Po osmiletém snažení se o miminko nám po umělém oplodnění zavedli dvě zdravá vajíčka, ujmula se obě. Ze začátku to bylo rozčarování, že čekáme rovnou dvojčata, ale poté jsme prožívali něco nádherného. Brzy však nastaly první komplikace v podobě krvácení, které měly na svědomí hematomy na děložní sliznici. Vždy se naplnily, potom praskly a nastalo krvácení. Na ultrazvukovém vyšetření ve 12. týdnu bylo ještě vše v pořádku, i v 15. týdnu u svého gynekologa MUDr. Klikara bylo také vše O.K. Poslouchali jsme srdíčka a bylo to moc krásné.
Jenomže po příchodu domů náš pejsek ode mě neustále utíkal, jako by se mne bál. Nebrala jsem na to zřetel. Po večerní sprše jsem odpočívala a najednou ze mě začala vytékat čirá tekutina. Po chvíli té vody bylo více a více. Maminka mého manžela (zdravotní sestra) naléhala, ať jedu okamžitě do nemocnice, že je to plodová voda. Za pět minut jsme dojeli do nemocnice a tam nám potvrdili, že jedno miminko je bez vody a že už dlouho žít nebude. Dali mi antibiotika proti případné infekci a museli jsme čekat, co bude dál. Brečeli jsme, protože jsme věděli, že nám umírá miminko. Navíc péče u nás v nemocnici nebyla žádná, říkali, že musím odpočívat a čekat. To jsem dělala pořád. Další tři měsíce pobytu v nemocnici jsme čekali, jestli to zvládne alespoň to jedno. Navíc se v 17. týdnu začaly objevovat kontrakce, takže jsem dostávala magnézium v infúzích a zase jsme museli čekat, jak mi pořád každý den na vizitě říkali. 31. 12. 08 mě propustili domů s tím, že musíme pořád čekat 🙁 8. 1. 2009 na kontrole jsem říkala, že mi asi odchází hlenová zátka, ale bylo mi řečeno, že nález je v normě, a že je to voda (odtékala mi tři měsíce, takže vím, co ze mě vycházelo!). Další kontrola 11. 1. 2009 ukázala, že mám POKROČILÝ NÁLEZ, tudíž musím na speciální kliniku, kde se o mě postarají. Byla jsem otevřená na 1,5 cm, vlastně jsem začínala rodit. Kolem třetí hodiny mě dovezli do Prahy na kliniku U Apolináře a tam se začaly dít věci! Kontrakce se stupňovaly, byly nejdříve po pěti, zanedlouho po dvou minutách. Navíc jsem začala silně krvácet a na UZV zjistili, že se mi začíná odlučovat placenta. Rychle na sál uspat a bylo.
Po probuzení na JIP jsem se ptala na Matyáška a řekli mi že má 34 cm a 960 g. Apgar skóre 5-7-8. V půl druhé ráno za mnou přijel manžel a byl se podívat na malého. Ukazál mi fotečky, ale já nebyla schopna ani brečet, jak mě bolelo břicho po císařském řezu. Druhý den jsem viděla Matyáška a přes obrovské slzy jsem nevěřila, že to může být můj chlapeček. Ve 25. týdnu neměl vyvinuté plíce, tudíž byl na ventilátoru a tak celkově mi říkali, že je to 50 % na 50 %. Druhý chlapeček zemřel. I když jsme věděli, že to ten druhý nezvládne, tak to hodně bolelo a bolí dodnes. Přece jen nám umřelo dítě…
Další dva měsíce to bylo jednou dobrý, jednou špatný. Ale tým sester a hlavně paní doktorka DOKOUPILOVÁ byli skvělí a malého nám zachránili. A za to jim budu vděčná po celý život. Teď je malému už 15 měsíců, má se čile k světu a dělá nám jenom radost. Když ho vidím, tak nemůžu uvěřit, že od začátku až do konce těhotenství bojoval a nakonec to zvládl. Ještě jednou moc děkujeme paní doktorce Dokoupilové za péči, kterou dává těmto mrňouskům, a za to jí patří velké, ale opravdu velké DÍKY! Díky moc…
Přejeme všem maminkám nedonošených dětí, ať jsou silné a zvládnou stres, který kolem toho všeho je. Manželé HORÁKOVI se synem MATYÁŠKEM.
Napsat komentář