Příběh Lukáška narozeného ve 32. týdnu těhotenství

I já bych zde ráda vložila svůj příběh o jednom nedoklubku, ze kterého vyrostl rarášek, jak má být. Chtěla bych tak dodat alespoň trošičku pozitivní energie maminkám, které právě teď prochází tím složitým obdobím a modlí se za svá miminka, která přišla na svět dříve…
Manžela mi přihrál do cesty osud a já prostě věděla, že je to ten pravý. Člověk, kterého si chci vzít a mít s ním děti, přestože je mezi námi  velký věkový rozdíl. Když jsem na těhotenském testu uviděla ony dvě čárky, a paní doktorka mi to následně potvrdila, byli jsme šťastní a oba jsme se moc těšili. Těhotenství jsem brala až moc vážně, nakoupila knížky, tahala informace z netu, hlídala si stravu, chodila na plavání, porod jsem chtěla co nejpřirozenější, aby byl start miminka na tomto světě co nejpohodovější. Jenže přání a sny si občas ruku s realitou nepodají…

Již dříve jsem měla problém s vysokým krevním tlakem, pravidelně jsem navštěvovala kardiologa a ten mi v těhotenství také tlak hlídal. Poučil mě o možných problémech, když tlak v těhotenství stoupá, ale preeklampsií mě nikdo naštěstí nestrašil (dnes si ale říkám, že by možná bývalo lepší, kdybych věděla). Já si nechtěla připadat jakože jsem nějak nemocná, chtěla jsem si těhotenství užívat. Ten pocit plný optimismu, že dokážu všechno na světě, že v bříšku roste nový život. Je to něco nadpozemského. Bylo to super do konce 6. měsíce, pak mi začalo být fyzicky hůře – tlak pomalu stoupal, hlava mě bolela častěji a častěji, do toho rýma (byl to zrovna studený šedý březen). Mé mamince se zdálo, že i bříško už mi nějak neroste. Zavírala jsem před tím oči, nechtěla jsem si připustit jakékoli problémy a ani můj gynekolog (prý zkušený porodník) nic neříkal. Dle jeho názoru bylo vše v pořádku (na posledním UZV v cca. 30. tt o týden vývojově opožděná hlavička a bříško dokonce o tři týdny). Byl to až můj kardiolog, kterému se to pramálo líbilo a poslal mě do nemocnice. Prý si tam poležím, tlak se mi uklidní a bude to ok.
Na ten den nikdy nezapomenu – byla to středa před Velikonočním pondělím. Můj muž musel zrovna na služební cestu, tak mě vezl do nemocnice jeho kamarád a cestou si ještě dělal legraci, že mě veze do porodnice. Opravdu by mě ani v tom nejhorším snu nenapadlo, že ten den porodím. Byli tam se mnou i mí rodiče a mamince moc děkuji za obrovskou podporu. Nevím, jak bych to zvládla, kdybych tam musela čekat sama. Nastalo rutinní vyšetření a zlomový okamžik přišel při vyšetření na „doppleru“. Výraz paní doktorky také do smrti nezapomenu, vstala a šla zavolat svého kolegu, aby okamžitě přišel. Koukali na údaje na obrazovce, které mi nic neříkaly, zato jejich svraštělá čela nic dobrého nevěstila. Rozklepala jsem se a z ordinace vyšla jako ve snu.

Od této chvíle se vše odehrávalo jakoby na jiné úrovni, na kterou jsem  nebyla jaksi schopná se dostat. Jako bych byla v mlžném oparu. Vím, že mi sestřička říkala, ať si vezmu své věci, že půjdeme na pokoj. Vzpomínám si, jak říkám mamce, že to není dobré a do očí se mi tlačí slzy. V očích mamky vidím hrůzu, vzpomínám si, jak mi sestra říká, ať nepláču, ať jsem klidná, že to bude dobré. Vzpomínám si, jak se mi pan doktor snaží vysvětlit, o co jde – nulové průtoky placentou, nevyživované dítě, nečekal by ani 12 hodin, ukončit těhotenství, dítě má velkou šanci to zvládnout. 32. tt je hranice, kdy má dítě již vyvinuté  všechny potřebné životní funkce, dostane injekci na dozrání plic…

Stála jsem tam a jenom přikyvovala. A pak už to šlo vše jako ve zrychleném filmu. Na operačním sále mi aplikovali spinální anestezii  a pak jsem  jen vnímala tlaky v podbřišku při císařském řezu, vteřiny se jevily jako hodiny. A najednou dětský pláč, po tvářích se mi kutálely slzy první úlevy, na chviličku mi mimíska ukázali a už ho nesli do inkubátoru. A tak se 12. 4. 2006 narodil Lukášek, měřil 40 cm a vážil 1320 g.

Já se probrala až po několika hodinách na JIPce. Pořád jsem si ještě neuvědomovala, co se vlastně stalo, že už jsem vlastně máma a že mé mimi leží někde ve skleněné bedýnce, ve které vypadal tak maličký a bezbranný, až mě z toho mrazilo. Ten mlžný opar tu pořád byl, nedokázala jsem myslet, přemýšlet a možná to bylo dobře. Bezpochyby. Mamka se mě občas ptá, jak jsem mohla být tak klidná, ale já na to neumím odpovědět. Všechno se to událo tak rychle, že jsem to jen přijala jako nezvratitelný fakt a snažila se dívat dopředu. Věřila jsem, že vše bude v pořádku, že si to Lukášek vybojoval a bude bojovat dál. Myslela jsem na něho a v duchu byla s ním. Nebyly naštěstí žádné komplikace, Apgar skóre bylo vysoké, dýchal sám, jen měl menší potíže s trávením (však také bříško bylo nejmíň vyvinuté). Já se po psychické stránce cítila celkem dobře a snažila se mu tu pozitivní energii předat, horší už to bylo s fyzickou stránkou. Tlak byl pořád hodně vysoký, bílkovina v moči, permanentní bolesti hlavy. Ležela jsem v nemocnici týden, než se rozhodli, že domácí prostředí mi prospěje mnohem více. Byla jsem dokonce ráda, že malý zůstal v nemocnici a že se můžu za těch 5-6 týdnů dát dohromady a nepřenášet tyhle negativní emoce na miminko. Ještě v nemocnici jsem se celkem slušně rozkojila (odstříkáváním), Lukášek zpočátku nezvládl strávit mléko, byl sondovaný, ale pak se to spravilo. A já za ním každý den jezdila a vozila mu mlíčko do zásoby, doma jsem odstříkávala co 4 hodiny i v noci.
Bylo to těžké období, ale naštěstí jsem to tak nevnímala. Samozřejmě mi bylo líto, že to tak dopadlo a občas mě přepadaly chmury, cože jsem to za matku, která ani nedonosí své dítě, ale všechny tyto myšlenky jsem odháněla pryč, nebyly k ničemu. Raději jsem se radovala z každé pozitivní zprávy, z každého příbytku na váze, z každého pokroku. Nikdy nezapomenu, když mi sestra poprvé řekla, že si mám Lukiho přebalit sama – byl tak křehoučký, tak velký strach jsem měla. Nebo když se poprvé přisál a vypil kvantum. Lukášek to zvládal a to bylo hlavní. Ano, byla tady novorozenecká žloutenka a operace tříselné kýly (později jsme také bojovali s pupeční kýlou, dokud se mu bříško nezpevnilo), ale Lukášek to překonal a rostl, a tak mohl nastat ten den D (po 6 týdnech) – kdy si pro nás tatínek mohl přijet do porodnice. Luki měl v té době 2120 g.
Doma jsme se ale dlouho neohřáli. Po jedné proplakané noci nám švagr – lékař sdělil, že to vypadá na tříselnou kýlu na druhé straně. Opět tedy do nemocnice, tentokráte již na dětské oddělení, další operace, znova JIPka, kde si nakonec Lukáška nechali týden, protože se jim nelíbilo, že tak moc ublinkává. Udělali všemožná vyšetření, skener mozečku, a myslím, že to bylo až tam, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jako nedonošené dítě může mít v budoucnu různé zdravotní problémy a cítila jsem hrozný strach. Nakonec se ale ukázalo, že je to zdravý chlapeček, že jde o reflux a dostali jsme doporučení přimíchávat do mateřského mléka kaši Nutriton ze svatojánského chleba. Což pomohlo.
A náš příběh je tak u konce…Týdny ubíhaly, Lukýsek rostl jako z vody (téměř kilo za měsíc, takže v roce měl  9 kg a vše nádherně dohnal), kojila jsem ho do 13 měsíců, od 6 měsíců dostával kašičky a HAMI bašty. Během jeho prvního roka jsme navštěvovali neurologii a rehabilitaci, kde jsme cvičili Vojtu a pak nám jednoho dne paní primářka z rehabilitace řekla, že máme přijít na kontrolu až už bude moci Luki přijít po svých, což bylo  ve 14 měsících (korigovaných 12 měsíců). Tím podvědomě skončilo jedno Lukáškovo období .

Náš příběh skončil šťastně a já přeji všem maminkám, které prožívají těžké chvíle, aby pořád věřily a aby měl  jejich příběh také šťastný konec.
Ráda bych také ještě napsala vlastní zkušenosti ohledně nástrah, se kterými se nedonošené děti mohou potýkat. Hyperaktivita – náš Lukáš je velmi aktivní dítě, neposedí, neustojí. Nicméně dodnes nám nikdo vyloženě nesdělil, že je hyperaktivní. Ve školce si zvykl rychle a dokáže se soustředit na různé aktivity. My se snažíme ho vést ke sportu, kde svou energii může dobře ventilovat.
lehká mozková dysfunkce – řekla bych, že se projeví až ve škole. Ve 4 letech hezky vyslovuje, umí počítat do 50, zná většinu písmenek, umí se podepsat. Zábavné aktivity ho zajímají a je bystrý.
nevyvinutý vlastní imunitní systém a na rozdíl od donošených dětí nezískaly ani obranu ve formě protilátek proti viru RSV (respiračně – syncytiální vir) od své matky – u nás to tedy platilo na 100%. První zánět průdušek měl Lukáš v 9. měsících a rok co rok se opakoval. Po nástupu do školky byla situace daleko horší – týden ve školce, 2 týdny doma. Zdlouhavá rýma, kašel, průdušky. Prodělal operaci nosní mandle, situace se poté zlepšila (co se chrapotu a nočního chrápání týče), ale imunitu bylo třeba podporovat (medikamenty, lázně, inhalace) stále.
různé typy poruch zraku – v prvním roce jsme chodili preventivně k oční lékařce, ale vše bylo v pořádku.
Anemie = chudokrevnost – během prvních dvou let se to upravilo (Lukáškovi byla v nemocnici dodána krevní transfuze a pak dostával železo formou kapek)..