S naší dcerou Ellou jsme se šli do nemocnice dvakrát rozloučit. Lékaři se totiž báli, že zemře. Nakonec se ze všeho dostala. Dnes je z ní veselé dítě, ale i tak se stále bojíme, že se její zdraví může kdykoliv zhoršit. Ella se narodila před rokem a sedmi měsíci. Bylo to prvního dubna. Těhotenství sice probíhalo normálně, ale když jsem šla v šestadvacátém týdnu na kontrolu, zjistili, že už se pomalu rozbíhá porod. Bylo to strašně brzo, ale naštěstí už ne natolik, aby se nemohlo narodit zdravé miminko. Lékaři mi řekli, že nedonošené děti zachraňují od 24tého týdne. Když se naše dcerka narodila, měřila 35 centimetrů a vážila jen něco malinko přes kilogram.
Zpočátku se zdálo, že se v inkubátoru bude dobře vyvíjet. Převezli nás z pražské podolské porodnice do nemocnice na oddělení pro nedonošené děti a čekali jsme už jen na den, kdy si ji konečně budeme moci vzít domů. Jenže během jedné noci se jí začalo nafukovat bříško.
Vzali ji na jednotku intenzivní péče a museli ji operovat. Došlo u ní totiž k nebezpečnému zánětu střev. Během operace jí vzali polovinu tenkého střeva. Když se po zákroku vzpamatovala, nemohla normálně jíst. Byla zcela odkázaná na umělou výživu podávanou přímo do žíly. Do pravé srdeční komory jí zavedli katetr a na tuto hadičku byla napojená 24 hodin denně.
Po pár měsících se její stav začal zlepšovat. Přes den začala normálně jíst, na katetr ji napojovali jen dvanáct hodin přes noc. Lékaři se ale báli, že nikdy v životě nebude schopná pojmout tolik jídla, kolik bude potřebovat, a zůstane na umělou výživu odkázaná do konce života. Většina rodičů pak takové dítě nechá v péči nemocnice, ale my se po domluvě s lékaři rozhodli, že se o Ellu zkusíme starat sami. Vždyť jsme na ni čekali pět let.
Jsem ráda, že nám lékaři důvěřovali, že to zvládneme. Celou dobu se k nám chovali skvěle, přitom vím, že se stále ještě někdy stává, že někteří lidé k nám přistupují jako k méně inteligentním. Můj manžel je totiž od narození neslyšící a já těžce nedoslýchavá. Oba jsme se vlastně díky tomu poznali. Učila jsem na střední zdravotnické škole pro sluchově postižené a manžel tam v posledním roce studoval. Dnes v téže budově působíme oba – já na střední škole, můj muž na základní škole pro sluchově postižené. Manžel ještě navíc moderuje zprávy v českém znakovém jazyce pro Českou televizi.
S Ellou nás z nemocnice pustili v říjnu 2009. Do března 2010 jsme ji pak sami napojovali na umělou výživu. Museli jsme být extrémně opatrní. Vše muselo být sterilní, bylo třeba dávat pozor, aby se naší dcerce nedostala katetrem do těla infekce. Přes den pak mohla fungovat normálně, mohli jsme chodit i ven, jen bylo potřeba pečlivě hlídat, jestli je uzávěr katetru uzavřen.
V březnu 2010 se nám stalo, že se katetr při koupání přetrhl. Rychle jsme Ellu odvezli do nemocnice. Tam se rozhodli, že to zkusí chvíli bez něj. Při operaci ho vyndali a ona začala dobře jíst a prospívat.
Dnes už skoro vypadá jako holčička odpovídající svému věku. Pomalu dohání své vrstevníky. Já s ní normálně mluvím, protože se sluchadly docela dobře slyším. Manžel se s ní dorozumívá znakovým jazykem. Vyrůstá tak vlastně od narození dvojjazyčně. Komunikuje s námi slovy i gesty. Doufáme, že by díky tomu mohla být jednou vynikajícím prostředníkem mezi světem slyšících a neslyšících.
Stále s Ellou chodíme na kontroly a dáváme na ni pozor. Nejde jen o to, že má zkrácené tenké střevo, ale zároveň ji můžou – stejně jako jiné nedonošené děti – potkat další zdravotní komplikace. Každopádně, i když jsme si toho prožili hodně a občas se hodně báli, že ji ztratíme, pořád máme pocit, že jsme měli vlastně velké štěstí. Snad se nás bude držet i nadále.
Víkend HN, 20.10. 2010
Příběh Bognerových zaznamenal: Leoš Kyša Foto: Filip Jandourek.
Napsat komentář