou nejrůznější myšlenky. Hysterie nepomáhá! ! Nic nepomáhá! Najednou si člověk vzpomene na dobré rady, které již jednou vyslechl. Vlastně to, co mu přišlo před nějakou dobou hrozné a ponižující se teď vyplácí: „Dýchejte jako pejsek, nebo nám tu zůstanete“ slyšíte křičet lékaře, který byl u předchozího porodu. Jenže teď jste v autě a přemýšlíte, zda příznaky, které cítíte, jsou stejné, jako byly předtím. Někde v podvědomí jste si jistá, že jsou.

celý článek naleznete zde .