Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem v šoku. Přece jen už nejsem nejmladší a navíc 4 letý synek je po IVF. Přítel se ale k celé situaci postavil jako chlap a sdělil mi, že prostě budeme mít miminko a budeme si ho užívat a na věk nebudeme koukat. Jsou přece i starší rodiče než my. Takže jsme se na toho našeho drobečka začali těšit a já zašla i ke svému lékaři, aby mi těhotenství potvrdil. Překvapením bylo, když mi oznámil, že čekám dvojčátka, dvojvaječná. Nevěřila jsem tomu a byl to další šok, ze kterého jsme se postupem času vzpamatovali a začali se na ty naše dětičky těšit. Užívala jsem si těhotenství, cítila jsem se celkem dobře. Nijak zvlášť zle mi nebylo. Ohledně věku jsem podstoupila amniocentézu, která dopadla dobře a navíc jsem se dozvěděla, že čekáme dvě holčičky. Byla jsem nadšená, jásala jsem. Doma máme dva kluky, takže už mi nebránilo nic v tom, než se opravdu těšit na holčičky a těhotenství si do sytosti užívat.
Idylka skončila v 18. týdnu, kdy jsem v noci začala velmi silně krvácet. Ten strach, který jsem měla byl hrozný. Nevěděla jsem, co se děje. Bála jsem se o svoje bobulky a moje první myšlenka byla, že o ty své berušky přicházím. V náchodské nemocnici mě přijala velmi milá paní doktorka a sdělila mi, že jsem měla hematom, který praskl a vytlačil mi placentu do porodních cest. Takže dg: placenta previa. Byla jsem hospitalizovaná a vše se srovnalo. Krvácení ustalo a já mohla být po 14 dnech propuštěná domů. Bylo mi řečeno, že se ve většině případech placenta vytáhne nahoru, ale u mě to tak bohužel nebylo. Po 14 dnech, kdy jsem doma jen odpočívala, nastalo krvácení znovu. Ale to jsem již věděla, co se děje, tak jsem nebyla tak vyplašená. Opět hospitalizace a po týdnu propuštění domů. Jenže, když jsem opět po pár dnech začala špinit, lékaři rozhodli, že už si mne tam nechají a budeme těhotenství udržovat. Od 24. týdne jsem tedy ležela v nemocnici, placenta si se mnou hrála, občas o kousek vylezla a pak zase spadla.Ve 30 týdnu mi při kontrole pan primář řekl, že nález pokročil, ale není to ještě tak hrozné. Jenže jsem začala opět silně krvácet a to už měli i lékaři strach. Opět krvácení zastavili, jenže od té doby už to bylo jako na houpačce – jeden den dobrý a druhý den opět krvácení. Nesměla jsem z postele ani vstát, ale ani to nepomohlo.
Další týden při kontrole mi má ošetřující lékařka sdělila, že se s týmem dohodli na převezení do Hradce Králové. Je tam neonatologie a budou mě mít pod kontrolou, kdyby se muselo rodit. Probrečela jsem to, protože jsem tam měla takovou péči, o které se mi ani nezdálo a hrozně jsem se bála. Ale co bych pro ty své berušky neudělala.
11.12.2009 jsem byla převezena do FN Hradec Králové a už při příjmu jsem byla zklamaná a v duchu jsem si říkala, že mi ta péče z naší malé nemocnice bude chybět. Doktoři se u mě střídali a sepisovali příjem, všichni se shodli na jednom : pokud zakrvácím, těhotenství bude ukončeno císařským řezem. Dostala jsem jednu dávku kortikoidů a dovezli mne na pokoj. V noci 12. 12. 2009 přišlo opět krvácení, volala jsem sestřičku a ta mi jen naštvaně řekla: ”Sundejte si šperky, kdyby se muselo na sál.” Přišla lékařka, ani se mnou nepromluvila a hned mě vezli. Já se tak strašně bála, nikdo se mnou nekomunikoval a já nevěděla nic. Na sálu mě utěšovala anestezioložka, že bude vše dobré a až se probudím, miminka budou v těch nejlepších rukou. Vzbudila jsem se okolo 6 h ranní s hroznou bolestí břicha. Sestřička mi oznámila, že mám dvě krásné holčičky : Adélku 1500 g ,43 cm a Adrianku 1670 g a 44 cm. Byla jsem šťastná a chtěla jsem o holčičkách něco vědět. Ten den než přišla lékařka z neonatologie byl tak hrozně dlouhý, nic jiného jsem o nich nevěděla. Večer, když doktorka přišla, tak mi vše řekla. Adélka není stabilizovaná a její stav je vážný. Adrianka je na tom podstatně lépe. Nechápala jsem a stále dokola brečela. Chtěla jsem být u svých holčiček a ne ležet a nesmět se ani pohnout. Druhý den mě převezli už na normální pokoj a já se těšila na berušky, až je uvidím. Chvilku před tím, než jsme za holkami měli s přítelem jít, přišel doktor z dětské JIP a mně se v tu chvíli udělalo zle. Přišel mi říci, že Adélku museli převézt do Motola, protože na UTZ srdce zjistili vadu, která je prokazatelná až po narození. Měla jsem děsnej vztek na všechny i na sebe, proč zrovna moje holčička? Dal nám číslo na Motol, ať si tam voláme. Ale řekl znovu, že Adélka se narodila malinká a ten stav je vážný.
Viděli jsme alespoň Adrianku, ta byla tak nádherná. I když byla drobounká a maličká. Mluvila jsem na ni a prosila ji, ať bojuje, že je silná holka. Mě po pár dnech propustili domů a za malou jsme jezdili nejčastěji, jak to šlo. Adélka bohužel svůj boj prohrála a pátý den po operaci odešla do nebíčka. Bylo to hrozné období, vědět, že jedna dcerka bojuje o život a druhá musela odejít. Svou veškerou sílu, co jsem ještě měla, jsem soustředila na Adrianku. Byla na dýchacím přístroji, pak se nám v bříšku rozjela nekróza. Naštěstí, se to zvládlo ATB a já na Štědrý den dostala pěkný dáreček: když jsme za malou jeli, byla přeložena z JIPKY na intermediál, což pro nás byl krůček zase blíž k domovu. Při UTZ mozku, zjistili nějaký nález a bylo mi řečeno, že to může samo zmizet a pokud ne, tak se pozná, jaké postižení naše malá bude mít. Někdy mi připadalo, že s námi jednají jako bychom nebyli ani rodiče, ale někdo úplně cizí. Tak na “férovku” a nešetrně. No, ještěže už je to za námi.
Po týdnu nám naši holčičku převezli na oddělení nedonošených dětiček a já už ji mohla pomalinku kojit. Krásně se chytla, tak mi bylo doporučeno, abych tam zůstala a byla s ní. Spolu jsme tam byly přes týden a s váhou 2230 g nás pustili domů. Dnes je naší treperendě korigovaně skoro 9 měsíců a je ohromně šikovná. Chodíme na neurologii, cvičíme vojtu a zvou si nás do rizikové poradny. Chodily jsme i na oční, ale to nám už odpadlo. A závěrem jen chci ještě napsat : “Na Tebe, Adélko, nikdy nezapomeneme. Máš tu sestřičku a drž nad ní, prosím, ochrannou ruku. Buď jí andělem strážným, moc nám chybíš…”
Adrianka je moc hezká holčička.