Dobrý den, ráda bych se s vámi podělila o mé zážitky z těhotenství a následného předčasného porodu. Mé těhotenství nebylo od počátku vůbec snadné. První šok jsme utrpěli, když nám oznámili, že se jedná o mimoděložní těhotenství a já jsem musela na operaci. Jakým překvapením pro mne pak po probuzení bylo, když mi řekli, že se o mimoděložní těhotenství nejedná a já jsem normálně těhotná. Nemohla jsem tomu vůbec uvěřit, protože dle doktorů nebylo v mém případě možné, abych měla miminko.
Pár dnů na to jsem začala krvácet a začal boj o udržení miminka. Dostávala jsem dvakrát týdně injekce a brala i nějaké léky. Od 3 měsíce jsem měla první stahy a začala jsem se otvírat. Musela jsem proto do nemocnice, kde mě dali, v rámci možností, do pořádku a propustili domů s tím, že budu jen ležet. Ven jsem mohla jen na hodinu denně. Bylo to pro mě velmi těžké takový režim vydržet, ale která maminka by to pro své miminko neudělala.
Nakonec jsem porodila ve 30. týdnu těhotenství holčičku, která vážila 
1000g a měřila pouhých 35 cm. Byl to velmi rychlý porod císařským řezem. Dceru jsem vidět nemohla, protože jí museli resuscitovat. I já jsem měla velké komplikace, a tak mně museli uspat a jednat rychle, aby mi pomohli. Probudila jsem se na jednotce intenzivní péče, kde jsem se konečně dozvěděla, jak na tom vlastně moje dcera je. Druhý den mě vzali za ní a na ten pohled nikdy nezapomenu. Bylo kolem ní spousty hadiček a přístrojů. Devět dnů jí drželi v umělém spánku a poté jí začali probouzet. S tím přišla další rána, když se zjistilo, že se nehýbe. Byla jako hadrová panenka. Měla ochablé svaly, a my jsme se dozvěděli, že s ní budeme muset dlouhodobě cvičit Vojtovu metodu, což u těchto dětí bývá běžné.
Asi tak za dva a půl měsíce nás pustili domů i se spoustou informací, jak zacházet s miminkem. Abychom to celé zvládli, museli jsme velmi dobře naslouchat rad lékařů, dle kterých jsme se řídili, co dělat a co nedělat. Musím říci, že začátky byly velmi těžké, ale ta dřina za to opravdu stojí.
Dnes je Štěpánce 12 let a já jsem na ni velmi pyšná. Je pravda, že některé předčasně narozené děti mají zdravotní potíže, ale myslím, že ani to není taková překážka, protože ty děti za to opravdu stojí. Pokud můžu říci za sebe, rozhodně nezastávám názor dělat z těchto dětí „skleníkové děti“. Je dobré brát je jako jiné děti, které jsou zdravé. Z vlastní zkušenosti vím, že nic není překážkou a vše se dá nějak vyřešit. Štěpánka bere spousty léků jak na astma, revmatoidní artritidu, reflux, LMD a k tomu je velmi často nemocná. Vyřídila jsem jí proto ve škole integrační plán, který mi zde doporučili ohledně její nemocnosti, ale i proto, aby měla více času na dohnání učiva. Co se týče tělocviku, má různá omezení, ale po dohodě s učitelem jsme se domluvili, že bude dělat vše na co bude stačit, a když se nebude cítit tak vynechá. Myslím, že pro tyto děti je velmi důležité zapojit se do všech aktivit společně s ostatními dětmi a nevyčleňovat je. Dnes už Štěpánka ví, že musí sama poznat, když už nemůže, ať už v pohybu nebo co se stravy týče. Zde má totiž také nějaké to omezení, ale jak říkám i to lze jednou za čas malinko porušit, a tak se to dá vcelku dobře zvládnout.
Chtěla bych všem rodičům popřát hodně sil a nekonečné štěstí, aby to zvládli.
Monika Šípalová.
Napsat komentář