Příběh Anetky narozené ve 28. týdnu těhotenství

Milé maminky jmenuji se Petra a jsem maminkou Anetky narozené ve  28 tt. Vážila 850g/34cm. Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh a boj tak malinkatého kulíška.

Velmi často vzpomínám na den 26. 6. 2010, kdy se mi téměř zhroutil celý svět před očima a nevěděla jsem co se bude dít dále. Nebála jsem se o svůj život, i když i ten byl na velmi tenkém vlásku. O můj život však nešlo. Šlo o život mé dcerušky, která za námi předčasně vykoukla vinou mého zdravotního stavu.

22. 6. 2010 jsem šla na pravidelnou kontrolu do poradny. Z poradny jsem však vycházela rozklepaná, plná strachu, ale i přesto jsem si říkala, že to nebude nic vážného. Pan doktor mě poslal na následující den do nemocnice s podezření na preeklampsii. Na vyšetření mi zjistil vysoký krevní tlak a vysoký obsah bílkoviny v moči. Já však jela do nemocnice už ten den večer, kdy mi strašně rychle tlak vyšplhal nahoru, s hodnotami 190/120. Vůbec jsem si nechtěla připustit, že bych tam už měla zůstat. Nevěděla jsem, že období Anetky v bříšku se strašně rychle krátí. V nemocnici mě vyšetřili, tlak mi stoupl na 190/130. Nasadili kapačku, miminko bylo v pořádku. Celé dny jsem byla připojená na kapačky na Jipce, pobírala asi 6 druhů prášku, po 20 minutách neustálé měření tlaku. V sobotu však nastala změna – nedokázali natočit monitor ani po hodině hledání. Poslali mě na UTZ a tam nastal verdikt : ”ANETKA MUSÍ VEN NEBO TO NEPŘEŽIJETE VY A ANI VAŠE DCERA !!!”

Psala jsem manželovi sms, že jdeme rodit. Stihl přijet, dal mi pusu a řekl mi, že to zvládneme všichni tři. Během 30 minut mě zacévkovali a odvezli na sál, kde mi dělali císařský řez.

Při porodu jsem usínala s pocitem, že svou dceru už nikdy neucítím a ani neuvidím. Stal se však zázrak. Anetka se narodila 26. 6. 2010, ve 13:45 v sobotu, vážila pouhých 850 g a měřila 34 cm.

Když si vzpomenu na tu dobu, kdy jsem se probudila na ARU zaintubovaná, osamocená, bez bříška, kolem mě samé pípací přístroje – byla jsem psychicky na dně. Když ke mně přišel poprvé manžel, nedokázala jsem ho ani pozdravit a začala jsem šíleně plakat. Pak mi ale ukázal fotečky naší malinkaté berušky a řekl mi, že žije. Nevěřila jsem mu. Až teprve, když odešel, koukala jsem se neustále na fotečky tak strašně malinkatého miminečka, že jsem teprve začala věřit, že opravdu pár hodin po porodu moje dcera žije a já se stala MATKOU!

Bylo mi hrozně a já se bála toho, co bude dál. Každou minutou se mohl stav naší malinké Anetky zhoršit a já si nechtěla připustit nic pozitivního. Teď, po čase, mě to velmi mrzí, protože Anetka bojovala už od první sekundy, kdy se narodila a svůj boj vyhrála. Bylo hrozné ležet na ARU a koukat se na vedlejší mamku, jak jí vozí chlapečka ke kojení a já svou dceru ani neviděla ;(.

Druhý den jsem však ( i přesto, že jsem měla obrovské bolesti a před očima se mi černilo ) chtěla svou dceru vidět. Abych opravdu uvěřila, že žije. Manžel mě odvezl na vozíku, připadala jsem si tak strašně nemožně. Než jsme dojeli k inkubátoru, strašně jsem se klepala, dodnes nevím proč. Můj první pohled na to maličkaté bezvládné tělíčko nebyl asi takový, jak by si každý myslel, že bude, ale já se nedokázala radovat. Přitom vnitřně jsem byla ta nejšťastnější maminka na celém JIRPu.

Malinká začínala na váze 770 g. Již od druhého dne nebyla zaintubovaná a dýchala si sama, jen jí přifukoval do inkubátoru kyslík. Ze začátku nechtěla moc papat. Se žloutenkou se poprala opravdu nádherně, nebyla ani na modrém světýlku . Já začla pomalinku odstříkávat ručně, ze začátku to bylo jen pár kapek, ale to Anetce zatím stačilo. Poté Anetka už začala přijímat konečně mlíčko a každým dnem se jí přidával mililitr. Hmotnost šla velmi pomalu nahoru. Po 10 dnech nám dali maličkou konečně na klokánkování. Bylo to tak strašně rychlé, že než jsem se vzpamatovala, už byla na mých prsou položená jak maličká žabička a já si teprve uvědomila, že jsem se opravdu stala poprvé v životě MAMINKOU.

Nezapomenu na ten okamžik nikdy. Byl přenádherný a já v tu chvíli slíbila, že pro maličkou udělám cokoliv na světě, jen aby svůj život nevzdávala a bojovala. Každý den jsem za maličkou po propuštění z porodnice jezdila a vozila jí mlíčko. Doma jsem nic jiného nedělala, jen než odstříkávala a odstříkávala. Byly to krušné chvilky a já byla vyčerpaná a strašně slabá. Ale řekla jsem, že to vzdát nesmím, bojuji společně se svou dcerou a my tento boj vyhrajeme. Anetka moje přání vyslyšela a pomalinku přibírala, vzniklé možné komplikace se s námi loučily a my doufaly, že už nás žádné nepotkají.

Nastal konečně den D, kdy nám bylo řečeno: “Můžete si konečně svou dcerku odvézt domů”. Bylo to 3. 9. 2010. Po 70 dnech jedeme domů. Anetka vážila 2160 g a měřila 42 cm. Já byla tak strašně šťastná, ale zároveň jsem se velmi bála, abych péči o tak malinké miminko zvládla. První dny byly krušné. Ale bylo to vinou mé psychiky. Bála jsem se, abych neudělala něco špatně, čím bych mohla ublížit Anetce. Dny ubíhaly, chodili jsme po veškerých vyšetření, proběhlo pár neuvěřitelých strachů, ale nakonec jsme to všechno zvládli.

26. 12. 2010 nám bylo 6 měsíců nekorigovaně a dosáhli jsme váhy 4750 g a 56 cm. Anetka je zdravá holčička. Každý den nám opětuje své krásné úsměvy. Nebyly zjištěny zatím žádné následky její extrémní nedonošenosti. Až tedy na pár výjimek, a to jsou potíže s dýcháním a její velikostí. Prožili jsme společně její první Vánoce, které byli přenádherné. 26.3.2011 jsme oslavili nekorigovaně 9 měsíců s váhou 6800 g a délkou 63 cm.

A já začala opravdu věřit na zázraky, že se dějí. Nebýt vůle a síly Anetky bojovat o svůj život, byli bychom na Vánoce jenom dva.

Za těch 6 měsíců odteklo hodně slz strachu, ale ted už věřím, že stály za to. A můj život teď věnuji jenom jednomu cíli, a to zdravé a šťastné rodině, která drží i v těžkých životních situací při sobě..