Honzík se narodil v nemocnici U Apolináře v Praze, 23. 12. 2002, ve 24 + 3(původně se měl narodit 11. 4. 2003, říkali, že jsem prodělala nějakou infekci , proto mi začala pomalu odtékat plodová voda a po týdnu v porodnici se narodil. Vážil 740 g, měřil 32 cm. Po porodu ho dali na ARO a připojili na kyslík. Nic jsem nevěděla o nedonošených dětech, myslela jsem si, že tam prostě jenom doroste, což jsem se hodně mýlila. 
Ráno mi doktoři všechno vysvětlili a co všechno se může stát. Byla to hrůza. Honzík byl na kyslíku. Po několika dnech váha klesla na 620 g a musel mít operaci tzv.“dučeje“. Přijeli kardiochirurgové z Motola a operovali ho přímo v porodnici. Operace skončila dobře. Po nějaké době jsem ho mohla chovat -klokánkovat (což jsem dělala několik hodin každý den jeho pobytu v porodnici). Pak měl Honzík několikrát antibiotika, stále nějakou infekci, měl problém s příjmem potravy, byl mu zaveden centrální žilní katetr,jeden čas byl na 40% kyslíku a potom skončil na krátkou dobu na ventilátoru. Říkali, že možná bude potřebovat kyslík doma (naštěstí se mýlili). Asi v 6týdnech života byl přesunut na JIP. Po nějaké době jsem ho mohla opatrně koupat, byl vyživován sondou. Asi v 10týdnu už nepotřeboval žádný kyslík navíc. Kontrola očí ukázala retinopatii pouze 2. stupně (naštěstí). Pak nás přesunuli na intermediár, kde Honzík byl asi ještě 5 týdnů. Musel ještě podstoupit operace tříselné kýly. Asi 14 dnů po propuštění začal mít pauzy v dýchání, měl špatnou barvu a byl apatický. Honem jsme ho odvezli do nemocnice, kde zjistili, že má akutní bronchitidu. Byli jsme tam asi 10 dní. Během následujícího roku jsme denně cvičili vojtovu metodu, asi 50x navštívili všechny možné doktory-specialisty. Honzík měl asi do 2 let dýchací potíže, byl na inflamidu a někdy i na ventolinu, často jsme navštěvovali paní doktorku Markovou-specialistku na nedonošené děti. Asi ve 2 a půl letech se všechno hodně srovnalo. Honzík je nyní 6 let starý a je prakticky zdráv,má občas jenom rýmu (bojím se to až napsat, abych něco nezakřikla). Stále navštěvujeme neurologii (má oslabenou koordinaci v jemné i hrubé motorice, ale stále se to zlepšuje), chodíme na oční (má brýle, ale v budoucnu možná jenom při zátěži), na logopedii, byl i na foniatrii, EKG mu měří každý rok, kvůli té operaci u srdce, má ploché nohy a potřebuje posílit svalový korzet. Pro mě to jsou už pouze drobnosti. Asi 10 měsíců jsme teď dělali speciální cvičení na posílení percepčně motorických funkcí. Byla to pěkná fuška, skončili jsme akorát grafomotoriku. V září jde Honzík v termínu do školy, tak jsme zvědavá, jak mu to půjde, lehce hyperaktivní pořád je. Je ale taky pečlivka a snaží se. Když teď končil školku, byl největší ve třídě, nikdo na něm nepoznal, že se narodil tak brzy, i hlavu má celkem pěkně kulatou. Již od 6měsíců měl správné míry(a i větší-na délku), hlava se mu také v této době začala kulatět. Myslím, že jsme měli štěstí, protože vím, co všechno ho mohlo potkat za potíže.
Komentář od maminky a Honzíka, v reakci na reportáž o snaze ministerstva o zvýšení hranice pro zachraňování předčasně narozených dětí:
„Dobrý den,úplně mě to sebralo. Můj syn jí viděl taky, jeho reakce byla „Nééé, já přece nejsem tak poškozený, jenom ty nohy a záda!“ (myslel tím ploché nohy a že musí doma cvičit cviky na posílení svalového korzetu zad). Je to hrozný,dotklo se mě to úplně u srdce,v myšlenkách jsem se hned vrátila 8 let zpět na den, kdy se Honzík narodil. Všechno bylo těžký a stresující, ale plně jsem důvěřovala doktorům na neonatologii U Apolináře. Honzík se narodil den před Štědrým dnem,hned ho odvezli, ani jsem nevěděla zda je to kluk nebo holka. Asi po půl hodině přišla paní doktorka Zlatohlávková a říkala , že udělali všechno, co bylo v jejich silách, aby chlapečka zachránili a že následující dny budou kritické .Byla jsem ráda, že žije a že je to chlapeček (doma jsem už měla dceru). Další 2 roky byly těžké, hodně trápení a starostí,potíže při dýchání. Pak se vše zlomilo a Honzík od té doby byl jenom jednou na antibiotikách (měl absces na mandli a museli mu jí vyndat). Doktory navštěvujeme pouze kvůli prevenci, žádné léky nebere a ve škole mu to jde velmi dobře (končí druhou třídu).Všechno mělo smysl a ta šance se musí dát každému dítěti. Pokud někdo neví, že se narodil tak brzy (24+3 g.t.), tak to nepozná ..Jsem šťastná,že mám tak hezkého a zdravého kluka. Představa, že by něco takového prošlo (posunutí hranice) mě děsí. Jsou to přece také lidé, jenom menší a mají právo žít. Přece nemůžou “ti nahoře“ nařídit doktorům : “Nechte to miminko umřít, ono už je pod limitem. Doktoři by pak řekli maminkám: „Před rokem by ještě přežilo,dnes ho bohužel musíme nechat umřít.Jsme sice velmi dobří v neonatologii,ale bohužel.“