
První miminko jsme plánovali, moc jsme se na něj těšili a i když jsme chtěli počkat až dostuduji, nakonec jsem otěhotněla ještě v posledním ročníku. Termín vycházel na přelom srpna a října roku 2008, těhotenství jsem si neužívala, byla spousta stresu a tak jsem se moc těšila na pohodové prázdniny po státnicích v novém domečku, které však nepřišly. Pár dní před státnicemi jsem s krvácením odjela do porodnice, byla jsem v 27. týdnu těhotenství a netušila jsem, že to, co se mi děje, může směřovat k předčasnému porodu. Nebyla jsem schopná si to připustit. I když diagnóza nebyla hned zřejmá, šlo o preeklampsii. Vydržela jsem 14 dní na rizikovém oddělení u Apolináře, kdy už nebylo možné dál čekat, Míša nerostla, ledviny to přestávaly zvládat. Na svět přišla v červnu 2008, v 29+1, s váhou 860 g. Byla tak maličká… Trhalo mi srdíčko vidět ji v inkubátoru, první návštěvu jsem vůbec nezvládla.
.. Díky personálu ARO jsem se ale nakonec sebrala a zařekla se, že udělám co bude v mých silách, abych jí, v rámci možností, pomohla. I přes moje zdravotní komplikace jsem měla brzy spoustu mlíčka, Míša byla moc šikovná a po tom, co po pár dnech zvládla infekci trávicího traktu, se už vše vyvíjelo moc dobře. Cpapík jí sundali po 25 dnech a s váhou 1200 g ji přestěhovali na intermediární oddělení, což byl pro mě největší šok v pozitivním smyslu slova. Po šestinedělí, kdy už jsem i já byla zdravotně v pořádku, jsem nastoupila k Míše zpátky do nemocnice a po nějakém čase jsme si ji, jako nejštastnější rodiče, odnesli domů ještě tři týdny před termínem. Její „šikovnost“ jí vydržela dodnes, žádné potíže v prvních letech neměla, dnes už by nikdo nepoznal kolik vážila při narození. Asi jen díky tomu jsem byla po nějaké době schopná přát si druhé miminko. Věřila jsem, že to, co nám nebylo přáno poprvé, se konečně splní a my si užijeme pohodové těhotenství, porod, zdravé, velké miminko…
Podruhé jsem otěhotněla pár týdnů před Míši druhými narozeninami. Věděla jsem, že první polovina těhotenství mě nebude zdaleka stresovat tak, jako ta druhá a tak jsem si to snažila užít jak to jen šlo. Tentokrát jsem nebyla ve stresu, byla jsem spokojená a šťastná maminka na rodičovské dovolené. Jen tam někde vzadu ve mně hlodal strach, co když se něco stane, co když to budeme muset prožít znovu… I přesto, že Míša vším prošla docela hladce, to, co jsme prožili, byla noční můra. Jen rodiny těch, kteří to zažili, ví… Ten strach z každé návštěvy, telefonátu, informace od doktora, každé zapípání monitoru, každý nádech, obavy o budoucnost, ta bolest vidět své dítě v takovém boji bez možnosti nějak zásadně pomoci…
S blížícím se 20. týdnem, kdy už jsme věděli, že čekáme kluka, se ve mně stupňoval strach. Snažila jsem se všemožně předejít tomu, aby se situace opakovala, ale preeklampsie je bohužel naprosto nevyzpytatelná nemoc a když tělo nespolupracuje, nejde dělat nic… Ty čtyři týdny do 24. týdne se zdály nekonečné. Denně jsem si měřila tlak, bílkovinu v moči… Když tlak začal nenápadně stoupat, zmocňovala se mě panika, ale zprvu jsem sebe i doktory zvládla přesvědčit, že je to jen mou psychikou. Přesto jsem ale dostala prášky na tlak a byla sledovaná jako ostříž. Žila jsem jen tím, aby už za mnou byl termín, kdy se narodila Míša, abych ho přestála ještě celá a abych už měla váhový odhad větší než byla Míši porodní váha. Jen na to jsem se upínala. Věděla jsem, že když tyhle hranice překonám a něco se pak stane, je šance, že to zvládneme stejně dobře nebo líp než poprvé i když to tak samozřejmě nemuselo být. Dny, dokonce ani hodiny neubíhaly, čas do dalšího ultrazvuku se táhnul. V 27. týdnu, kdy mě čekal ultrazvuk, kde by měl mít Ríša už skoro kilo, jsem však tušila, že to dobré nebude a taky nebylo. Ultrazvuk ukázal, že Ríša už dva týdny neroste, váhový odhad byl 630 g a byl zjištěn nulový tok v pupečníku. To vše potvrdilo preeklampsi. Nebyla to rána z čistého nebe, tušila jsem, že se něco děje už tak dva týdny, už jsem věděla, že to nebylo jen v hlavě, cítila jsem to. Váhový odhad ale šok byl, věřila jsem, že na tom bude aspoň stejně a ne o tolik hůř, sesypala jsem se. Hned ten den si mě převzali apolinářští, kteří doporučili okamžitou hospitalizaci a hlídání stavu s tím, že déle než dva týdny to nevydrží. Dva týdny, tedy přesně termín, kdy se narodila Míša. Hospitalizaci jsem odmítla a obden jsem dojížděla na kontroly, cítila jsem, že to ještě chvíli zvládnu a že chci být s Míšou, dokud je to jen trochu možné.

První týden šel dobře, nic se nehoršilo, ale během toho druhého už jsem cítila, že se to blíží. Bála jsem se hlavně o Ríšu, byla jsem opakovaně upozorňována na riziko úmrtí v děloze. Po necelých dvou týdnech už jsem věděla, že tam musím zůstat. Monitor už nebyl dobrý a lepší už by to těžko mohlo být. S doktorem jsem se nakonec domluvila na plánovaného císaře v pondělí 6. 12. 2010. Do nedělního večera šlo vše podle plánu a odhadu doktorů, ten večer před porodem jsem ale cítila, že něco není, jak má být. Kolem desáté večerní jsem, díky stále horším bolestem v podžebří, nemohla usnout a když mi naměřili tlak 190/110, jela jsem rovnou na sál. Ta bolest a strach byly nepopsatelné. Nic se už nedělo jak mělo, místo epidurálu mě během chvíle uspali a probudila jsem se až v půl páté ráno. Ríša se nakonec narodil čtvrt hodiny před půlnocí na Mikuláše, mě však ze sálu vezli až ve dvě ráno. Termínově byl 28+ 5 a vážil 660 g.Tou chvílí nám začal podobný kolotoč jako poprvé, jen v horším a delším vydání. Nejde nesrovnávat, Ríša byl menší a o tři dny gestačně mladší. Na ARO byl šest týdnů, na Cpapu sedm. Prodělal dvě infekce trávicího traktu, z toho druhou vážnější. Centrální výživu mu vyndali až po dlouhých 40 dnech. Naštěstí ho nepotkaly žádné další závažnější komplikace a v 34. týdnu, s váhou 1500g ho přesunuli na intermediární oddělení. Já jsem se naštěstí zvládla dát dohromady opět během šestinedělí, i přes závažnou eklampsii prodělanou během porodu. Brzy potom mě znovu přijali a to už jsem věděla, že jsme i napodruhé z nejhoršího venku a že už to zvládneme. Po těch nejhorších prvních chvílích, už jsme si konečně mohli zase trochu oddychnout. Potkalo nás ještě zdržení v podobě operace oboustranné kýly, ale pak už nám nic nezabránilo v návratu domů. Poprvé nás pustili na propustku týden před termínem a definitivně, po operaci, týden po něm. Dnes má Ríša korigovaných šest týdnů, spokojeně oddychuje vedle mě v postýlce a my jsme šťastní. Nezapomněli jsme, čeká nás ještě složitý první rok, možná dva, ale to už jsme opravdu zvládli horší věci. Víme, co nás čeká, je to tak stejné…. a je to dobře, jen ať je. Máme doma krásnou zdravou, úžasnou holku a brácha bude jistě taky takový :). Prostě jsme jen jiní rodiče.
Přejeme optimismus, sílu a štěstí všem rodičům kulíšků, speciálně těm, kteří plánují druhé miminko. Markéta Řehořová.
Napsat komentář