Příběh Michálka, narozeného ve 26. týdnu těhotenství

Náš příběh začal mojí návštěvou u gynekologa, kdy potvrdil moje podezření, že jsem těhotná. Začínal podzim roku 2008 a byla jsem v 8. tt. Radost se mísila se zmatkem i strachem. Od začátku jsem trochu krvácela, jen chvílemi bylo vše v pořádku. Miminko mělo 2 cm a já z fotky z ultrazvuku nemohla spustit oči. Chvíli jsem ještě chodila do práce, ale nebylo vše v pořádku a v děloze se objevil hematom. Gynekolog mi doporučil klid a napsal mi neschopenku. Po nějaké chvíli, kdy se zdálo být už všechno v pořádku, jsem si troufla občas déle stát, něco semtam udělat. Šla jsem natírat dveře v domku, který jsme zrovna stavěli. Byla jsem v 15. tt a najednou jsem začala krvácet. Naštěstí byla u nás zrovna moje maminka a odvezla mě do nemocnice. Tam se to tak zhoršilo, že jsem se bála, že vykrvácím. Po vyšetření mi doktor řekl, že mi odtekla plodová voda a je opravdu jen malinkatá šance, že se nám podaří miminko zachránit. Zůstala jsem v nemocnici a vyžádala si nadstandard, kdybych náhodou začala potrácet. Děsila jsem se, že každou chvíli můžou přijít bolesti, vyjít ze mě miminko. Neudržela jsem v sobě ani jídlo, nesměla jsem vstát z postele ani na WC. Zdálo se mi, že je to nějaký zlý sen… Asi po 14ti dnech jsem byla propuštěná s tím, že se dírka v plodovém obalu zacelila a plodová voda doplnila. Nechtělo se mi domů. Radši bych byla pod dohledem doktorů. Od toho tragického 15.tt jsem jenom ležela, šla maximálně na WC a osprchovat se. Občas jsem začala krvácet a hnala zase do nemocnice. Pokaždé mě pustili domů s novými léky a vitamíny. Od 15. tt jsme začali jezdit taky na kontroly k vyhlášeným gynekologům ve FN Hradec Králové. Při naší první návštěvě mi vyrazili dech. Plodová voda se nedoplnila, ten tmavý flek na ultrazvuku byl obrovský hematom téměř přes půl dělohy. Miminko mělo trošičku plodové vody akorát u pusinky a někde za sebou a ještě se to zhoršovalo. Doktoři nás začali děsit, že jestli dítě přežije, bude nejspíš hodně těžce postižené nebo bude mít hodně špatné plíce. V dírce v plodovém obalu si prý může amputovat třeba ručičku a bez plodové vody se téměř nemůže normálně vyvíjet. K tomu všemu mi vyšly špatně krevní testy, ale plod. vodu pro ověření genetických vad mi odebrat nemohli, mohli by tím dítě zabít. Doporučili nám porod mrtvého dítěte = ukončení těhotenství. Byli jsme s manželem tak na dně a tak zoufalí, že jsem souhlasili. Ano, čtete správně, jeli jsme k mému gynekologovi ukončit těhotenství. Nevím, jestli mi bylo někdy hůř, nevím, jestli jsem úplně vnímala, co se kolem mě děje. Můj gynekolog nám to ale rozmluvil. Plod byl prý jinak naprosto v pořádku a nebyl důvod těhotenství ukončovat. Do smrti a ještě déle mu za to budu vděčná! Se smíšenými pocity jsme jeli domů a čekali, co se bude dít.

Jedné noci jsem zase začala příšerně krvácet. Říkala jsem si, že se asi hematom odplavil a asi to tak i bylo. Zůstala jsem docela v klidu. V 25. tt to bylo ale jiné krvácení a už několik dní mi tvrdlo břicho a mívala jsem slabší kontrakce i po 3 minutách. Hrůzou jsem se šla vyzvracet, až tak strašně jsem se v tu chvíli bála! Kontrakce pokračovaly, odjeli jsme s manželem do nemocnice a tam si mě nechali. Pro jistotu mě druhý den ráno odvezla záchranka do FN v Hradci Králové, kde už jsem znala snad celý personál. Nejdřív se začali doktoři a sestřičky chystat na porod. Pak si to ale rozmysleli a putovala jsem na oddělení těhotných. Byli tam ale i maminky po porodu se svými miminky a mně se chtělo akorát tak brečet. Kdo to zažil, určitě chápe. Nemohla jsem se na ta miminka ani podívat a ještě k tomu moje bříško se začalo podivně zmenšovat a mimi putovalo kamsi dolů. Ležela jsem týden s kontrakcemi, které se začaly stupňovat a poslední noci už jsem ani nemohla spát. Dostávala jsem kortikoidy na vývoj plic miminka, všemožné kapačky a mně začalo docházet, že mě připravují na porod. Několikrát mi lékaři oznámili, že s miminkem to je špatné a jestli přežije, tak to nejspíš bude hodně zlé. Už jsem nežila. Už jsem jenom brečela a křečovitě se usmívala na manžela, když za námi přijel. Dostali jsme na vybranou. Porod mrtvého dítěte nebo pokračovat v těhotenství s tím, že to možná ani jeden nepřežijeme a když ano, bude mimi hodně špatné. Nebo císařský řez s tím, že může být komplikovaný pro mě i pro miminko, Po různých vyšetřeních a příšerném přemýšlení, jsme zvolili císařský řez. Byla jsem ale na dně. Úplně. Něco tak strašného už snad nezažiji, nedá se to ani slovy popsat. 30. 1. 2010 v 26. tt se nám narodil Michálek.

Vážil 820g a měřil 33,5 cm. Když jsem se probudila z narkózy, chtělo se mi umřít. Místo miminka jsem v sobě měla dva dreny a bolestivou jizvu. Syn někde pryč. Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo brečet, že máme syna. Byla jsem mimo, vyřízená. Břicho mě bolelo, že jsem skoro nedošla ani na WC, přestávala jsem věřit, že bude moje situace někdy lepší. Pacientky kolem mě zvracely, brečely… Míšu jsem viděla třetí den, kdy mě tam manžel dovezl na vozíku. Po několika měsících ležení jsem byla slabá jako moucha a břicho nesnesitelně bolelo.

Michálek byl tak maličký a přitom se mi tak maličký nezdál. Byla jsem na něj pyšná a nešťastná zároveň. Nevěděli jsme, jestli přežije a jak na tom bude. Všechno se ale vyvíjelo dobře. Michálek měl výborné hodnoty už při narození, brzy si vystačil jen s malou kyslíkovou podporou. Váhově sice klesl na 790 g, ale všechno zase úspěšně doháněl. Třetí den po porodu jsem začala s odstříkáváním mlíčka a začínalo se dařit. Říkala jsem si, že prostě musím. Že malému musím dát alespoň to mlíčko. Pak jsem se dozvěděla o odsávačkách a zajásala. Od té doby jsem pravidelně odstříkávala čím dál víc mlíčka a sestřičky ho začaly podávat Míšovi. Dobře ho přijímal. I když jsme to do nemocnice měli přes 80 km autem nebo zdlouhavě vlakem s přestupy, jezdili jsme (nebo alespoň já) každý druhý den a každý den, když jsme nepřijeli, jsme volali, jak se Míšovi daří. V inkubátoru jsme si mohli Michálka pohladit. Byl to neuvěřitelné krásný pocit se ho dotýkat. Myslím, že někdy v té době se ve mně projevila ta pravá mateřská láska, začala jsem svého syna přijímat a nekonečně milovat. Viděla jsem, jak manželovi málem ukápla slza, když mu Míša poprvé stisknul prst nebo otevřel svoje velká očka. Pomalu jsme se s malým sbližovali, začínali klokánkovat a už na JIRP překonali i první rýmičku. 13. února na nás čekalo krásné překvapení, když Michálek postoupil z JIRP na intermediál a byl bez přístrojů. Myslím, že měl kolem 1200 g. Tam jsem si ho mohla poprvé sama vyndat z inkubátoru a chovat v zavinovačce. Byl pořád tak maličký a křehoučký. Vnímal mě ale čím dál víc. Když plakal, uklidnila ho jen moje ruka, když jsem ji na něj položila. Pochopila jsem, že něco neviditelného mezi dítětem a matkou skutečně je. Nějaké pouto, které trvá ještě z bříška.

Když měl Míša kolem 1500g, vybafla na mě sestřička, že budeme kojit. Musela jsem se štěstím smát a byla jsem vděčná sestřičce, že mi to řekla až v tu chvíli. Kdybych to věděla třeba jenom den dopředu, byla bych tak na nervy, že by se mi mlíčko zastavilo. Skoro každá maminka ví, jaké to je, když se jí dítě poprvé přisaje k prsu. Nemá cenu to popisovat, nejde to. Byla jsem šťastná! Po dlouhé době zase na chvíli šťastná! A ještě k tomu se nám dařilo. Michálek vypil celých 5 ml, pak 10 ml a vždycky únavou úplně usnul. Míša se postupně dostal na oddělení novorozenců a poslední 3 týdny svého pobytu tam ležel v postýlce. Bylo to krásné vidět ho v tom „nákupním košíku“ a ne už v inkubátoru. Dokonce jsem se začala učit ho přebalovat, poznávali jsme se víc a víc. Poslední týden jsem s Michálkem byla nemocnici na „roomingu“ a krásně jsme si to užívali. Kojení nám šlo, Míša pěkně přibíral. Když měl 2200g, přišel den D a celá rodinka jsme vyrazili domů. Byl to neuvěřitelný pocit, že už budeme jen spolu doma!

A jak Michálek prospíval a prospívá dál? Už v nemocnici s ním fyzioterapeuti cvičili Vojtovu metodu a v té jsme ještě dlouho pokračovali. Míšovi byla diagnostikována hypertonie dolních končetin a nevědělo se, jestli je spastický nebo ne. Nechtěl se nám přetáčet, lézt…Nakonec jsme absolvovali dva pobyty v léčebně Košumberk a dá se říct, že nám tam Míšu úplně rozcvičili a „spravili“. Byl to zázrak sledovat, jak se najednou posouvá a vyvíjí velikou rychlostí dopředu. Kromě těchto obtíží si ze své nedonošenosti synek snad nic neodnesl. Je to moc chytrý a veselý kluk a ani se mi nechce věřit, čím vším si prošel. Všechno se ukáže časem, ale věříme, že to nejtěžší už máme za sebou a máme doma největší zázrak a štěstí, jaký nás mohl potkat. Michálkovi bylo 19 měsíců (minus 3,5 měsíce korigovaně) od skutečného narození a začal chodit. Cvičíme ještě na ploché nožky, ale věříme, že tohle už po tom všem taky zvládneme. Ještě jednou moc děkujeme celému personálu FN Hradec Králové, který nám tak pomohl, personálu v Košumberku a vlastně všem ostatním lékařům a sestřičkám a dalším lidem, co nás podporovali! A děkuji Životu, že jsem dostala takový dar!.