Příběh andílka Jakoubka narozeného ve 24. týdnu těhotenství

Je to přesně měsíc a 4 dny, co jsem na svět přivedla našeho syna Jakuba. Otěhotnět se mi podařilo po osmi letech, kdy byla laparoskopicky odstraněna endometrióza. Před tím jsme absolvovali dvě umělá oplodnění, ale díky endometrióze, se neměla embrya, kde usadit.

Když jsem si udělala těhotenský test, nemohla jsem tomu uvěřit… Roste ve mně nový život. Do šestnáctého týdne bylo vše v pořádku. Pak jsem začala malinko špinit a byla jsem hospitalizovaná. Naštěstí to byla jenom mykóza, tak mě za tři dny pustili domů. V devatenáctém týdnu nám na genetice řekli, že je vše v naprostém pořádku a že čekáme chlapečka. Další hospitalizace byla ve dvacátém týdnu, protože se mi rozjel zánět v kloubech. Ležela jsem na kapačkách a dostávala novalgyn. Ten jsem dostala i v tabletách domů, ale neužívala jsem jej, protože jsem necítila pohyby po požití. Raději jsem snášela bolest a nemohla chodit, jenom do mimina nedávat žádné jedy.

Ve 24. týdnu mě od rána bolela hlava a tvrdlo bříško. Měla jsem jít zatři dny do poradny, ale říkala jsem si, že půjdu hned ráno, ať mě raději zkontrolují. V 22 h večer jsem neustále chodila na wc, kde mě to nutilo na močení. Volala jsem do Kyjova na porodní, kde mi sestra řekla, že dítě může ležet na močovém měchýři,ale pro jistotu, že máme přijet. Po prohlídce mi primář řekl, že je to potrat…Dali mi léky na uklidnění dělohy a maturaci plic. V noci jsem ho uprosila, ať mě převezou do Brna a dají našemu synovi šanci na život, začaly totiž kontrakce po pěti minutách. Nakonec mě tedy ve tři hodiny ráno převezli na Obilní trh v Brně na JIP. Dopoledne se kontrakce stupňovaly a ve 14.30 přišel na svět náš syn Jakub ( 33 cm a 830 gramů). Okamžitě si jej odnesli na neonatologické odd.

Dvě hodiny po porodu jsme mohli za ním. Byl opravdu nádherný, celý po tatínkovi. Oproti ostatním dětem byl dost “tlusťoučký” , na tak malé miminko. Doktoři nám řekli, že je ve vážném stavu, ale mi jsme pořád doufali.

Druhý den po porodu nám bylo sděleno, že má synek těžké krvácení do mozku a nic se nedá dělat. Chtěli mě propustit domů, ale já jsem s ním chtěla zůstat do konce, ještě jsme jej stačili pokřtít, za což velmi děkuju panu děkanovi Václavu Sloukovi a sestřičkám, které to zařídily.

Další den, ve 20.10, Jakub svůj boj prohrál.

Je to to nejhorší, co může rodiče potkat. První dva týdny jsem jenom proplakala. Naštěstí mám moc hodného manžela, který stojí při mně. Ještě teď to moc bolí, když vidím holky, co měly stejný termím porodu jako já. Ony už kupují kočárky a mi vybíráme náhrobek. Ale věřím, že to tak asi mělo být a jednou ze mě bude šťastná maminka.

Kačka.