Adámek 24+2tt. 650g

Dobrý den milé maminky, ráda bych se s vámi podělila o náš příběh. S manželem jsme si přáli miminko. Otěhotněla jsem bez problémů a na potomka jsme se velmi těšili. Ze začátku těhotenství mi bylo hodně zle, ale gynekolog mě nechtěl nechat doma, protože těhotenství není nemoc, a tak jsem první trimestr chodila dále do práce. V lednu 2009 jsem požádala svého obvodního lékaře, zda by mi nevypsal neschopenku. Pracuji ve zdravotnictví a nechtěla jsem zůstávat v infekčním prostředí. Od 4. měsíce mi bylo lépe, nevolnosti ustaly, konečně mi začalo růst bříško a já jsem si těhotenství začala užívat. 17. února nám na 3D ultrazvuku řekli, že to bude chlapeček a vše je v naprostém pořádku. Měli jsme velkou radost.

Těhotenství jsem si bohužel užívala pouze do 16. března. Ten den večer mě z ničeho nic začalo pobolívat břicho, šla jsem na záchod, kde mi odtekla hlenová zátka a poté jsem začala krvácet. Sbalila jsem si věci a manžel mě odvezl do nedaleké nemocnice v Mladé Boleslavi. Porodní asistentka mě stále uklidňovala, že bude vše v pořádku, protože děloha nenaznačuje porod. Mně bylo ale čím dál tím hůř. Začala jsem víc a víc krvácet, pomalu jsem se otevírala. Podle ultrazvuku měl chlapeček odhadem pouhých 600g. Lékař mi řekl, že jsem 24. týden, což je na hranici porodu a potratu, ale že se budou snažit syna v děloze udržet co nejdéle to půjde. Bohužel bolesti se stále stupňovaly, krvácení neustávalo, byla jsem otevřená na 5 centimetrů a porodu se nedalo zabránit. Než jsem šla na operační sál, lékař musel zavolat specializovanou neontologickou záchranku s inkubátorem. Neustále dokola zdůrazňovali, že mi nesmí odtéct plodová voda než přijede záchranka, jinak syn zemře. Na poslední chvíli se miminko ještě otočilo do příčné polohy a pokud by odtekla plodová voda, tak by děloha malého pravděpodobně udusila. Naštěstí se tak nestalo! Záchranka dorazila velmi brzy a já jsem mohla porodit.

Rodila jsem císařským řezem v celkové anestezii. Syn se narodil 17. března v 0.03 hodin. Dali jsme mu jméno ADÁMEK.  Záchranná služba odvezla naše malilinkaté miminko do Prahy k Apolináři. Na transport Adámka zaintubovali, po převozu a stabilizaci stavu ho extubovali a nasadili mu CPAP.

Já zůstala v Mladé Boleslavi. Po porodu mě převezli na JIP, kam mi sestřička přišla ve 3 hodiny ráno říct, že syn převoz přežil a že váží 650g a měří 30cm.

Manžel jel do Prahy hned druhý den po porodu – byl z toho velmi špatný (dělá také ve zdravotnictví – na odd. ARO). Viděl vše velmi černě a bál se, že naše mimi zemře a pokud ne, bude mít trvalé následky…..

V pátek, 3.den po porodu měl Adámek velkou dechovou pauzu a museli ho znovu napojit na umělou plicní ventilaci. Zaintubován byl dlouhých 31 dní a začal běh na dlouhou trať, kdy jsme byli chvíli úplně dole a chvíli zase malinko nahoře……

Protože se Adámek narodil tak brzy, neuzavřela se mu Botalova dučej. Dostával léky, aby se cévka začala uzavírat. Po první kůře se bohužel nic nezměnilo a tak se srdíčko  kontrolovalo ultrazvukem. Pár dní se čekalo a když se nic nedělo, kůra se opakovala ještě jednou. Pokaždé, když chtěli Adámka odpojit od plicní ventilace, nezvládl to více než 24hod a  museli ho napojit zpět na UPV. 7.den života dostal masivní infekci a musely se nasadit antibiotika. Začaly se zhoršovat i plícní a renální funkce.

Syna zkusili odpojit ještě dvakrát, ale oba pokusy byly neúspěšné.  Proto se lékaři rozhodli 15.dubna, kdy mu nebyl ještě ani měsíc, Botalovu dučej uzavřít operativně. Hned ten den odpoledne jsme za ním do Prahy jeli. Operace dopadla dobře a nám spadl kámen ze srdce. Do 24 hodin došlo ke zlepšení stavu a 3. den po operaci syna extubovali a nasadili mu CPAP.  Adámkův stav se stále zlepšoval a já si ho mohla konečně po měsíci poprvé přebalit a pochovat. Byl to nepopsatelný zážitek. Naše miminko krásně rostlo, přibývalo na váze a tak byl 27. dubna přeložen na JIP.  4.května mu vytáhli veškeré kanyly, infuze a místo CPAPU dostal pouze kyslíkové brýle. 12. května nám kontrolovali poprvé očička. Verdikt byl 1.-2. stupeň retinopatie – zhoršené přirůstání sítnice k rohovce.

V půlce května se Adámkův stav opět zhoršil – znovu se začaly  objevovat apnoické pauzy a musel se znovu vrátit na CPAP. Lékaři uvažovali o podání transfuze krve, ale báli se kvůli zhoršení očních  funkcí. Po konzultaci s očním lékařem se domluvili, že podají 30ml krve, která musela kapat velmi pomalu, aby nepopraskaly cévky v očích. Stav se zlepšil a dostali jsme zpátky kyslíkové brýle.  Postupně se odpojoval od kyslíku na pár hodin a po několika dnech byl odpojen úplně a bez větších problémů dýchal sám. Brzo si uměl udržet teplotu těla a tak ještě na Jipu měl místo inkubátoru vyhřívanou postýlku. V té době vážil „už“ 1800g.

4.června nás přeložili na odděleni intermediální péče. Protože Adámek velmi dobře papal a přibýval na váze, nastoupila jsem na oddělení brzy za ním a na tomto oddělení jsme spolu byli 3 týdny. Během těch 3 týdnů jsme si ještě odbyli 2 operace tříselných kýl. Po druhé kýle se synovi přitížilo, měl problémy s dýcháním až byl celý cyanotický ,ale do večera se vše srovnalo a bylo zase dobře. Čekalo nás poslední vyšetření očiček. Pokud bude stav očiček jako na začátku, můžeme jít domů a to pravé oko úplně v pořádku a na levém oku 2.stupeň retinopatie. Na poslední vyšetření přišla paní doktorka, která syna viděla poprvé. Ta nám řekla, že se levé oko zhoršilo na 3. stupeň a nemůže mi říci do jaké míry na oko uvidí. Odchod domů se odsouval a čekala nás oční kontrola v Motole. Na vyšetření jel hned druhý den. Měla jsem hrozný strach, jak to vše dopadne. Naštěstí se 3.stupeň retinopatie nepotvrdil, byl to stupeň druhý. Kontrola UZ hlavičky a srdíčka také dopadla skvěle a nám už nic nebránilo jít konečně domů.

Domů jsme šli přesně po 100 dnech s váhou 2505g a výškou 44,5cm. Naše miminko se doma krásně zadaptovalo a nebyly žádné problémy.  A my, s manželem, jsme si to konečně začali užívat, že ten náš „malej“ drobeček je a pořád bude s námi…..!

Ty 3 měsíce, kdy byl Adámek v nemocnici, byly pro nás nesmírně psychicky náročné. V té době jsme byli chvíli nahoře a chvíli zase dole, přesně tak jak to říkal pan Werich…..  Náš syn je ale velký bojovník a vybojoval si právo na život……!!!!

5.července mu budou 2 roky „korigovaně“, váží 11,5kg a měří 85cm. Je hodně aktivní, mluví ve větách, umí několik říkanek, počítá do tří a zná písmenka z abecedy. Stále jsme sledovaní v Praze a na dvouletém hodnocení jsme po všech stránkách dopadli skvěle. Po tom všem je, až na pár jizviček, naprosto BEZ NÁSLEDKŮ!!!!

Touto cestou bychom chtěli velmi poděkovat všem lékařům a sestřičkám, kteří se o našeho syna skvěle starali a zachránili mu plnohodnotný život!!!! Z celého srdce Vám všem moc děkujeme!!!!!

Navždy vděční  Adámek, Jana a Michal Pangrácovi.