Ahoj všem,
ráda bych napsala pár slov o sobě a svých klubíčkách (32+6 a 29+6), která pospíchala na svět. 13.3.2005 jsem objevila na svém prvním těhotenském testu ty radostné dvě // . Ale byly zároveň i trošku posmutnělé, protože to bylo měsíc po rozchodu s bývalým přítelem. Rozhodla jsem se bojovat se životem sama, se svým mimískem. Bohužel první těhotenství bylo plné stresu, výčitek a návštěv ve sdruženíi ROSA (asi nemusím psát, s čím tam ty milé dámy bojují a v čem podrží a podpoří). Termín porodu jsem měla 11.11.2005, ale od poloviny srpna už mi nebylo dobře, měla jsem vysoký tlak, výtoky a začaly mi postupně stahy. V polovině září už jsem mazala do porodnice, protože jsem se bála, že ta kvanta výtoku jsou plodová voda. Paní doktorka mě hned utemovala k lůžku a na kapačky magnezia. Po týdnu koňských dávek stahy nepřestaly, dokonce sílily a to krásné podzimní odpoledne, 29.9.2005, jsem měla příjemnou návštěvu své sestřičky Dášenky (která mj porodila ve stejné porodnici o 6 dní později krásného Ondráška) a brašuleho Honzy, když mi přišla sestřička zkontrolovat monitor miminka. Dášenka se ještě smála, že „takový kopečky“ nemá ani ona týden před termínem :-). Pak najednou přiběhla další sestra a začal u mě v pokoji pěkný šrumec. Dášu i Honzu vyhnali na chodbu a pokoj se plnil bílými plášti a modrobílými uniformami. V tom přestala veškerá legrace s kopečky a začala jsem cítit srdce až v krku, strachem o Kubíčka. v okamžiku už jsem ležela na nějakém posunovadle a mazala na sál, aniž bych cokoliv tušila. Po dalším monitoru na sále bylo rozhodnuto, že Kubíček příjde na svět dřív, císařem.. Narodil se 29.9.2005 v 18:11, 32+6 tt , měl 2290g a 42cm. Já jsem se probudila druhý den na JIP, ale hrozně mě bolely ruce a nebyla jsem schopná se pohnout. Odpoledne mi sestřička chtěla pomoct do sprchy, ale s šílenou bolestí hlavy jsem se na chodbě složila. Po návratu do postele jsem měla problém s jakýmkoliv pohybem a sestřičky mě neustále zásobovaly doporučení, že po císaři se musím co nejdřív rozchodit. Když přišla moje maminka s Dáškou další den na návštěvu, s jejich pomocí jsem se belhala chodbami Apolináře ve snaze najít, na kterém šestinedělí by se mohl Kubík nacházet. Nikdo mi nebyl ale schopný prozradit, že jako předčasně narozené miminko, bude na odd ARO, na druhém konci porodnice. Měla jsem hrozný vztek a cítila se naprosto bezmocná, když jsem věděla, že mám miminko a nemohla ho najít. Bezmoc o to větší, že ostatním maminkám miminka přinesli hned po probuzení na potulení a pokus o přiložení a mě hnali se po něm pídit. Byla jsem hrozně vysílená, malátná a bolestí bez sebe. Po návratu na pokoj se konečně začal někdo zajímat o to, že se mnou asi něco není v pořádku, když mi dělá problém pohyb a nejsem nějaká fňukna, která nezkousne trochu šití na břiše :-). Po dalším dni mi Dášenka doslova za rukáv přivedla anesteziologa, který připravoval vedlejší pacientku na nějakou operaci . Teprve on se mě ptal, jak mi je a jaká ta bolest hlavy je. Až došel k závěru, že jako těžké migreničce se mi neměli pokoušet aplikovat epidurál, který jsem stejně nechtěla a do poslední chvíle odmítala, pak stejně nezabral a museli mě uspat úplně. Ve finále jsem se dozvěděla, že byl epidurál píchnutý špatně a že ty nesnesitelné bolesti tak do 2 až 3 let odezní.. K dovršení všeho mi po 6 dnech vypsali propouštěcí zprávu po císařském řezu a na připomínku, že mám na ARO odd. miminko jsem se dočkala reakce, že si to musím vyřídit nahoře u nich, jako kdyby nebyli jedna nemocnice. Brečela jsem asi hodinu a když jsem se byla schopná aspoň nadechnout, šla jsem s prosíkem za doktory, kteří se starali o Kubíka. Pana primáře to tenkrát neuvěřitelně rozčílilo a to až tak, že mi šel na šestinědělí osobně vyřídit, abych mohla být s Kubíkem, než by měl nárok jít domů. Abychom si na sebe zvykli. Na “šestinedělí” už jsem si přiipadala konečně jako maminka. Všude kolem mě se přebalovalo, kojilo, vážilo a já byla spokojená a tešila se domů. Jednou v noci ale sestřičky asi koukaly na zajímavý seriál a místo toho, aby mi Kubíčka přinesli na kojení, dali mu flašku s obrovským dudákem a tím bylo na 4 měsíce po kojení. Teprve po příchodu domů začalo peklo. 20 minut „kojení“, 10 min blinkání …. A tak to šlo den, co den, hodinu, co hodinu. Po pár týdnech jsem měla bradavky rozkousané do krve. Nemít při sobě svoji sestřičku, asi bych tohle všechno nezvládla. S manželem nás s Kubíkem k sobě vzali a 2 roky jsme všichni bydleli v minibytečku a pomáhali si. Když už místo mlíčka šla jen krev, půjčila jsem si na kojení jejího, o šest dní mladšího Ondráška s úžasným apetitem, který mi mlíčko trošku roztahal a líp pak Kubíkovi teklo. Toho zase sem tam dokojila Dáška svou megamultikalorickou přírodní stravou :-)))). Říkala jsem si milionkrát denně, že jsem přeci máma a že tenhle kojící boj nesmím vzdát. Nakonec se po čtyřech měsících povedlo a až do roka jsme plně kojili.
Pak jsem poznala mého manžela, se kterým jsme se brali v roce 2008. Krátce po svatbě jsem se ( po srandičkách manžela, že jsem nějaká jiná, že určitě musím být těhotná) vydala pro těhotenský test. V momentě objevu těch, tentokrát šťastných, dvou // na testu, začaly moje obavy o “puntíčka” z ultrazvuku.
Začátek těhotenství byl skvělý, užívala jsem si rostoucího bříška a sledování prvních ťukanečků, ale před vánoci jsem začala mít opravdu strach. Každý týden jsem přibírala více než 5 kg. Začínala jsem tušit, že je tu stará známá preeklampsie z prvního těhu a začala jsem hlídat tlak (pípák na KT máme naštěstí doma :-)). Během ledna se začaly objevovat vcelku silné kontrakce a moje podezření nabíralo na intenzitě. Popsala jsem to gynekologovi a ten mi jen řekl, že mám jíst méně sladkého a nekoukat dlouho na televizi. Tahle reakce mě překvapila, tak jsem po stále častějším tlaku cca 150/100 jela do FTN v Krči. Pan primář Peterka mě velice ochotně přijal do rizikové poradny, vše mi vyřídil a pak si mě vzal na vyšetřovnu. Tam se mi udělalo špatně, zatmělo před očima a na oddělení si mě už nechali. Týden se střídavě dařilo stahy klidnit a naopak – jako na houpačce. Po dalším týdnu jsem šla na průtokový UTZ, kde se mělo rozhodnout o tom, kdy příjde Miloušek na svět. Kdyby se nedařilo, tak prý další den, to by byl náš malý valentýnek, nebo až za týden – to bych ho dostala k svátku. Plány byly jasné, ale opět se cosi zvrtlo a na porodní sál jsem musela už to odpoledne. Byl to pátek 13-tého, ale to jsem si říkala, že musí být šťastný den :-). Za dvě hodinky jsem se probudila a přišla paní doktorka se slovy, že se Miloušek narodil 13.2.2009 ve 14:20 s váhou 1490g a 42cm. Další věta mě naprosto odrovnala. Paní doktorka mi řekla, že má chlapeček problém s dýcháním a když už do rána nepřijde, tak to znamená, že to přežil a udýchal na přístrojích. To byla nejhorší noc mého života. Nesměla jsem se hnout z postele a při každém kroku a vrznutí dveří jsem se propadala do neutichajícího pláče a zoufalství, že mi kdosi jde říct, že už Miloušek není…. Sestřičky mi na prosebné, uslzené žádosti volaly na JIRP, jestli Miloušek ještě žije snad po hodině. Nedokázala jsem usnout, nabírat síly, nic. Jen jsem myslela na Milouška, co bych mohla udělat pro to, aby žil. Ještě dnes, když si na to vzpomenu, a to už mu budou 2 roky, se mi třesou ruce a po tvářích se valí slzy, jak hrachy. Ten pocit strachu se vrací. Druhý den přijel manžel a šli jsme se podívat o patro výš na toho našeho uzlíčka. Přestože jsem měla zkušenost s Kubíčkem, když jsem Milouška viděla za sklem ( odevšud mu trčely hadičky a drátky k přístrojům) tak jsem skoro omdlela. O tolik moc jiné jsem to opravdu nečekala. Rozbrečela jsem se a opět se utápěla ve výčitkách, co jsem to za mámu, která ani nedopřeje svému miminečku teplo dělohy tak dlouho, jak ono samo potřebuje. Proč se to zase stalo, co jsem udělala špatně, proč jsem mu tak ublížila…. Tolik moc jsem se ho chtěla dotknout, ale nešlo to kvůli riziku infekce. To je snad to nejhroší, když se miminko narodí dřív – pocit bezmoci, výčitky, strach a neuvěřitelná touha vzít mimíska z té plastové bedýnky a utéct s ním někam daleko ….
S váhou spadnul na 1080g a já věděla, že musíme bojovat oba společně. Poctivě jsem mlíčko odstříkávala ve dne v noci a chodila každé 3 h s lahvičkami na JIRP. Přemluvila jsem doktora, aby mě nechal na oddělení o týden déle, abych mohla rovnou za Milouškem na nedonošenecké . Po týdnu jsem se celá natěšená šla zeptat sestřiček, jestli je volný pokojíček pro mě a mého drobíska, ale čekalo mě obrovské zklamání. Sestřička řekla, že ještě Miloušek není připravený na pokoj a že to bude trvat ještě tak měsíc, než bude mít aspoň 1750g, abych mohla na příjem. Opět přišel záchvat pláče, smutku a výčitek. Nedokázala jsem si představit, že tam Milouška budu muset nechat na odděleni, jet domů a jezdit za ním jenom jednou za den. Věděla jsem, že je v nejlepších rukách, ale ten pocit uvnitř je nepopsatelný a kdo nezažil, nedokáže pochopit, co se mamince v takových chvílích honí hlavou a jak moc veliké to trápení je. I doma jsem pak po 3 h odstříkávala a denně Milouškovi vozila 3 lahvičky mlíčka, ale on pořád sondoval. Po 2 týdnech jsme se porpvé pokusili o přiložení, mlíčko jsem měla krásně rozpumpované poctivou ruční domácí prací a byla jsem aspoň tady na sebe hrdá.. Miloušek se chytil a pil. Ale pil a pil a nedýchal, tak jsme kojení odložili. Po dalších dvou týdnech mě konečně přijali na nedonošenecké oddělení a zvykací pobyt maminek u miminek 🙂 před odchodem domů. Znovu jsme zkusili kojení, ale to přestal dýchat mnohem hůř, zmodral, zvadnul a sestřičky se s ním zavřely na vyšetřovně. V tu chvíli jsem volala celá vyděšená a ubrečená manželovi, protože jsem ho potřebovala slyšet, ale neuvědomila jsem si, že ho tím také pěkně vystraším. Prostě jsem v tu chvíli nedokázala být sama mezi čtyřmi stěnami pokoje a jen čekat, co bude. Miloušek se srovnal, ale po týdnu to celé zopakoval, tak jsme museli kojení vzdát. Asi bychom nemuseli, ale pro mě to byl takový šok a rána pod pás, že jsem to nedokázala ( což jsem si pak, jako spoustu jiných věcí, znovu a znovu vyčítala…)
Dostali jsme do lahvičky Bebu, na tu se naučili a po nekonečně dlouhých šesti týdnech si pro nás konečně mohl tatínek přijet. Celé tyto týdny byly ale moc napjaté, plné strachu a maxisměsi pocitů : stesku po všech, říkala jsem si: „Proč já ??? Proč Miloušek ??? Co ten komu udělal, že musel do světa o tolik dřív. Vždyť měl ještě do 7. května tolik času …. “
Po příchodu z porodnice to bylo moc a moc náročné, protože jsme museli Milouška držet jenom v ložnici. V okolí byl stále někdo nemocný a báli jsme se, abychom nemazali hned zpět do nemocnice. Jako jediné řešení jsme viděli roušky a izolaci. I tohle všechno jsme zvládli (i s poslední cestou za mojí maminkou, která bohužel zemřela po dlouhém boji s rakovinou. Jen pár dní po tom, co poprvé a zároveň naposled viděla, týden po propuštění z porodnice, Milouška. Jako by čekala jenom na to, až ho před tou svou andělskou cestu uvidí…) A i přes pár pobytů v nemocnicích věřím, že to ošklivé a těžké období už máme za sebou a teď už to budou jen ty klukoviny a rošťárny 🙂
Kubíček nedávno oslavil páté narozeninky a Milouška čekají v únoru druhé :-)).
Musím říct, jak neuvěřitelně veliký dík patří doktorům a sestřičkám z nedonošeneckého oddělení FTN v Krči. Zejména Janičce Drnkové, protože bez jejich úžasného citlivého přístupu, optimismu a podpory by se toto všechno jen těžko zvládalo. Děkuji mnohokrát VÁM všem.
A nakonec přeji všem maminkám, které potkají podobné osudy, mnoho sil. Hlavně to žádná nevzdávejte, dejte miminku svoje srdíčko, obklopte se lidmi, kteří vás podrží, podpoří a dodají sílu.
Pokud byste si chtěli popovídat o svém miminku, můžete mamince Lence napsat na mamuska.lenca@seznam.cz. Maminka je laickou poradkyní Nedoklubka, seznam ostatních poradců najdete zde:.
Napsat komentář