Rebečka na jedno oko nevidí, je to ale šťastné dítko, které miluje pokroky v učení a rodiče jsou šťastni, že ji mají … pozn. Nedoklubko
Dobrý den,
budu první „vlaštovka“ a píšu sem svůj příběh. Myslím si, že pokud lidi zjistí, že je někdo, kdo má stejné, podobné nebo i horší zkušenosti v životě, tak se jim uleví, pokud mají jakýkoliv problém. Aspoň u mně to tak funguje!
Je mi 34 let a mám tři děti. První – holčičku (naprosto v termínu) – jsem měla velmi brzy a to ve 20ti letech, ale bylo to naprosto úmyslné, chtěné a plánované těhotenství, jen jako takhle mladinká (tehdy jsem si to neuvědomovala) jsem si to nějak zvlášť neužila, přišlo mi, že vše uběhlo šílenou rychlostí. Proto jsem taky druhé dítě – chlapce (ve 37. týdnu, ale bez komplikací) – měla hned po 2,5letech. Dcerka byla velmi šikovná, v téměř dvou letech sama jedla, mluvila, chodila (od 9měsíců), neměla plíny, sama se oblékala. Prostě nebyl důvod, proč druhé mimi odkládat…Pak jsem asi po třech letech opět otěhotněla, ale nebyla jsem tím příliš nadšena (přiznávám), ve 12. týdnu jsem potratila samovolně a pak přišly výčitky!!!
Léta jsme pak s manželem vedli debatu o tom, jak ještě jednou, někdy, snad, bude třeba, možná, (asi to někdo znáte :-)), nějaké to miminko. Tak jsem ve 30ti opět otěhotněla, netrvalo to dlouho, povedlo se asi po třech, čtyřech měsících… Jenže hned ze začátku jsem byla nachlazená s rýmou, horečkami a to dřív, než jsem si byla těhotenstvím jista. Ale že jsem to tušila, tak jsem si nenechala dát antibiotika. Pak jsem ale z neschopenky na chřipku přešla na neschopenku na rizikové těhotenství. Byla jsem asi v 10tém týdnu a byla jsem doma!
Měla jsem obavy, něco takového mě nenapadlo… Dvě těhotenství naprosto bez problémů, jak jsem otěhotněla, tak jsem po té správné době porodila a šla jsem s miminkem domů. Ve 12. týdnu mi můj gynekolog na prohlídce naměřil dost vysoký tlak, tak mě poslal za odborníkem na internu. Od té doby jsem měla diagnostikované rizikové těhotenství s hypertenzí a jedla jsem prášky. Tlak se snížil a vypadalo to velmi dobře, až do doby, kdy přišel květen, udělalo se teplo a počasí dost kolísalo… Mě otékaly nohy, měla jsem návaly, motání hlavy, špinění, nevolnosti a tlak šel nahoru!
Byla jsem ve 23. týdnu, když mě hospitalizovali s tím, že za týden dva mě dají do pořádku a půjdu domů. Po deseti dnech v nemocnici mi slíbili, že mě pustí na víkend domů Jenže asi jsem se moc těšila, protože místo doma jsem skončila se všemi příznaky preeklampsie na ARO! Po týdnu mě dali dohromady a šla jsem zpět na oddělení. Pak mi zase slíbili návštěvu domova… Jenže! Já si vyžádala (vyhádala) poslechy… Napnuly mi přes bříško ty nepříjemné pásy a zapnuly přístroj. Po chvilce se přišla jen tak na „čučku“ kouknout na přístroj sestra a utekla a hned s ní přišel nějaký doktor a že musím na doppler a to HNED!!! Na tom mi nějaký „velmi mladý, chytrý a příjemný“ pan doktor řekl, že těhotenství je na houby! A musí se okamžitě ukončit!!! Pak přišel přednosta kliniky a vzájemně jsme udělali kompromis: já zůstanu v nemocnici s tím, že jsem podepsala nějaký papír, že souhlasím, že jakmile se zhorší můj zdravotní stav nebo nastanou jakékoliv komplikace, půjdu na operaci. Nic jiného mi ani nezbylo!
Řekli nám, že vlastně nikdo neví, co se v bříšku děje, jestli je ještě miminko dost silné, aby přežilo, jestli vůbec vydrží ještě den, týden, měsíc. Byla to velká neznámá pro všechny! Nebylo jisté, jestli nebude poškozené… Jediné, co bylo jisté, že od této chvíle jsem byla středem pozornosti JÁ a ne moje mimi.
Abych přišla na jiné myšlenky začala jsem „lovit“ v moudrých knihách a zvažovat to správné jméno. Původně jsme se přeli, jestli Rebeca nebo Sarah, já chtěla Sarah. Pak jsem zjistila, že Sarah znamená „jen“ vznešená. Kdežto Rebeca je statná jalovice, odvážná a pevná žena! Bylo jasno, bude to REBECA! Pokud náhodou chlapec, pak nebylo pochyb – David – bojovník a vůdce lidu!
Trochu mi z toho šibalo, uznávám!
Vydržela jsem týden! Pak přišel onen hrozný den..bylo mi dost zle, tlak lítal nahoru a dolů v šílených intervalech a rozmezích, manžel u mě proseděl celý den. Byla jsem tak oteklá, že jsem ani neviděla.. Jak mi začal blbnout i krevní oběh, tak černaly špičky prstů pod nehty. Nezabralo mi nic od bolesti, na spaní, nic! Ráno mě hned nachystali a jen jsem stihla zavolat mému chlapovi, že jedu na sál, že už musím!
20.6.2002 v 9:25 se ve 27.týdnu narodila Rebeca! Vážila 740gramů a měřila 34 cm.
Převezli ji na JIPku a tam strávila měsíc života, potom byla bez potíží a stabilizovaná (vlastně celou dobu neměla žádné potíže), převezena na oddělení 12., kde se intenzivně starají o nedonošená miminka.
Po 9 týdnech ji vyndali z inkubátoru a mohli jsme začít s kojením, ale i tak na to byla se svou váhou 1740 gramů slaboučká. Trvalo to asi týden, než se chytla a já mohla být ubytovaná na pokoji pro kojící maminky. Když byla asi ve 35 týdnu, dělalo se oční vyšetření a pak musela prodělat jak kryopexii, tak laserovou operaci očního pozadí. Na pravém očku se na pozadí udělal hematom, který byl velký a nechtěl ustoupit. Diagnóza: retinopatie stupeň IV. Pro laika: slepota. Na levém oku nález obdobný, jen o stupeň méně. Šok!
Co se dá dělat? Mohlo to být horší… Prognózy byly daleko pesimističtější, tak co? Je tady a ona za to, že musela ven z bříška tak brzy přece vůbec nemůže. Je silná a chceme ji a máme ji tak to zvládneme všichni! Domů jsme byly propuštěny 2.10.2002. Rebeca vážila 2220gramů a měřila 40cm. 🙂
Hned na první návštěvě na očním jsme dostali kontakt na speciální středisko, zabývajícím se vadami zraku. STŔEDISKO RANÉ PÉČE. Ještě tentýž den jsme se domluvili na vzájemné spolupráci a na návštěvě a 15.11.2002 nás vzali do své péče. Lidi, kteří vědí, co mají dělat a svou práci dělají s láskou a s citem. Není tam cítit ani kousek profesionality (profesionálové jsou, ale srdcem a duší!!!), která by působila jakkoliv chladně. Veškerá péče a konzultace byly vždy jen jako přátelská setkání a rady. Díky nim jsme se dostali k literatuře, kterou by člověk těžko kde sháněl, byly nám zodpovězeny téměř všechny naše otázky. Byly jsme připraveni mít doma nevidomé dítě! Bez rané péče bychom tuto situaci zvládali dost těžko a hlavně bychom se určitě nikdy nedostali tam, kde jsme teď!
Každá další návštěva oční lékařky pro nás byla jen a jen příjemná a velmi kladná. Dneska má Bekynka (tak jí začali říkat její sourozenci) na levém očku kolem jedné dioptrie do minusu a trochu větší“cylindr“ – úhel prostorového vnímání (astigmatismus). Na pravém sice pravděpodobně není moc sítnice přichyceno, může vidět jen ostré světlo, ostrou barvu a to ze vzdálenosti asi 3cm, ale ..
Stále nemá v pořádku hrubou motoriku, nedokáže poskočit, seskočit, trochu vázne v rytmických pohybech, chodit začala ve 25 měsících a bez plínek jsme asi od loňského léta (tří let) ale na to, že ještě ve 14 měsících se neotočila ani na bok, je naprosto SUPER!!!! :-)) Hlavně je v pohodě! Poslední dobou sice začíná projevovat různými způsoby své nálady, co chce, co nechce, když se jí něco nedaří, tak zuří, ale to dělá každé dítě, bez ohledu na věk!
Rebeca chodí, běhá, jezdí ne kolečku, honí se. Na první pohled není poznat, že by na jedno oko neviděla!
Jen jsem tímto chtěla říct, že člověk nesmí propadnout pesimismu. Musí vidět věci jinak než jsou, stále si opakovat, mohlo být hůř! Jedině tak se dá těžká situace přežít… Všem ostatním, kdo mají jakékoliv potíže nebo obavy přeji pevné nervy a vše rozdýchat! Nikdy není tak zle, aby se člověk musel zlomit a být troska a táhnout svou starost sám.. protože sám toho málo dokáže!
Asi jsem poněkud zaplnila schránku tohoto webu, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat, ted po skoro čtyřech letech jsem se dostala do situace bilancování a snad mě chápete, že to muselo ven. Hlavně jsem chtěla poděkovat rané péči a všem, kteří se k nám (až na toho pana doktora na doppleru) chovali velmi pěkně a tolerantně.
MisaJ.
Napsat komentář