Příběh Davídka a Terezky, narozených ve 25. týdnu těhotenství

Ahoj všechny maminky, donošených i nedonošených miminek. Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj příběh a i o to čím jsme si prošli. Klasika – rozhodli jsme se konečně, že budeme mít rodinu ( mně bylo 27 a manželovi 28 ), ale jak to tak bývá, když se něco moc chce – nejde to. Asi po 5letech a po různých vyšetřeních, jsem šla na umělé oplodnění. Byla jsem ze všeho vyděšená, ale zvědavá, jak vše dopadne. Takže jsem si píchala injekce do břicha a brala všechno jako samozřejmost. V bříšku jsem měla nakonec 12 folikul, z toho 8 dobrých, takže paráda, můžu mít 8 embryí, když se vše povede. Po finanční stránce to bylo docela rozčarování, co všechno pojišťovna hradí a co ne, je to nespravedlivé. Jasně že jsme všechno zaplatili a doplatili, abychom „měli větší šanci na miminka“(asi kolem 30 tisíc). Konečně jsem se dočkala a 2 malinká mimi – embrya byla připravená pro transfer ke mně do dělohy. Udrží se? Celou dobu jsem se bála. Pořád jsem hledala na internetu, jak jsou veliká a jak rostou. Díky Bohu (?) se malinký udržely a já měla v bříšku dvě srdíčka. Také to vše začalo – nepředstavitelné „ranní“ (odpolední a večerní) nevolnosti. Zvracela jsem snad všude. Zhubla jsem 5 kg, ale šlo to. Kolem 4měsíce už jsem mohla konečně pořádně jíst a pořádně se smát a užívat si bříška ( měla jsem ho snad od začátku!!??). Tak jsem rostla a rostla, z 85kg jsem měla už 100 kg (24. týden), vše bylo v pořádku a já se cítila jak hrošík, bylo mi fajn, ale tak nějak těžce. Jasně, že se mi hůř dýchalo, nemohla jsem ležet na bocích, nevydržela jsem dlouho chodit, stát, ale to k velkým pupíkům patří. Mně to nevadilo. Další týden jsme odjeli ke tchýni, ráno jsem se probudila, byl krásný den a teplo (březen, jaro mám moc ráda), šla jsem na zahradu vyvenčit našeho jorkšíra – moc se mi nechtělo, naštěstí to netrvalo moc dlouho.

Těšila jsem se, jak zalezu ještě na chvilku k nastávajícímu taťkounovi (měli jsme z toho docela legraci, jak pěkně kynu a jsem“velká“). Trošku se mi zamotala hlava a malinko se mi zvedl žaludek, sedla jsem si a už je to dobrý. Zalezla jsem zpátky do postele a asi půlhodinku ležím a začínám usínat a stalo se to. Prasklo to! Jsem ve 25. týdnu + 3 dny. Voda tekla strašně moc, křičím na Luboše, že mi praskla voda, jsem vyděšená moc moc, dětičky jsou ještě moc malinký!!! Celá rodina je vzhůru, mezi nohy si cpu ručník a jedeme do nejbližší nemocnice – příbramské. Nejsem ještě nikde zaregistrovaná, chtěla jsem rodit v Praze.. Celou dobu mi tečou slzy a pořád opakuju, že: „Jsou ještě moc malinký“. Manžel se mě snaží uklidňovat, ale sám je taky vyděšený. Já vím, že musím být v klidu, abych jim ještě neublížila.

Bojím se sáhnout si na břicho, trošku splasklo. Do toho mi volá švagrová, jestli už má načít šampaňský na oslavu. Telefon pokládám. Přijíždíme do nemocnice, nikde nikdo, zvoním na porodním sále – nikdo!!! Snad se zblázním, nevím co mám dělat. Jedeme výtahem do 2. patra na gynekologii, mám mokré kalhoty a jsem vyděšená k smrti. Nějaká sestra tam sedí a píše něco na počítači, pozdravím a říkám: „Sestřičko, prosím vás, jsem ve 25týdnu těhotenství, čekám dvojčata a praskla mi voda. Můžete mi pomoct?“ Odlepila oči od počítače a říká mi, ať si sjedu výtahem dolu na porodní sály. Já říkám, že tam nikdo není. Sestři mě vyvádí z omylu a tvrdí, že určitě jo. Jedeme zpátky výtahem, s uklízečkama, vracíme se zpátky s uklízečkama do patra, kde potřebují vystoupit a já už nadávám, že nechápu princip výtahu a že se dneska asi na ten porodní sál nedostanu. Je to možný? Nezdá se mi to? Zvoním na porodní sál a nikdo se neozývá. Snad po 5minutách, nevím. Otrávený hlas a já řvu: „Prosím vás, jsem v 25týdnu těhotenství, čekám dvojčata, praskla mi voda. Může mi někdo POMOCT!!??“ Otevřeli se dveře a konečně si mě začal někdo všímat. Musím si zout boty. Sestra mě vede na vyšetřovnu, přichází doktorka a vše říkám znova. Zkontrolují mokrý ručník, jestli je to opravdu plodová voda, doktorka (velice vyděšená) mě vyšetří – otvírám se! Bolesti nemám, nekrvácím. Jedu výtahem ultrazvuk, už ne po svých, ale v křesle v doprovodu sestry a manžela. Zaráží mě oslovení sestry „mamino“. Budu vůbec máma? Modlím se, ať jsou miminka živá, necítím nic. Na ultrazvuku se potvrzuje jeden živý plod – chlapec, holčičku neslyší. Po dlouhé době se konečně ozve srdíčko holčičky, trošku se mi uleví – JSOU ŽIVÍ. Opět mě vezou zpátky na vyšetřovnu a napojí mě na kapačku. Prý proti stahům. Ležím, tečou mi slzy, manžel mě drží za ruku. Snažím se uklidnit, na nic nemyslet. Mám žízeň, ani jsem nesnídala. Doktorka vypisuje formuláře, dozvídám se, že musí obvolat pražské porodnice, kde mě budou chtít a pojedu záchrankou. Mám štěstí, Podolí mě bere, snad mi děti zachrání. Doktorka znovu zvedá telefon a tichým hlasem prosí, ať sanitka přijede hned, nechápu. Má prý přijet do 2hodin! Zase mám trošku štěstí a sanitka je tu do 45minut. Manželovi mávám z lehátka a jedem.

Přepadají mě návaly slz, jedeme rychle jako na závodech. V Podolí jsme do 15minut. Ujímá se mě moc milá sestřička a posádka sanitky mi přeje hodně štěstí. Ležím a sestři znovu vyplňuje formuláře. Čekám na doktora. Přichází doktorka, pořád na něco odpovídám, představí se (je to asi stážistka) a jdeme na vyšetření. Svleču se z vlhkých kalhot a vylézám na stůl. Vydržím hodně, to vím, ale takovou bolest jsem ještě nezažila. Doktorka do mě brutálně narvala železa a už bere vesele vzorky. Okamžitě mi začala téct voda a já syčela bolestí, sestřička mě hladí po noze a říká, že to musím vydržet. Vydržím. Pak mi „stážistka“ řekne, že můžu slézt a obléknout se. Trvá mi to pěkně dlouho, pořád mám ještě velké břicho, teče mi trochu voda a do vlhkých kalhot se leze špatně. Sestřičce se mě asi zželelo a nabízí mi jednorázové kalhotky. Pak ještě přichází další lékařka se dvěmi stážistkami a ultrazvukem mi dlouho jezdí po břiše. Dozvídám se, že pravděpodobně plod A váží 840 g a plod B 1100 g. Toužím se umýt a napít. Konečně jdu na pokoj, seznamuji se spolubydlící a usedám na svojí postel.

Čekám na manžela a na věci které mi přiveze. Mezitím odcházím do sesterny na náběry (nemám to ráda, nemám žíly ). Sestřičky jsou moc milé, dozvídám se, že budu asi rodit v pondělí. Také dostávám do žíly antibiotika, něco proti stahům. Do zadku mi píchají kortikoidy, aby se trpaslíčkům vyvinuly plíce. Konečně se odvážím si pohladit břicho. Snažím se povídat s maminou vedle na posteli a zjistím, že ona před 7lety tady porodila 750gramové miminko, ze kterého je dnes krásný chytrý kluk. Moc mě to posiluje. Přijíždí manžel, jsem moc ráda. Během dlouhého víkendu plného injekcí, kapaček, návštěv, doufání, utěšování od sestřiček a porodních asistentek, jsem se připravovala na pondělí. V neděli večer na holení, podepsat papíry o anestesii, podepsat papíry pro děti na lék, který jim pomůže na dýchání (upsala bych se ďáblu, jen když přežijí) atd. Sestra mě donutí vzít si něco slabého na uklidnění, ať prý mám na zítřek sílu, od půlnoci nesmím jíst. Je ráno 19. 3. 2007, dostávám klystýr, musím se vysprchovat. Prosím stále sestru, ať mi řekne, kdy už půjdu rodit, abych stihla zavolat manželovi, aby přijel. Už je tady, sedí u mě a drží mě za ruku, snažím se být klidná. Začínají mi křeče a já si myslím, že to působí klystýr, ale po chvilce mi dochází, že to jsou porodní bolesti. Čekám. Konečně jedu na sál, nemyslím. Na sále jde hodně vážných tváří, dostala jsem teď opravdu strach a začínají se mi klepat sami od sebe kolena. Někdo na mě z lékařů mluví, nevidím tváře, jen oči, zase mi přepichují žílu, dlouho. Břicho mi potírají pálivou dezinfekcí a vedle mé hlavy začíná něco syčet a já slyším: „Paní Břicháčková, nadechněte se!“ Pak už nevím nic. Vzbudím se na JIPce, jsem strašně zpocená, chce se mi spát. Před sebou vidím na stěně hodiny a strašně chci vědět kolik je hodin. Jen vnímám, že jsou ve tvaru kytičky a po chvíli zjistím, že jsou snad dvě hodiny. Pořád usínám a čas děsně letí. Ležíme tam vedle sebe tři mámy a k večeru nás přichází informovat lékař o stavu našich miminek. Modlím se a doufám. Dovídám se, že chlapeček po narození zkolaboval, ale oživili ho a holčičce se vede dobře. Pan doktor je velice jemný a dětičkám říká jménem. Začínají mi téct opět slzy, Davídek váží 990 g a Terezka 750 g. Jsou strašně malinký a já mám strach je vidět. Je noc a neustále je všude kolem ruch, vozí nové mámy k porodu. Máme prosklené dveře, vedle ležící maminy si snaží se mnou povídat, já nejsem schopná. Po chvíli jedné přináší miminko a přikládají k prsu, mně se bolestí svírá krk a slyším od vedle z postele, jak mě kolegyně uklidňuje: “ Nebojte, taky je budeme u sebe za chvilku mít!“ Já vím, že si ještě dlouho počkám. Druhý den dopoledne za námi přišla rehabilitační sestra a učila nás vstávat z postele, neskutečná dřina s tím zašitým břichem. Cítím, že budu dobrá a myslím na děti. Ještě oblblou mě převážejí na g2, na šestinedělí není volno. Odpočívám a chci vidět mého muže, odpoledne přijíždí a informuje mě o našich miminkách, dokonce mi je natočil na kameru (stále mám strach je vidět). Jsou malinká a je to neuvěřitelný, že jsou naše a že je vidím. Doufám, že to bude dobrý. Večer pro mě přišla sestři a že mi ukáže vložky a pomůže mi s mytím.

Jsem stále jak praštěná a rána mě bolí, nemůžu se pořádně narovnat. Vložky musím brát kleštěmi, které neudržím v ruce, sestři zaječí, že je nemám ohrabávat, že jsou sterilní. Docela mě pobavila. Ve sprše se málem zřítím, sestři mě tedy přidrží a to je vše, nasoukám se do sprchy na židličku a konečně :teplá voda. Sestři odbíhá a asi po pěti minutách ke mně letí s jekotem, jak to, že jsem ještě ve sprše. Nechápu a pak mě napadá, jestli se voda platí, že ji zaplatím nebo co se děje a dozvídám se, že bych mohla omdlít. Sestři u mě stojí dál, jak policajt a sleduje, jak se oblíkám a pak mě se zvýšeným hlasem upozorňuje, že si mám jednorázové kalhotky šetřit, že je nemůžu od nich dostávat. Stále nechápu a sestři říkám, že mám své z domova a jedny, že jsem dostala při příjmu. V tom přibíhá další sestra a použité jednorázové kalhotky mi vyhazuje a dává mi nové. Prý když budu kdykoliv potřebovat, ať si řeknu. Opět nechápu. Nemám sílu nic komentovat.

Druhý den hlásím sestrám, že jdu za dětmi (musím, chci). Nabízí mi vozík, ale já to zvládnu. Jdu na RES. Terezka a Davídek leží v inkubátorech vedle sebe a já brečím. Jsou menší než na kameře. Modlím se, doufám. Sestřičky při každé návštěvě jsou velice milé, taktní. Při každé návštěvě s námi mluví lékař a informuje nás o stavu dětiček. Po týdnu odcházím domů. Vím, že já sama trpaslíčkům nepomůžu. Dojíždíme obden na návštěvy, voláme. Miminka prodělala spoustu infekcí, spoustu komplikací. U Terezky se objevilo krvácení do mozku a také jí prasklo střívko. Následně se u ní začal v hlavičce hromadit mozkomíšní mok a musel být operativně pod kůží vyveden hadičkou z hlavy do břicha. Terezku jsem si mohla poprvé pochovat po necelých dvou měsících.

Neustále měla komplikace a domů jsme si ji mohli odvézt až začátkem července. Davídek po měsíci dýchal sám a stále krásně přibíral. Chovala jsem ho jako prvního a bylo to neuvěřitelný. Než nám ho dali v červnu domů, ještě mu odstranili oboustrannou tříselnou kýlu. Za Terezkou jsme stále jezdili. Vyprávěla jsem jí, jak se na ni těšíme a jak má krásnou postýlku. Zpívala jsem a tekly mi slzy a Terinka se občas usmála a já jí držela celou dobu na rukách. Bylo to moc těžké období a já jsem moc ráda, že už je to za námi. Chtěla bych moc poděkovat všem lékařům a sestřičkám.

Našim dvojčatům budou 2 roky 19. 3. Davídek je čert a naprosto v pořádku. Terezka ještě nesedí a nedávno začala říkat máma, bába , ježiši, papat, mňam. Je to nádhera, krásně se kutálí, na všechny se směje. Nosí brejličky, jen dvě dioptrie a slyší. Stále cvičíme Vojtu a nedávno jsme se dozvěděli, že Terí má DMO, postižené dolní končetiny. Vím, že to zase zvládneme, bezvadně se mrská a nožičkami kope, jen na to máme ještě moře času…

Chtěla bych také moc poděkovat jedné mamince z Nedoklubka, které jsem zavolala, když už jsem nevěděla, co dál . Podržela mě a dodala sílu. Stále jsem se snažila držet, ale díky jedné sestřičce na Jipce, kde už ležela Terezka po operaci, jsem se sesypala. Stalo se to po tom, co jsme mluvili s lékařem o stavu dcery a zapomněli se zeptat, kolik přibrala. Na stole byla její dokumentace, ale také ostatních miminek, tak se manžel odvážil podívat (jen do naší). V tom přiběhla sestra (na kterou jsme dlouho čekali) a neskutečně na nás křičela, co si to dovolujeme atd. Nevěřila jsem tomu, co slyším. Po tom, jak se k nám před tím skvěle chovali. Snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme se chtěli opravdu podívat jen na váhu, ale všechno bylo marné. Seřvala nás, jak malé děti a já tomu vůbec nerozuměla. A to mě složilo. Neodpověděla nám ani na pozdrav. Jsem ráda, že je to za námi.

Rodila jsem v ÚPMD Podolí 19.3. 2007.