Ve 26. tt jsem začala mít potíže v podobě kontrakcí, tak mě hospitalizovali v liberecké nemocnici a snažili se zabránit infúzemi předčasnému porodu. Po pěti dnech mě propustili domů, že se stav stabilizoval. Ve 30. tt mě na pravidelné kontrole můj gynekolog okamžitě poslal do nemocnice, protože jsem měla zkrácený čípek a začala jsem se otevírat. V nemocnici mi opět nasadili infúze a současně kortikoidy na dozrání plic miminka. Zjistili mi, že mám infekci a bohužel mi na ni antibiotika nezabrala. Večer 28. 4. 09 (což jsem byla 32+3) mi pan doktor Kraus přišel říct , že se následující den poradí se specialistou z Prahy, zdali mi mají vyvolat porod nebo dál pokračovat v léčbě. Což by hrozilo možné úmrtí miminka. Už nemusel. V noci ,přesně ve 3.33 h mi praskla plodová voda a já si to odkráčela na porodní sál. V 9,00 hodin ráno mi píchli epidural a v 11.35 se narodila naše Natálka s porodní váhou 1900 g a 41 cm. Natálku nám okamžitě odvezli na neonatologii, kde se o ni po celou dobu staral nejúžasnější pan doktor Jiří Kuchař, kterého jsme kdy vůbec mohli potkat, a společně s ním tým prima sestřiček.
V ten den a ještě několik následujících dní jsem měla zvláštní pocity, jako kdybych ani nepřivedla na svět miminko. Současně jsem měla obrovské obavy z každé návštěvy, aby tam Natálka byla a aby se její stav zlepšoval. Byly to dny plné strachu, obav a beznaděje. Strašně moc jsem potřebovala slyšet, že už je vše v pořádku a Natálce nehrozí žádné nebezpečí, což se nestalo, ba naopak. Po třech týdnech v inkubátoru jsem se mohla začít učit v péči o Natálku. Za pár dní přišla ta chvíle, kdy jsme si ji mohli odvézt domů. Manžel přijel s autosedačkou, ale s tou také odjel domů. Natálka chytla infekci, a tak se nám pobyt ještě prodloužil. Bylo to opravdu hodně psychicky náročné a já děkuji manželovi, že to se mnou vše zvládnul na jedničku. První půl rok doma byl hodně těžký. Měla jsem tak obrovský a nepopsatelný strach o malou, že to tížilo mne samotnou, až jsem měla pocit, že nejsem schopna to bez pomoci zvládnout. Nakonec mi pomohl manžel, se kterým jsem si promluvila a otevřeně jsem mu řekla o svých pocitech, starostech a bolestech. Pak se mi hodně ulevilo.
V tomto období jsme podstoupili s Natálkou různá vyšetření: oční, ušní, ledviny, rehabilitace atd. Dodnes mám strach a moji blízcí si myslí, že se chovám jako cvok, ale vím, že kdo si to neprožije, nemůže pochopit jaké to je, a proto se snažím neodsuzovat je za to, když mi radí nebo když si myslí, že jsem přehnaně starostlivá. Prostě to přejdu a je mi pak líp.
Napsat komentář