Příběh Vítka, narozeného ve 26. týdnu těhotenství

 

Měli jsme 1,5 letého syna, když jsme zjistili, že se rozrosteme. Ze začátku probíhalo všechno podobně jako u prvního těhotenství: nevolnosti, únava a ospalost… Po třech měsících těhotenstké neduhy ustaly, ale v 19. týdnu jsem začala růžově špinit. Bylo to o víkendu, takže jsem navštívila místní nemocnici, kde mi udělali vyšetření a nechali si mě tam dalších asi 5 dní. Bohužel o tři týdny později (22. týden) jsem začala mít menší bolesti břicha a začala jsem z ničehonic krvácet. To mě hodně vylekalo a pádila jsem opět do nemocnice. Tam mi doktor po pečlivém vyšetření sdělil, že se mi odchlípl kousek placenty. Tvářil se velmi ustaraně a uznal, že jsem zakrvácela hodně a okamžitě mě poslal lehnout na oddělení. Opět odběry a další vyšetření. Krvácení druhý den ustalo, jen jsem růžově špinila a po dvou dnech jsem byla opět „čistá“. Myslela jsem si, že už bude klid a že půjdu brzy domů, protože se blížily druhé narozeniny našeho prvního syna a já se na ně moc těšila. Bohužel po pěti dnech jsem opět zakrvácela, doktor na odpolední směně mě lehce vyšetřil, a suše mi řekl :„Příroda si řekne, na přežití to zatím není“ . A poslal mě zpátky na pokoj. Za chvíli přišla sestra a dala mi nějakou injekci. Ležela jsem sama na pokoji a brečela jsem.

Po nějaké době jsem si řekla, že musím zatnout zuby a myslet pozitivně, že všechno určitě zvládneme. Nechtěla jsem přenášet napětí na miminko. Při návštěvách jsem byla statečná a smála se, mlžila jsem, a tajně věřila, že opravdu půjdu brzy domů a oslavím narozeniny svého syna. Po pár dnech jsem byla opět „čistá“ a už jsem měla téměř sbalené věci, ale pan primář mi po UZV vysvětlil, že sraženina se už zmenšila, ale dokud se úplně nevyplaví, tak mě domů nepustí, protože se ještě asi vyskytne další … Pomalu se blížil i 24. týden a tak mi bylo sděleno, že v pondělí zavolají na fakultku do Ostravy a s velkou pravděpodobností mě tam převezou na oddělení rizikového těhotenství. To už bohužel nestihli..
Bohužel se stalo, to co se stalo… Přišel víkend a opět komplikace… Bohužel už větší… Kolem půlnoci mě vzbudil déšť, který venku bubnoval na parapet a taky bolesti břicha. Někde v duchu jsem tušila, že to jsou začínající porodní bolesti, ale rozumově jsem se snažila si odůvodnit, že to není pravda. Snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Zjistila jsem, že ty bolesti začínají být pravidelné. Zašla jsem za noční sestrou, ať zajde pro doktora, že mám pravidelné bolesti asi co 20 min. Za chvíli přišla sestra s kapačkou magnézia s tím, že doktor mě zná, a že ví, co mi pomůže. Věřila jsem, že mají pravdu. Po půlhodině přišla sestra mě zkontrolovat, a tak jsem ji řekla, že to vůbec nezabírá, a že mám bolesti stejné, opět jsem chtěla k sobě doktora. Odešla a přišla asi za další půlhodinu, a já jsem ji musela zopakovat totéž – žádná změna. Kolem třetí hodiny mě zavedla na porodní oddělení, kde mi natočili ozvy. Bohužel mě neposlouchali, protože jsem měla bolesti hodně nízko v podbřišku, ale monitory mi dali na břicho. Vůbec nezachytili kontrakci, byť jsem ji měla. Sestra u mě seděla a viděla, jak ji vydýchávám. Místoprimář se koukl na graf a došel k závěru, cituji: „ Jste moc upnutá na to těhotenství, asi máte zánět močového měchýře.“ a poslal mě opět si lehnout na pokoj. Bohužel se bolesti stupňovaly a já už jsem přestávala přemýšlet. Jen jsem se připravovala na další bolesti každých 15 minut . Začalo svítat a střídala se směna sester. Pokoj jsem měla naproti sesterně a jen jsem ranní sestru zaslechla, jak říká doktorovi před vizitou: „Ale vždyť ona má pravidelné bolesti a nemá problémy s močením!“. Místoprimář vletěl do pokoje a nasupeně řekl: „Ještě máte bolesti?“ A já na to, že ano. „Tak pojďte, vyšetřím vás ultrazvukem.“ Na ultrazvuku zjistil, že jsem otevřená na 1 cm a že mám čípek zkrácený na 1,5 cm (dva dny předtím jsem měla čípek 2,6 cm). Hrábnul do mě takovým způsobem, že jsem si myslela, že mi vyrve mimi z břicha. Bylo to to nejbolestivější vyšetření, které jsem kdy prodělala. Nevím, jestli byl naštvaný a proto byl tak necitlivý. Ale každopádně volal na sestru, ať volá rychlou. Rychlá byla opravdu rychlá, a já stihla zavolat jen manželovi, že mě vezou do Poruby. Byla jsem celá rozklepaná a začala jsem být slabá z celonočního probděného stavu v bolestech. Byl to zvláštní pocit, jet v houkající sanitce. Říkala jsem si, vydrž, už tam budem, jsou tam specialisté a ti to zvládnou (to jsem netušila, že to není konečná).

V porubské nemocnici mě opět vyšetřili, se stejným nálezem. Tlak mi klesl tak nízko, že už jsem nebyla schopna si ani sednout, protože jsem omdlévala. Vyskytl se problém, že podle menstruace byl právě tento den 24. týden, ale podle UZV ze 12. týdne to bylo méně – 23 a 4 dny, takže hraniční termín, kdy vlastně zachraňují. Naštěstí podle UZV mělo mimi víc jak 500 g, takže lékaři rozhodli, že jej budou zachraňovat, ale že není jisté, zda to mimi přežije…

Napíchli mi první dávku kortikoidů. To, co jsem si v těchto chvílích prožívala snad nikdo nepochopí, pokud si tím neprojde sám… Zároveň mi sdělili, že na neonatologickém oddělení mají plno, a jestli souhlasím s transportem, že vyhledají volné místo v jiném nejbližším neonatologickém oddělení. Okamžitě jsem řekla, že pro mimi všechno. Za chvíli přišel doktor z neonatologie a vyřkl ortel: “České Budějovice“. A já: „Cože? To není nic blíž?“ „Všude mají plno“ odpověděl. „Dobře“, dál jsem se nerozmýšlela.
Vrtulníkem mě transportovali do Č. Budějovic – cesta trvala lehce přes 1,5 hodiny, byla jsem v takovém stavu kdy. vnímáte a nevnímáte, spíte a jste chvíli při vědomí, ale je vám všechno jedno… Letěl se mnou moc hodný doktor, asi po hodině letu jsem už byla hodně špatná a bylo mi na zvracení. Když už jsem z okénka zahlídla vršky stromů ,věděla jsem, že přistáváme a že se konec velikého hluku a turbulencí blíží. Čekala nás sanitka, která nás převezla přímo k budově. V tu chvíli hrálo v rádiu: „Ty máš dost odhodlání, já mám přání, nás nic nezachrání… láska umí víc.“ A já si říkala, vydrž v bříšku, ty máš odhodlání, já mám přání – ještě nee, udělám vše, co bude možné, určitě nás zachrání…
Na příjmu jsem měla, ten den třetí vyšetření se stejným nálezem. Poslali mě na pokoj na porodních sálech. Byl to takový malinkatý pokojík, kde se vlezla postel a kousek ulička, ale byla jsem za něj neskonale vděčná, protože jsem alespoň měla trošku soukromí. Napíchli mi dvě kanyly a pustili do nich tři různé kapačky, aby mi uklidnily bolesti. Sestřičky byly moc hodné, běhaly a staraly se, co mohly. Navíc jsem slyšela zpoza dveří: „Rodíme, šestka, pojďte někdo pomoc!“ A za chvíli zase: „Rodíme! A já si v duchu říkala: „My ještě ne, my máme čas!“ Až na pokoji jsem zjistila, že mé osobní věci nemám a sestry mi řekly, že zůstaly v tom fofru v Porubě. Takže bez mobilu, bez kartáčku na zuby, jen v nemocniční noční košili  a tak daleko! Manžel naštěstí druhý den přijel i s věcmi.
Druhý den jsem dopoledne silně zakrvácela, dostala jsem hrozný strach o mimi, jestli je v pořádku. Ihned byl u mě doktor a vyšetřil mě. Já se tak bála, že mi řekne něco hrozného, že jsem ani nechtěla podstoupit vyšetření. Naštěstí se prý vyplavil kus staré sraženiny… Po dvou dnech, kdy se vše uklidnilo, mě přesunuli na oddělení rizikového těhotenství kde si ze mě tak trošku lékaři a sestry dělali legraci. Byla jsem exot z takové dálky. Moc často se nestává, aby k jihočechům přilítl severomoravák … Dny ubíhaly. Kontrolní monitory byly klidné a já cítila, že se vše uklidnilo, a tak jsem byla relativně v pohodě. Jen sem tam mi tvrdlo bříško. Ale bylo to zrovna v období povodní, takže změn tlaku bylo ažaž.. Holky na pokoji byly taky fajn, takže jsem se tam necítila ani nijak špatně. Jen bylo pro mě hrozné ležet, ani na záchod jsem si nemohla dojít! Lékaři se snažili vypátrat, proč se mi spustil ten porod, tak mi brali krev a dělali různá vyšetření a stále nemohli přijít na příčinu..
V pondělí, za dva týdny po příletu do Č.Budějovic (to už jsem byla ve 26. týdnu), jsem byla na UZV vyšetření, kde mi řekli, že čípek mám jen 0,7 cm a že je tak měkký, že to není běžné. to už jsem cítila, že jde do tuhého. Doktor na oddělení, sotva se to dozvěděl, mě okamžitě vyšetřil, nechal mi udělat stěry, jestli nemám zánět (který se nepotvrdil) a poslal mě si opět lehnout s větou: „Vydržte aspoň dva týdny“. Když jsem šla po chodbě potkala mě staniční sestra a viděla mě, jak brečím. Pověděla jsem ji skutečnost a tak přiběhla a podstavila mi lůžko, abych měla nohy výš (aby miminko nenaléhalo na cestu ven).

Vydržela jsem do soboty. V noci jsem začala mít mírné bolesti břicha, pravidelné začaly být až k poledni, opět žilně magnezium, ale když už jsem měla bolesti co 15 min, tak přišla doktorka, která mě vyšetřila na pokoji a zeptala se, jestli mi neodtekla plodová voda! Já jsem jí řekla, že o tom nevím, že asi ne. V zápětí byla u mě doktorka, která mě přijímala, vezla si s sebou UZV, aby zjistila, jak je mimi umístěno, bylo nožičkama napřed, a „Jde se na to – připravte sál“. Tak to jsem se úplně rozklepala, tak jak jsem se klepala, jsem ještě nezažila, všichni mi říkali, ať se uklidním, ale moc mi to nešlo. Stihla jsem zavolat manželovi, a jela jsem. Až když jsem ležela na sále, a anestezioložka mi napíchávala kanylu, jsem byla odevzdaně klidná. Kolem byli další lidé, ale já vnímala jen doktorku, která mě přijímala a s nadějnou vděčností jsem jí řekla: „Bude to dobré, že?“ A ona mi přikývla.
Pak jsem se probrala až na JIPce. Byla už skoro tma a pršelo. Přišla sestra, aby si odstříkala mlíčko a za chvíli na to přišel i manžel. Toho jsem pověřila, ať se jde na mimi -Vítka podívat a informovat se. Vlastně jsem ho vyhodila, protože mi bylo špatně. Sotva odešel, tak jsem se vyzvracela. Asi mi nesedla narkóza. Hrozné bolesti, které mě provázeli s jakýmkoliv malým pohybem byly neskutečné. Dokážu snést hodně, ale tohle bylo fakt hodně bolestivé. Brzy ráno mi setra pomohla vstát a dojít se osprchovat. Po třech týdnech permanentního ležení to dalo zabrat, ale zvládla jsem to. Na vizitě chtěl doktor vidět stehy a pomačkat břicho, ale bolestí jsem mu odhazovala ruce pryč, že pochopil, že je to reflexivní a že mě to opravdu hodně bolí, nasadil mi větší množství léků proti bolesti, které mi ulevily a druhý den jsem mohla jít z JIP na gynekologické oddělení.
Od třetího dne jsem denně docházela za Vítkem. První „seznámení“ mě šokovalo. Byl tak malinkatý! (35 cm, zhubl až na 780 g). „I ta panenka je větší!“, říkala jsem si. Všichni jej na oddělení chválili. Jeho zdravotní stav byl natolik dobrý, že mi dovolili i klokánkovat. Byla jsem moc šťastná, jak to hezky zvládal. Všichni koukali, jak jsem optimistická a usměvavá i přes únavu a obdivovali mě, že jsem tak dlouho daleko od rodiny. Já jsem cítila, že musím být silná a optimistická, abych toto všechno dokázala přenést na našeho drobečka. Po pár dnech jsem přešla na neonatologické oddělení, kde jsem mohla být Vítkovi ještě blíž a po týdnu jsem ho měla i s inkubátorem na pokoji, kde jsem se o něj za pomoci sester starala. 10 den bylo rozhodnuto, že Vítek je natolik schopný, že bude letecky přepraven  zpátky do rajónu, tj. na severní Moravu do Ostravy-Poruby na neonatologii, kde se uvolnilo místo. V té době byli v Č. Budějovicích manžel se synem a s mými rodiči, protože se nevědělo, jak dlouho tam ještě zůstanu a vzhledem k tomu, že mě syn neviděl delší dobu, tak ať můžeme být aspoň na chvíli spolu.. Takže nakonec po 5. týdnech jsem jela s rodinou z Č. Budějovic zpět na Moravu a Vítek (12 denní) nás předehnal vrtulníkem.
Hned po příjezdu do Ostravy jsme jeli na neonatologii, kde jsme viděli spokojeného Vítka. Z důvodu omezené kapacity míst pro umístění matek na neonatologii jsem docházela denně, abych si ho pohladila, popovídala si s ním, donesla mu mlíčko a klokánkovala. Pokud to bylo možné. Začal mít výkyvy s dýcháním, tak musel mít přidaný kyslík v inkubátoru, ale asi po měsíci se s tím vypořádal. Měsíc po porodu měl Vítek první kilo a pak už to šlo lépe a lépe. Celkem dostal dvě transfúze a začal s rehabilitací, která mu svědčila. Jakmile přesáhl hmotnost dvě kila (cca za dva měsíce po porodu), byla jsem ubytovaná na neonatologii a po týdnu jsme šli spolu konečně domů. (Celkem strávil Vítek 2,5 měsíce na neonatologii). První vyšetření po odchodu z nemocnice má Vítek všechny v pořádku a já věřím, že díky láskyplné péči  lékařů, sester a posléze i mé a manželovy, bude Vítek v pořádku.

Chtěla bych tímto poděkovat oddělení rizikového těhotenství v Českých Budějovicích, neonatologickému oddělení v Českých Budějovicích a Ostravě a v neposlední řadě všem, kteří nám drželi palce. Mockrát děkuji. Jana Štixová

.