Přeji všem hezký den. Jsem maminka, která prošla s odstupem několika let dvěmi předčasnými porody, tak se s Vámi podělím o své zážitky…
První těhotenství jsem zvládala úplně nádherně. Psal se rok 1999 a já si nepřipouštěla, že bych se měla něčeho bát. V začátcích jsem trpěla nevolnostmi, takže jsem místo přibírání hubla, a proto jsem se ani nedivila, že jsem měla pořád malé bříško. Doktora to neznepokojovalo, tak proč bych měla mít obavy já – prvorodička? (o: Zarazilo mě až to, že mi byl odsouván termín, kvůli velikosti dítěte, z původního 4. 12. se to přesunulo na 25. 11., ale malá se narodila 20. 10. a podle nich byla narozena 37týden. I přesto, že jsem maturovala z matematiky za jedna, tak tohle jsem vyřešit nedokázala, takže vlastně nevím, jaký týden porodu uvádět. Jisté je, že v bříšku moc neprospívala a to jsem byla jen jednou 11. -17. 10. pro špinění hospitalizována. Po propuštění jsem šla 18. 10. ke svému lékaři na kontrolu a byl mi naměřen vyšší tlak (v nemocnici mi ho změřili jen jednou, ale po pozdějším dohledávání jsem měla zapsán v kartě ukázkový tlak 3x denně) a lékař konečně usoudil, že miminko je asi nějaké menší, tak mi bylo doporučeno zajet následující den na Dopplera. Byla jsem v dobré náladě, protože jsem se těšila na další podrobnější zprávy o svém miminku, ale hodně rychle mě nálada přešla.
Byly zjištěny nulové průtoky placentou a pupečníkem, malá neprospívala, ale bojovala, enormně se zvýšil tlak. Hned jsem měla jít na sál. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, že by mi dítě museli převézt do jiné nemocnice, jsem odmítla a nechala se převézt tam, kde na to byli připraveni. Přijetí jsem domlouvala ještě za jízdy telefonem přes svého lékaře… Pak už to šlo ráz na ráz. Celou noc jsem měla vysoký tlak, přišly bolesti pod pravými žebry, bolesti hlavy, zvracení, rozmazané vidění, krev a bílkoviny v moči… Ležela jsem na porodním. Byla jsem nervózní, doufala v zázrak, že tablety i kapáky zaberou, ale těhotenství se muselo ukončit. Napíchli mi epidurál a poslední slova, které jsem vnímala byly: „Maminko, v těhle případech zachraňujeme první maminku, takže pokud přežijete, s miminkem raději nepočítejte…“ .Pak byla dlouho tma.
Zvládla jsem to. O miminku mě měli přijít informovat děckaři. Zdravotně jsem na tom byla špatně, rozpadala se mi krev a byla jsem upoutána na lůžko, tak jsem musela jen čekat. Dlouhých, předlouhých 28 hodin. Mezitím jsem se trápila, když všude kolem vozili miminka ke kojení a já vůbec nevěděla, jestli dítě mám, nebo nemám. Až teprve, když jsem se i přes zákaz zvedla z postele a belhala jsem se s kapačkou po chodbě, tak mi konečně poslali nějakého doktora, který mi ve zkratce řekl, že malá je hypotrofní novorozenec s nízkou porodní hmotností a je na JIPce. Hanička měla 1650 g a 43 cm a podle nich se narodila ve 37. týdnu. Narodila se 20. 10. 1999 , paradoxně „ za pět minut dvanáct“ 11.55 h (o: Ale žije! A to bylo v té chvíli nejdůležitější!
22. 10. jsem teprve zvládla přejít do budovy, kde bylo oddělení patologických novorozenců- u této cedule jsem se rozplakala, že umřela… Pak jsem poprvé Haničku viděla v inkubátoru. Zvláštní – nic jsem necítila… )o: Koukala jsem na své dítě a žádné mateřské pocity se nedostavily. Psychicky mě to ničilo, připadala jsem si jako macecha, která nemá ráda děti… Říkala jsem si, že to není možné, a trápila jsem se tím pokaždé, co jsem stála u jejího inkubátoru i ve chvílích samoty na své JIPce. Pochovat jsem si ji mohla až sedmý den a konečně nastal zlom! Rozplakala jsem se a malou jsem zahrnula polibky. Překonala jsem pocit smutku z toho, že jsem matka neschopná normálního porodu, a že jsem o ty nejkrásnější okamžiky byla okradena… Bohužel jsem za ní kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu nemohla docházet více než jednou denně. Praskla mi jizva díky hromadící se krvi, která se špatně srážela. Až 30. 10. mě konečně mohli přeřadit na její oddělení.
Myslela jsem, že jsem z nejhoršího venku, ale začaly galeje… Měla jsem zkoušet kojit. Mléko nikde, malá měla kilo a půl a sání jí nešlo, já byla vystresována, tak jsem se 14 dnů snažila a snažila, i když přístup sester byl šílený. Nevěděla jsem, jestli odstříkávat, nebo si nechat nalít prsa, zkoušet se muselo každou hodinu, protože nikdy nevypila dávku, kterou měla předepsanou… Musela jsem dokrmovat stříkačkou. Hanička byla unavená, chtěla spinkat, ale přišla sestra, budila ji tlakem pod klíční kost, aby se probrala a zase měla papat… Usínala vysílená a já vlastně nespala skoro vůbec. Neměla jsem čas na nic – dokonce jsem odmítala i návštěvy. Jen se vše pořád točilo kolem toho, kolik vypila, kdy ji zase vzbudit. Toužila jsem po tom, aby ji nasondovali a nechali alespoň tři hodinky vydechnout a odpočinout… Zkoušela jsem všemožné, krmit stříkačkou, přes hadičku připevněnou k prsu a ke skleničce, přes kloboučky, dokonce jsem ji i v zoufalství přiložila k paní, se kterou jsme sdíleli pokoj, abych věděla, jestli mám dost mlíka, protože malá ode mě tahala, ale na váze to poznat nešlo. No byl to běh na dlouhou trat´, ale vyplatilo se to. Vydržela jsem kojit, i když už mi povolili sunar, protože jsem měla málo mléka… A na truc všem jsem to dokázala a malá odjížděla se mnou po měsíci domů plně kojena. Pravda, doma byl klid, mlíčko se pomalu rozjelo a přišly jiné problémy – Haničce se vracelo mlíčko nosem i pusinkou ven. Měla reflux a já se bála, aby se mi neudusila, ale překonali jsme i to a nakonec jsem kojila rok a půl….
Až z lékařské zprávy jsem zjistila, že jsem měla těžkou preeklampsii a následně perakutně se rozvíjející Hellp syndrom. To už mi ale bylo jedno, protože jsem byla se svým drobkem v pohodě a doma… Ted´ už oslavila 10 let a je úplně zdravá. KLEP, KLEP
Časem jsem se rozvedla a po delší době se objevil človíček, který život můj i mé dcery nasměroval do pohádky. Byla v ní i svatba a v hlavě se rodila myšlenka mít další dítko. Bojovala jsem s ní dlouho, ale vyhrála touha a pocit, že ted´ se nic stát nemůže! Rozhodnutí bylo ale jen na mně! No a bylo to tady.
Z dovolené nás přijelo víc, než nás bylo při odjezdu. V mém bříšku se rodil nový život. To byl červenec 2006. Po potvrzení těhotenství jsem hned v 10týdnu nastoupila na rizikovku a byla jsem pod přísným dohledem nového lékaře.
Problémy na sebe ale nedaly dlouho čekat. Tablety na tlak jsem začala brát už před dvacátým týdnem. Začaly mi natékat nohy. Párkrát to vypadalo na hospitalizaci, ale v období vánoc jsem smlouvala a chtěla být doma.Vydržela jsem do 10. 1. 2007 , to mě lékař poslal do nemocnice a byly opět zjištěny nulové průtoky placentou a tlak neklesal ani po tabletách. Miminko místo aby přibíralo, tak strádalo a hublo… Napíchli mi kortikoidy na urychlení dozrání plic mimiška, kdyby náhodou muselo na svět už tak brzy. Na kapačkách jsem vydržela jen týden. Záznamy a ultrazvuky nebyly nikdy ideální a na noc před porodem nikdy nezapomenu.
To zvracení a bolesti u žeber a v hlavě byly nesnesitelné. Věděla jsem, že je zle. Brali mi krev celou noc a ráno jsem v křečích volala svému lékaři, který ten den měl zrovna službu v nemocnici, že už to nevydržím, že vím, co se děje a nic se mnou nedělají… Přiletěl ještě v civilu a jen mi dovolil říct do telefonu manželovi, že jedu na sál. Tlak jsem měla údajně až 230 na 170. Nabralo to rychlý spád. Manžel ani nestihl dojet.
17. 01. 2006 v 7.55 h byla Martinka na světě. Byla narozena ve 28+2 týdnu, měla 34 cm a 800 g. Mě trápili ještě dlouho na sále. Probrala jsem se kolem desáté, ale jen na chvíli… A ve 13.30 h mě vezli znovu na sál na revizi celé dutiny břišní.. Krvácela jsem hodně do břicha, u Hellp syndromu se zvyšují jaterní enzymy. rozpadají se červené krvinky, mizí krevní destičky, takže se vlastně krev nesráží… Byla jsem jako ve zlém snu, moc jsem toho nevnímala. Později jsem byla informována, že jsem dostávala několikrát plazmu a krev. Po některé dávce jsem měla alergickou reakci a celá jsem hrozně natekla, měla jsem po těle žluté a svědivé fleky, pořád mi měřili tlak, saturaci, hlídali bílkoviny a krev v moči, odváděli dreny krev z bříška… Ležela jsem na posteli jako ukřižována. Motali se kolem mě neustále doktoři. Svolávalo se hematologické konzilium, hodnoty trombocytů klesly na 30. Nepoznala jsem ani švagra, který tam byl, protože pracuje na krevním centru. Manžela ke mně nepustili. Až další den, kdy jsem začala trochu vnímat, co se děje. Předtím ale odpojili aspoň to, co se dalo a přikryli mě tak, aby to pro něj vypadalo přijatelněji. Viděla jsem v jeho tváři hrůzu, ale byla jsem šťastná, že je u mě, a že mi řekne pár milých slov, které mi určitě pomůžou. Ukázal mi na fotce a na kameře naše miniaturní miminko. Bála jsem se, jak to zvládne, přece jenom byla ještě o polovinu menší než její starší sestřička …Ale cítila jsem, že to bude velká bojovnice- asi po mamince (o:
Myšlenky na manžela a první dítě, čekající doma, mě držely nad vodou. S nikým jiným z rodiny, než s manželem, jsem ale nekomunikovala. (Nedokázala jsem ani zavolat mamince a utěšit ji, že žiju)…Měla jsem knedlík v krku a slzy na krajíčku, takže stejně spíš vždycky mluvil jen on. Bolesti po dvojitém císaři byly nesnesitelné. Každá maminka, co je po císaři, mi musí dát za pravdu, že letmý dotek na jizvu je bolavý a mně mačkali břicho lékaři celou vahou svých těl (sestry v té chvíli obracely oči jiným směrem) v den porodu i den následující, aby se krev, která se pořád špatně srážela hromadila v blízkosti jizvy, nerozlévala se do celého břicha. Mé modřiny měly snad všechny barvy, které znám, do rukou se píchalo na slepo a přirození jsem měla skoro 3x větší a černé…N eustále jsem měla mezi nožkama kvádry ledu. A to při vycévkování je dost nepříjemné. Převezli mě do nějaké místnosti, která měla jen jednu extra hydraulickou postel, ale přitom to byla pořád stejná JIPka, prý proto, že to bude chvilku trvat, než mě dají dohromady… Takže takový VIP pokoj, jak mu tam říkají…
19. 1. mě poprvé zvedli a zavedli do sprchy, ale hned jsem se tam složila. Za chvíli mě vezli znovu na sál a na další revizi, při které odstraňovali rozsáhlé hematomy… Pak přišla noc… Asi ta nejtěžší. Halucinace, transfúze a plno odběrů, injekcí a antibiotik. Byla jsem blízko k tomu, abych sklouzla na druhý břeh a unikla bolesti i všemu, co mě ještě čekalo… Prý to tak vypadá před kómatem. Měla jsem ale důvod zůstat na světě, takže jsem bojovala a vyplatilo se to. Konečně se krevní obrazy začaly po třech dnech zlepšovat… I když pomalu, ale přece.
21. 1. jsem dostala po pěti dnech první „jídlo“- manžel byl zrovna u mě na návštěvě a dodnes tvrdí, že by ho jen to jídlo zabilo už od pohledu, a to ho ještě nemusel jíst (o: Zvládla jsem konečně i sprchu a manžel mě poprvé na vozíčku – i se všemi hadičkami, co ze mě pořád čouhaly, mohl zavézt za malou na novorozeneckou JIPku. Vypadala jsem jako smrtka, byla jsem bledá, vyčerpaná, ale nesmírně šťastná. Vytáhli mi Martinku z inkubátoru a mohla jsem si ji pochovat. Můj milovaný manžel tohle privilegium nechal mě i když tam denodenně docházel, tak malou jen hladil, ale nechoval, i když mu to bylo nabídnuto. Znal z mého vyprávění o prvním porodu ty smutné vzpomínky na to, jak mi chyběly ty okamžiky po porodu, kdy si normálně maminky mimiško položí na sebe, hned zkouší kojit a navazují ty krásné kontakty, které já neměla možnost prožít ani u jednoho dítěte. Nejde slovy popsat, co se v tu chvíli ve mně a určitě i v maličké odehrávalo… Ten den měla zrovna Martinka svou nejnižší váhu 720 g, ale je pravda, že po uložení do inkubátoru, se usmívala s ručičkama za hlavou a bez hnutí odpočívala. Asi byla ráda, že zase slyšela ten hlas, na který byla zvyklá a který ji celých pět dní chyběl. Dalo nám to ale určitě oběma sílu.
Po mém týdenním pobytu na porodní JIPce mě přeložili na oddělení šestinedělí a já byla zase mezi lidma. No spíše mezi maminkama, které šťastně svíraly své drobečky v náručích… Bylo těžké odpovídat na dotazy, jaký byl porod a kdy mi přivezou miminko. A co bylo ještě těžší? Když si mamky odskočily pokecat na jiný pokoj, nebo za návštěvou, tak vzít jejich malého uplakaného tvorečka, pochovat ho a přitom se v duchu ptát, jestli nahoře nepláče moje maličká po mamince a po pomazlení a já tam nejsem… Pořád jsem neměla ani sílu dojít za ní o patro výš – navíc mi otoky tlačily na nějaké nervy a úplně mi vypověděla noha, kterou jsem tedy tahala za sebou, když už se mi podařilo vyhrabat z postele. Bylo to zvláštní, do té doby mě obskakovali na JIPce a najednou jsem byla odkázána sama na sebe. Párkrát mě po přeložení sprdli, že si musím chodit všude už sama, ale až po přečtení zprávy o porodu se mi omlouvali…
Pomaličku jsem se zotavovala a sledovala maminky měnící se na mém pokoji… Zkoušela jsem vyprodukovat mlíčko, a pár kapiček se objevilo. Věděla jsem, že i tohle dokážu, i když sestry místo aby mě podporovaly, tak mě spíš odrazovaly, že už se mi mlíko po takové době a po takových problémech nerozjede. Zkušenosti a touha dokázaly své. Mlíčko jsem po troškách nosila malé. Po týdnu mi bylo líp a pustili mě na víkend domů. Byla jsem ráda, že uvidím Haničku, ale nešťastná, že nechávám v nemocnici maličkou… Musela jsem si sama píchat injekce proti embolce, což je pro normálního člověka skoro neskutečné, ale vše jsem zvládla. A když už mě pak nadobro propustili domů, tak se mi tlak snížil tolik, že jsem nebyla schopna ani vstát z postele a připadala jsem si jako bych byla všem na obtíž, že jsem tak nemohoucí a bolavá. Konečně jsem se ale mohla vybrečet, když byli všichni z domu pryč. To v nemocnici nešlo! Nejhorší bylo potkávat zase své známé a odpovídat na otázky…Vidět maminky s kočárky a přitom jít s prázdnýma rukama…dolovat ze sebe po kapkách mililitry mlíčka každé tři hodiny, když to tělo vlastně pořádně ani nevělo proč se to po něm chce…
Ale pravidelně jsem odsávala – potají plakala, že koukám místo na milovanou tvářičku na nějakou odsávačku, ale nad vodou mě držela myšlenka, že už ho alespoň dostane malá , protože dokud jsem byla na antibiotikách, tak jsem těžce získané mlíčko musela vylévat (a po zákroku v březnu jsem odstříkávala dokonce vleže do vzduchu, protože jsem se bolestí nemohla hnout a prsa bolela). Ted´ ho bylo dost i pro ostatní děti na JIPce….Odkojila jsem jich tam hromadu (o:. Mě se ale v té chvíli jednalo jen o malou, abych jí dala to, co potřebovala nejvíce. To jediné jsem pro ni vlastně mohla udělat já. Jinak to bylo jen na doktorech.
Ona to drobeček taky neměla lehké. Od začátku sice jako zázrakem dýchala sama, ale měla problémy s přijímáním stravy, zvracela, nadouvalo se ji bříško, vyšší stav bránice jí způsoboval dechové problémy, takže ji po týdnu nasadili přídech a byla téměř měsíc na vapothermu. Mezitím prodělala zánět ledvin a močových cest, měla několik transfůzí, objevil se paralytický ileus, ve střevech měla klostridiový toxin, neustále měla zvýšené CRP a asi desatery antibiotika. Když jsme ji po měsíci viděli konečně bez dechové podpory a na plném perorálním příjmu, tak se zase hned den na to objevil zlatý stafylokok, bakterie E-coli, znovu klostridie… Bylo to jako na houpačce. Každý den jsme telefonovali a těšili se na nové zprávy o jejím zdravotním stavu, ale zároveň jsme se báli toho, že se zase něco změnilo k horšímu. Každý druhý den jsme za ní jezdili a vozili zásoby mlíčka. Bojovala jako lev-dokonce dokázala překvapit i doktory, že sama uměla sát ze stříkačky…, ale bříško byl nekonečný boj. Když navyšovali stravu, tak vždy bylo nafouklé tak, že hrozila perforace střev a přes tenoulinké stěny se bakterie dostávaly do bříška, takže 16. 3. při váze 1500 g musela podstoupit operaci, kde vlastně nevěděli, co v bříšku najdou… Nejtěžší bylo podepsat souhlas. Stačilo se ale podívat na ten uzlíček unavený neustálým bojem a na její tvář, zkrabatělou bolestí, kterou prožívala, a byli jsme přesvěčeni, že operace bude pro ni vysvobozením. (Raději bych to byla podstoupila za ni, i když jsem byla mezitím ještě 6. 3. na další operaci, kdy mi odsávali zbytky hematomů!). Byli jsme smířeni s tím, že bude mít stomii-vývod z boku, ale nakonec se po otevření bříška zjistilo, že měla vývojovou vadu-nonrotace, komprese a stenóza ascendentního tračníku. Laicky řečeno – vaziva položené přes střeva tak pevně, že nedovolovaly procházet obsahu dále. Vadu chirurgicky odstranili a po dvou měsících trápení nám to připadalo jako zázrak, že v její tváři byly i úsměvy (o:. Týden po operaci byla na antibiotikách a na kapačkách a pak konečně mohla začít znova se stravou. Potom ji i přeložili z inkubátoru do vyhřívané postýlky. Vypadala tam tak maličká a ztracená… Jedna milá sestřička, která ji už nechtěla dále trápit uprosila lékaře at´ se zkusí napít sama od maminky, takže jsem 27. 3. zkoušela poprvé nakojit-s úspěchem 5 ml!!!
29. 3. byla přeložina z JIPky na OPN. Tam už to nebylo tak růžové jako na JIPce. Děti tam chytaly jedno za druhým rýmu, musely se jim odsávat nosíky, chodilo tam větší množství lidí, bylo více bacilů, sestry nebyly tak ochotné… Nechaly děti vykřičet k spánku, dodržovaly jen tří hodinové intervaly na přebalení, na krmení, na hygienu… Přístup k dětem jako k věcem. Asi je ani nebavilo krmit tak, jak se má. Dokonce i já byla naštvaná, protože Martinka v té době měla na skoro tří měsíční slečnu úplné pidi dávky mlíčka, takže pořád plakala hladem a já měla mlíka na rozdávání. Maminy, které tam nastoupily o den dva dříve než já mi říkaly, jak malá v noci i přes den pláče a pláče… A sestry nic. Olizovala šprušle od postýlky – ukazovala, že má hlad, až jedna sestra to nevydržela a dala jí po její dávce mlíčka hned ještě jednu, pak ještě jednu a malá pak spala spokojeně jako dudek. Přišli na to, že musí mít individuální režim krmení a ne podle tabulek. Chtěla víc a dostávala jen odměřené množství. Zdržovalo je krmit ji přes stříkačku, tak jí dali flašku a já s tím nesouhlasila. Neudržovala jsem si mlíko proto, aby ji pak naučili na láhev. Řekla jsem to doktorce a proto mě den na to přijali dříve než měla 1800 gramů a to tam jinak nedělají. Zvlášť když je nápor na místa. Od 5. 4. jsme tedy byly konečně spolu!!!!!!!! Mnohokrát jsem si vyčítala, že jsem si malou v inkubátoru nehladila častěji, ale jen do té doby, než jsem k ní nastoupila, protože teprve tehdy jsem zjistila, že i když je maličká, tak už byla téměř tři měsíce na světě, a tím hlazením jsme ji téměř vždycky probudili a někdy jsme museli odejít dříve, než znovu usnula. Třeba ani nechtěla spát a chtěla mít někoho u sebe, a my odešli… Pak nás možná pláčem volala tak dlouho, až zase vyčerpáním nebo bolestí usla, protože už byla „starší“ a nespala jako miminko každou volnou chvilku… Jo a ještě chci napsat, že jsem NIKDY v životě do doby nástupu k ní neklokánkovala )o: Prostě to se v té nemocnici nedělali ))o: Takže, kdo zažil galeje na OPN mi dá za pravdu, že nebýt té myšlenky, že tohle oddělení je už většinou jen přestupní stanice směr DOMOV, tak by nejraději utekl. Žádný klid a pohoda jako doma, sotva si miminko uspíte, přijde vizita a probudí ho, když znovu usne, přijde sestra s vitamínkama a probudí ho, když se mu podaří znovu usnout, odvezou ho na nějaké vyšetření, pak je už zase čas kojení. Zasloužený spánek je znovu přerušen rehabilitační sestrou, která s miminkem příjde cvičit a nevadí jí, že miminko má plné bříško, takže sem tam nehoda, a to, co vypilo je najednou venku… Dítě je unavené, rozmrzelé, ospalé, maminka podrážděná, nešťastná… No, kdo to prožil, ví o čem píšu )o: Ale na druhou stranu – to neskutečné štěstí být konečně s milovaným miminkem, dotýkat se ho, tulit a mazlit podle libosti, dívat se na šťastný úsměv v jeho tváři, když zjistilo, že maminka je pořád na blízku a už nikam nemusí odcházet…Že dostane napapat, když se ozve, že mu někdo přebalí dupku hned, když tam má svůj výtvor a nemusí čekat několik hodin na interval přebalování, že se nemusí ukřičet k spánku, ale jsou tam vždy ochotné ruce k pohlazení, uklidnění, pohoupání…, že si s ním někdo konečně povídá, tak, jako když bylo v bříšku, že se kolem něho najednou točí svět a ono je tím středem… Tyhle okamžiky, kdy má maminka dítě jen pro sebe se nedají nikdy zapomenout a stejně tak se nedá nikdy zapomenout na to, co vše děťátku i mamince při odloučení po porodu chybí!!!
Dočkali jsme se i my…17. 4., přesně když měla Martinka čtvrt ročku, jsme byly propuštěny DOMU!!!
Boj jsme vyhrály obě. Musím ještě ke šťastnému konci napsat, že jsme obě v pořádku. Zbytky mých hematomů se po roce užívání tablet samy vstřebaly. S malou jsem cvičila poctivě Vojtovku i Bobatha a do roku a půl postupně odpadaly kontroly a vyšetření, ve dvou letech jsme se dočkali i vyřazení z neurologie. Martinka byla jen trošku opožděná ve vývoji, ale už vše dohnala. Od roku a půl chodí sama, nyní už krásně plynule mluví ve větách, plínečky má jen na spaní. V lednu bude mít tři ročky a od propuštění z nemocnice jsme nikdy nebyli hospitalizováni. Z nemocí měla jen šestou dětskou nemoc, sem tam rýma a kašlík, jednou šílené pětidenní zvracení, ale zvládli jsme to doma. Trošičku má problémy s vyprazdňováním, ale od té doby, co chodí na nočník to je o hodně lepší…vcelku je vlastně ZDRAVÁ a to je ta největší výhra. Možná je to i tím, že je ještě pořád večer kojena! Velikou zásluhu mají lékaři, sestřičky a všichni, kteří ji pomáhali v nelehkých začátcích, bez nich by to nezvládla..Největším bojovníkem je ale samozřejmě ona sama!!! Chtěla bych tady také všem, kteří zachránili ji i mně poděkovat…V neposlední řadě ale kromě lékařského personálu děkuji své rodině a hlavně svému manželovi, kterého dodnes obdivuji, jak vše zvládl. Denodenně jezdil za mnou i za maličkou a při tom chodil do práce, staral se o starší holky, domácnost…Je úžasný…
Vždycky jsem chtěla tři děti, ale už nemůžu pokoušet osud. Třetí porod bych nepřežila, ale mám rozumného manžela, který tvrdí, že kdyby mu někdo řekl, že naše případné další dítě by zachránilo svět, tak lehne na břicho a nedá (o: A jen tak pro pořádek, vlastně tři děti mám, protože manžel má z prvního manželství dceru Lucinku, kterou mám ráda jako svoji, a protože jsme s ní hodně často, tak tak trošku i moje je…
Mívám stavy, že závidím všem normální porody, ale jsem šťastná za to, jak to u nás vše dopadlo. Porodila jsem sice dvě děti, ale nevím, co je porod. Můžu děkovat za císařské řezy, které nám všem zachránily životy – ale bylo mi odepřeno chovat své děti v náruči a starat se o ně od zrození. Nevím, jaké trauma z toho si v sobě nesou do budoucnosti. Nemůžu se s tím dodnes vyrovnat a u každého vyprávění, u každého psaného příběhu i při každé scéně z filmu, kde tohle někdo prožívá, mi stékají slzy proudem po tváři…
HELLP Syndrom je ještě pořád neprozkoumaná oblast, neví se, jestli je to dědičné (doufám, že dříve, než budou moje holky rodit v tom bude jasno), neví se, co ho spouští a proč se tělo matky začne takhle chovat, ale naštěstí je hooodně vzácný. Ted´ už je možnost zjistit o této nemoci víc, ale žádné pěkné vyhlídky nejsou. Nejde vyléčit. Když se projeví, je vlastně konec. A záleží, jestli tak v uvozovkách „šťastný“ jako u nás, nebo ten nejsmutnější. Mám sice nakonec i druhé dítě zdravé – znovu klep,klep – ale kdybych věděla, že to proběhne tak, jak to proběhlo, tak bych rozhodně do toho nešla a mnohem raději bych nějaké dítě adoptovala a připravila mu krásný život… Naštěstí tato nemoc postihuje jen velice nizoučké % žen, mortalita matky je u něho 3,5% a dítěte 10%… Tak věřte, že já jsem to odbyla za vás všechny a vám se to vyhne obloukem…
A ještě malý dodatek-když měla Martinka asi 2,5ročku, tak pronesla po probuzení, při protahování v postýlce nádhernou větu, která mě rozplakala a kterou chci potěšit všechny z vás, které ted´ třeba bojují svůj poporodní boj nebo boj o nedonošené miminko … Doslova řekla:
„ Maminko,…já sem…. tak…………….jáda…….na světě!“
Klobou dolů Vám, holčičkám i celé Vaší rodině.
Muselo to být strašně náročné období a je krásné číst, že dobře dopadlo.
Moc děkuji za příběh.