Emminka se narodila 10. 10. 2009 společně se svým bráškou Honzíkem. Takto brzy přišli na svět po odběru plodové vody, který jsem absolvovala tři dny před začátkem porodu. Emmí byla téměř o polovinu menší než Honzík, a tak měli lékaři podezření, že by s ní nemuselo být něco v pořádku. Tyto obavy se naštěstí nakonec ukázaly jako liché, ale kolotoč štěstí i neštěstí už byl spuštěn. Porod začal a dětičky musely ven císařským řezem. Přestože byla Emminka tak maličká, ukázala se nakonec silnější než Honzík , který nám na následky všech poškození a předčasného narození po třech dnech zemřel.
Emminka, to malinké nic, které nebylo v inkubátoru téměř vidět a které zatím človíčka pomalu ani nepřipomínalo, byla tím, co nás v té chvíli drželo nad vodou, abychom se z toho, co se stalo nezbláznili..Museli jsme tu být pro ni a bojovat s ní. Pro mě osobně byl další velikánskou podporou můj manžel, který mě nenechal padnout na kolena.
Emm byla po narození zaintubovaná a slabounká. Nikdo nám nedokázal říct, co bude za hodinu, natož jestli má šanci na přežití. Vzpomínám si, že jsme pořád chtěli, aby nám někdo řekl, jestli už je z nejhoršího venku, ale na to jsme si počkali ještě hodně dlouhou dobu.
Druhý týden po narození přišla první infekce. Vzhledem k rozměrům Emminčina tělíčka a tomu, co jsme slyšeli, jsme se v tu dobu, zvlášť po naší zkušenosti s Honzíkem, opravdu báli každého zazvonění telefonu a jen čekali, jestli začnou zabírat antibiotika. Ta naštěstí zafungovala docela rychle a malá byla bez infekce. Další týden se nám ale potvrdila bronchopulmonální dysplazie a začala nám kortikoidová kůra. 28. den po narození zkusili lékaři Emmí odintubovat, prý tak na den dva, než se unaví. My s manželem jsme čekali, že bude dýchat sama pár hodin,. Ale ona všechny neskutečně překvapila, k intubaci se už nevrátila a my přešli do fáze Cpapíku.. Pořád jsme se báli, aby se to ještě nezvrtlo, ale Emmí i přesto, že CPAPíkové hadičky naprosto nesnášela a pořád se je snažila vytáhnout, už vydržela!

Přesunuli nás na oddělení JIP (i když víceméně kvůli tomu, že se na RES uklízelo), ale i tak jsme měli radost, že jsem pokročili dál… Pak už jsem se nemohla dočkat, až Emmulka dosáhne na 700 g a já si ji budu moct klokánkovat. Úplně jsem žasla a v dobrém záviděla maminkám, které si svoje drobečky mohly vzít do náručí, lépe řečeno přitisknout na prsa.
29. 11. 2009 jsem se konečně dočkala a držela svoji holčičku poprvé v náručí. Byl to nádherný pocit i když hodně smíšený s obavami. Ale na poprvé nám to šlo spolu nádherně a já byla konečně aspoň v jednom ohledu spokojená. Asi 14 dní na to se Emmulce zvýšil počet apnoických pauz a my se báli zase. Ukázala se další infekce, tentokráte močových cest. Ta se ale držela poněkud déle. První antibiotika vůbec nezabírala a tak jsme se dost báli . Já tedy víc, manžel vždy věřil v dobrý výsledek a uklidňoval mě, že to dobře dopadne. Lékaři nasadili další antibiotika a ta naštěstí konečně začala zabírat. Trvalo ale asi 2 týdny, než se infekce zbavila úplně, a tak jsem si svojí berušku nemohla vzít do náručí ani na Štědrý den… Ale hlavní je, že i tato infekce nakonec odešla.
Pak už bylo vše v pořádku. Dýchání se nám ustalovalo a po skončení infekce se začátkem nového roku vše začalo obracet rychle k lepšímu. Emmí začali sundavat CPAPÍK, pouštět kyslík do inkubátoru a postupně už nebylo kyslíku potřeba vůbec. Nemohla jsem se už dočkat, až nás přesunou z JIPu na OPN. Ne, že by se tu o nás nestarali dobře, to naopak, ale za tu dobu, co jsme byli na JIPu se na našem pokoji prostřídalo tolik dětiček, které vždy dřív než my mířili na OPN a my stále nic. Nakonec jsme se ale taky dočkali a jednoho dne jsem se mezi dveřmi RES dozvěděla, že je Emmí přestěhovaná. Byla jsem v tu chvíli nejšťastnější na světě. Byl to už jen krok domů… Pak už se vše obrátilo k lepšímu a my jsme byly konečně, po 4,5 měsících od narození propuštěny – 26. 2. 2010
Tímto bychom rádi ze srdce poděkovali celému týmu lékařů z oddělení RES a JIP v Praze Podolí za to, že nám náš malinkatý zázrak zachránili, i když se to na začátku zdálo nemožné. Sestřičkám těchto oddělení za jejich neúnavnou a pečlivou práci, která vyžaduje určitě spousty trpělivosti, nervů a otrlosti. Budiž všem z tohoto oddělení za všechny útrapy satisfakcí, že nejen nám třem změnili život k lepšímu, a že si jejich práce nesmírně vážíme. Děkujeme rovněž za milou péči, která nám byla věnována na odděleních OPN, kde se Emmí něco nazlobila, protože na to měla už dost sil.
Co se týče lékařských kontrol – po neurologické stránce je vše naprosto v pořádku. V růstových křivkách se Emmí přibližuje „normálně“ narozenému dítěti v podstatě rychleji než by musela, takže i když je drobnější, výškově dosahuje na svůj korigovaný věk – tedy čtrnáct měsíců. Co se týče psychologie, tam je v některých oblastech ( jako je komunikace napřed ) a třeba v jemné motorice malinko zaostává – ale to ani dětičky narozené v běžném termínu se nevyvíjí všechny stejně – takže z toho si nikdo z lékařů také nic nedělá. Jinak nás sledují také na nefrologii, to kvůli infekci, kterou Emmí prodělala ještě v inkubátoru, ale tam máme vše v pořádku.Emmí je velice živá a neúnavná. V současné době chodí za jednu ruku, velice rychle se učí. Samozřejmě se nejlépe chytá toho, co by se dle našeho názoru učit ani nemusela, takže její přesvědčivé „ne, ne, ne“, s mou přesnou intonací v hlase, nás rozesmívá poměrně často. Stejně jako odmítavé vrtění hlavou, když něco nechce. Zvládá říct asi 7 slov.
Všem maminkám a tatínkům, kteří právě prožívají podobný příběh držíme maximálně palečky, aby vše dopadlo tak dobře jako u nás a posílám hodně sil ke zvládnutí tohoto náročného období. Máme živé, naprosto normální dítě, ze kterého jsme každý večer odrovnaní, ale šťastní, že ji máme:-).
Rodiče Hanka a Honza, a naše zlatíčko – Emminka – Zemanovi, 1. 4. 2011.
Maminka Hanka je laickou poradkyní Nedoklubka. Pokud byste se jí rádi na něco zeptali či si popovídali o svém miminku, tak jí můžete napsat na mamuska.hanka@seznam.cz. Další poradce můžete najít zde:.
Hanko, máte můj obrovský obdiv! Syn se nám narodil v 26. týdnu a tehdy to vypadalo skoro beznadějně….ale to, co jste si prožili vy, je naprostý zázrak! Hodně štěstí, zdraví a trpělivosti vám přeje Marta
Je to super, jak se malé daří, gratuluju. Já mám chlapečka s PH 430g, ale narozeného ve 28+5. Je kolem něj spousta starostí, pořád je maličký a teď se snad konečně přišlo na problém, který spoustu věcí způsobuje. Má špatnou štítnou žlázu a to tak, že už jí skoro nemá a bohužel na to „musela“ přijít „obyčejná“endokrinoložka. jezdíme od malička do Motola, kde se narodil a za celou dobu nikoho nenapadlo, že by to mohlo být tím, protože tam s tím musí mít zkušenosti a i když už jsme tam byli na endokrinologii,dr. mu provedla testy a bylo evidentní, že tam je problém, o kterém mi tam mimochodem řekl úplně jiný doktoř při probírání se výsledky v PC. Takže jsem se potom začla pídit a i tak mi tvrdila, že je vše v pořádku. Já se ale nedala a prosila o radu doktorku v Liberci, ta si ho hned pozvala na sono a zjistila, že je na tom fakt zle. Okamžitě nasadila léčbu. Tak si říkám – tak na jedné straně ho tom vypiplají z ničeho a na druhé straně se o něho ani pořádně „nepostarají“ a zazdí , takže se modlím, aby se po zahájení léčby začlo vše hýbat kupředu, že snad nebude mít trvalé následky psychomotorického vývoje, jelikož pozadu v určitých věcech rozhodně, bohužel, je. Ale jinak je zdravý, šikovný, má se čile k světu. Vám přeju hodně šťastných chvil a malé , a´t se daří takhle pěkně i dál. Linda
Moc děkuju:-) Teď už je to sranda..
Dobry vecer Hanko.prosim je mozne Vam napsat email.ten.ktery je uveden v pribehu je nedorucitrlny.Vcera jsem porodila holcicku 23+0, 600g.byl to velky zazrak.Prognoza byla.ze zreje zemreme obe.dekuji Bohu.ze nas zachranil a verim.ze Eliska vse zvladne.Jsme take v Podoli.S pozdravem Ilona Kmoskova
Lindo, to mi je moc líto, že vás s malým takhle zanedbali, ale jste skvělá, že jste se nedala a vybojovala pomoc! Znám tohle, bohužel také.. Ne přímo ze zkušenosti s Emminkou, ale od sestřenice, která lítá po doktorech 1,5roku a nikdo jí neumí pomoct.. Jsem moc ráda, že se ve vašem případě na problém přišlo a věřím, že váš malý vše dožene.. Když už má za sebou tolik! Držte se, držíme s Emmí palečky!
H.