Příběh Leničky narozené ve 24. týdnu těhotenství

Náš příběh začal dnem, kdy jsem nastoupila v 16. týdnu těhotenství do nemocnice s hrozícípotratem a později hrozícím předčasným porodem.Těch pár týdnů v nemocnici s děsivou představou, jestli se mi miminko narodí bylo hrozných. Dny plné strachu z každého ultrazvuku byly pro mne děsivé.Ode dne, kdy jsem tam nastoupila se celý můj stav den ode dne jen zhoršoval. Nikdy pro me neměli lékaři na UZ dobrou zprávu, že by se moje těhotenství “uklidnilo“. Pro mne špatné bylo, že jsem už zažila potraty a dva dokonce ve vyšších stádiích těhotenství, takže jsem věděla,co mě může čekat.
Můj stav se den ode dne horšil. V den mých narozenin jsem večer ležela v posteli a svým kamarádkám, které jsem v nemocnici našla, jsem říkala, že se necítím dobře a že asi brzy porodím. Nevěřily mi. Cítila jsem bolesti v podbřišku a proto jsem zavolala lékaře, který mne vyšetřil a řekl, že musím ležet a ani na toaletu mi nedovolil jít. Byla jsem přesně 24+0tt  a tak jsem konečně dosáhla té hranice, kdy mi moje děťátko budou zachraňovat. Protože jsem hodně studovala nedonošené děti, tak jsem věděla, že musím dostat kortikoidy na rychlé dovyvinutí
plic mého miminka. Úplně zděšená jsem byla, když mi moje ošetřující lékařka řekla osudnou větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Z TOHO NIC NEBUDE“. Měla jsem černo před očima a pořád jsem jen plakala.Trvala jsem i přes její výhrady na tom, že chci dostat kortikoidy a tak jsem první dávku dostala. Ráno už pro ě přijeli a odvezli mě k panu přednostovi gynekologie. Tam jsem byla vyšetřena a okamžitě mě převezli na porodní sály.Tak jsem strávila ještě jeden den v bolestech a dostala druhou dávku tolik potřebných kortikoidů. Zjistili mi, že mám velkou infekci, nasadili antibiotika a do kapačky jsem dostala Gynipral proti stahům. Nic ale nepomáhalo a začala mi v noci malinko odtékat voda, stahy se zkracovaly.Vydržela jsem celou noc než ráno přišli lékaři a řekli mi, že miminko musí ven, že je ohrožen život nás obou.V očích jsem jim viděla, že mému miminku šance nedávají, ale na UZV se miminku dařilo dobře.
Poslali za mnou neonatologa, pana doktora Hálka, který mi měl vše vysvětlit. Co se může stát, jaké má mé děťátko šance na přežití. Ale já jako bych ho ani neposlouchala, jen jsem pořád opakovala: “ ZACHRAŇTE MI MOU HOLČIČKU “ . Ještě jsem  stihla zavolat manželovi, že mě odvážejí na operační sál a že se naše miminko musí už narodit.

Pak si vybavuji JIP, kde ležely ještě jiné ženy po operacích a porodech a já chtěla jen vědět, co je s mojí holčičkou? Při posledním UZV mi řekli, že je velmi malá, že váhu odhadují na 750g, ale to se tedy velmi spletli.
Lenička se narodila 17. 2. 2010 s váhou 490 g a délkou cca 30 cm. Prý ji ani neměřili, protože ji museli okamžitě resuscitovat. Od té chvíle kdy mi řekli,že jsou pro ni rozhodující další hodiny jsem chtěla umřít. Měla jsem děsivý strach, že to nezvládne. Vždyť  je tak malinká a bezbranná a já ji nemůžu pomoci.  bych jí život, tolik jsem chtěla, aby žila.
Pak za mnou přišel manžel a snažil se mě potěšit. Říkal, že ji , pusinku, viděl, že je sice malinká,ale krásná a věřil, že to všechno zvládne.
Po 5 dnech mě z nemocnice propustili domů. Byl to pocit nepopsatelný. Poslali mě domů a miminko mi nedali. Nemohli. Lenička musela každý den bojovat a dokazovat, že je silná a že bude žít. Musela vydržet všechna vyšetření, intubace, krmení sondou a nevím co ještě. Každý pokrok, každé vyšetření, kdy mi mohli říct, že je to dobré jsem potřebovala jako sůl. Jediná moje povinnost byla odsávání mléka, byla to jediná věc, kterou jsem považovala za důležitou. Poctivě jsem každé 3 hodiny odsávala, aby měla Lenička ode mě aspoň tohle. Měly jsme s manželem a synem radost z každého dekagramu, který Lenička přibrala.
Lenička měla 3 infekce, ale jinak nic závažného. Byla tak silná. Každý den jsem hned ráno za Leničkou chodila a nosila mléko. Seděla jsem u inkubátoru a upřeně na ni koukala a modlila se za ni. V den, kdy mi ji poprvé dali klokánkovat jsem málem omdlela radostí. To byl pocit štěstí. Plakala jsem a nešlo přestat. Těšila jsem se na každé přitulení k Leničce.
Jednou týdně měly všechny děti oční vyšetření. Po jednou takovém nám lékařka oznámila, že malou musí převést do Brna na oční operaci. Hrozila jí slepota, kdyby se jí odchlípla sítnice. V Olomouci tuhle operaci nedělali a tak ji na druhý den sanitkou převezli do Brna a mi jeli samozřejmě za ní. Tam nám vysvětlili co všechno ji čeká za operace. Všechno zvládla dobře a my za ní z Olomouce každý druhý den jezdili a vážili si každé strávené chvilky s Leničkou.
Přesně po 100 dnech v nemocnicích jsem si odvezli Leničku domů. Od té doby jsme celá rodina pohromadě a já děkuju všem lékařům ve FN Olomouc a samozřejmě i sestřičkám, protože mi dodávaly sílu a naději. Díky také platí očním lékařům z brněnské dětské kliniky Černopolní. Díky jim a Macugenu má Lenička očka zdravá.
Rok jsme měli různá vyšetření a pravidelně cvičili Vojtovku a dnes už má Lenička 13 měsíců, korigovaně 9,5 měsíce. Váží něco přes 8 kg a je naprosto zdravá, krásná a šikovná. Začala lézt a plazit se a už umí i ťapat za ručky. Je to náš zázrak a naše štěstí a já jsem úplně přehodnotila celý svůj život. Mám jiné priority a moje obě děti jsou můj poklad..