Vše začalo před dvěma lety. Podruhé jsem se vdala, můj druhý manžel děti neměl. Já mám dvě Daniel 15 a Adéla 8. Ve druhém těhotenství se mi objevil diabetes. Naštěstí zůstalo jen při dietě, za čas se mi ale cukrovka zhoršila a musela jsem si začít píchat inzulín. Asi v únoru 2007 jsem zjistila, že jsem těhotná.. Navštívila jsem gynekoložku, ta mi to potvrdila a dala mi kontakt na paní doktorku Andělovou – diabetoložku z Podolí. Objednala jsem se k ní a ta mě poslala na genetiku, protože u diabetiček je větší riziko vrozených vývojových vad. Na ultrazvuk jela také do Podolí a moc jsem se bála Pan doktor chvíli koukal, potom mi řekl, že naše miminko má vadu srdíčka , která není slučitelná se životem a že by mi doporučil těhotenství ukončit. Zákrok mi provedli také v Podolí v 15 týdnu a protože plod byl už větší, museli mi těhotenství ukončit indukcí. Plod se posílal na rozbor, aby zjistili vadu. Po nějaké době jsme si byli pro výsledky. Stejně se nic nezjistilo, jen nám dali zprávu, že to byla holčička. Oba jsme se s tím dlouho vyrovnávali.
Přesně za dva roky, opět v únoru jsem zjistila po roce a půl, že jsem těhotná. Měli jsme hroznou radost a zároven strach. Zkrátím to : první UZV dopadl naprosto výborně ,ani jsem nemusela na plodovou vodu. Druhý už ve 20 týdnu taky dopadl dobře a paní doktorka nám řekla, že čekáme chlapečka. Od začátku těhotenství jsem trpěla na záněty. Moje gynekoložka mi pořád říkala, že to nic není a že je to těhotenstvím. Termín porodu jsem měla 30. 11. 2009. Ve 21. týdnu těhotenství, bylo to 22. července, mě od rána pobolívalo břicho. Manžel přijel z práce kolem deváté, naložil mě do auta a odvezl do kolínské nemocnice. Tam mě nechali čekat na chodbě asi 45 min. Pan doktor mě prohlédl a řekl jsem na centimetr otevřená a je to na příjem. Já jsem mu řekla, že pojedu do Podolí. On na mě: „Tak si jeďte“. A nedal mi ani zprávu o tom,že mě vyšetřil. Do Podolí jsme přijeli kolem jedné ráno. Nějaká paní doktorka mě prohlídla a řekla mi, že potrácím. Bylo to hrozné. Odvezli mě na jeden z porodních sálů. Dali mi nějaké kapačky a atb, protože jsem měla zánět. Začali mi píchat kortikoidy.
Po dvou dnech na sále mě převezli na odd . rizikové, měla jsem nález pět cm otevřená a vak blan vyklenutý v pochvě. Bylo spoustu vyšetření, krve, neustálé podávání atb.,j eště jedna dávka kortikoidů. Mohla jsem jen do sprchy a na záchod. Devatenáctého srpna, ve 25+2 tt., večer se dostavily bolesti a nález už pokročil tak , že se porod nedal zastavit. Byl mi proveden císařský řez a asi v 20.45 hod. se nám narodil Honzík. Vážil 800 g a měřil 35 cm.Dýchal sám a vše bylo, přes jeho extrémní nedonošenost v pořádku.
Hned druhý den jsem se na něho šla s manželem podívat. Byl to drobeček a při pohledu na něho jsme brečeli. Během několika dnů mu váha klesla na 640 g. Dnes je mu deset týdnů váží 1390 g a měří asi 38 cm. Byly nějaké komplikace, měl plicní ventilaci, krev v moči a stolici, ale to bylo z neuzavřené dučeje a po pěti dnech léčby se to srovnalo. Do minulého týdne byl na cpapu , ale už dýchá sám bez větších problémů. První kontrola očiček byla v pořádku, tento týden nás čeká další. Honzík nám dělá velikou radost je to statečný chlapeček a těšíme se, až si ho odvezem domů.M ožná budem muset inhalovat, cvičit , ale ať je to cokoliv, pro našeho chlapečka uděláme všechno na světě.
Markéta Truhlářová (29.8.2009)
Gratuluji i když vás neznám je mi 11
Dobrý den, po přečtení Vašeho příběhu jsem si vybavila vše, co jsme si prožili před deseti lety.
Náš syn Tomáš se nám narodil v 28 týdnu těhotenství váha 800g,35cm.Byl to malý uzlíček, ale zvládal vše bez větších komplikací.Horší jsem na tom byla já.Po propuštění z nemocnice jsem dostala křeče do břicha a rázem jsem se dostala opět na sál a operace byla za 5minut 12.
Prasklo mi tenké střevo.Nějaký čas mě drželi v umělém spánku a probudili mě na ARU.Vůbec jsem neměla ponětí co se se mnou děje.Samé hadičky i z krku.Postupně jsem se zotavovala.Měla jsem bohužel udělaný vývod.Můj manžel,nás oba každý den navštěvoval a malého mi natáčel na kameru a pouštěl .Musela jsem se opět učit chodit,protože moje tělo bylo zesláblé.až po 2 měsících jsem dostala vycházku domů.Samozřejmě jsme jeli za malým.Nádherný pocit si ho alespoň pohladit.Byl velmi šikovný už měl váhu přes 2 kila. Protože já ještě musela na měsíc na doléčení do Prahy o Tomíka se starala pečlivá tchýně a manžel.Po půl roce mi vývod zanořili,takže mám jen jizvy na břiše.
Zkrátím to malému už je 10 let je bez problémů ,nosí 5let brýle, ale jen dočasně prý jen na prvním stupni školy a pak už je mít nemusí.Já jsem také v pohodě.Za tohle všechno mi zůstala pouze velká jizva na břiše,manžel tvrdí,že má doma „slávistku sešívanou“.
Držím Vám palce ať vše zvládnete a jste oba vpořádku.Děti v 7 měsíci jsou bojovníci.