Příběh Karolínky, narozené ve 26. týdnu těhotenství

Do žádného časopisu, diskuse či nikam jinam jsem nikdy nepsala, abych se podělila o nějaký svůj příběh ze života. Tentokrát však musím. Musím se vypsat a zároveň doufám, že až si tento příběh přečtou čerstvé maminky nedonošeňátek, bude jim o něco lépe. Věřím v to. Zároveň bych touto cestou chtěla poděkovat dost lidem. A tady je náš příběh:
S manželem jsme si miminko přáli. Koncem července 2009 jsme odjeli na dovolenou k moři a z dovolené jsme se už vraceli tři. Byla jsem šťastná (měli jsme za sebou již jeden nezdar), ale moc jsem se bála, aby se to znovu neopakovalo.
V prvním trimestru jsem měla problémy, krvácela jsem a musela jsem být celkem tři týdny hospitalizovaná pro hrozící potrat. Jak jsme si oddechli po tomto období! Pak následovaly triple testy, ty dopadly celkem dobře. Na odběr plodové vody jsem nemusela, jen mi byl doporučen 3D ultrazvuk v Hradci Králové. Tam bylo vše v pořádku a my jsme se mohli konečně radovat z mého rostoucího bříška. To byl konec listopadu 2009. Vánoce se blížily a na ně jsem se moc těšila. Po Štědrém dnu mě občas začalo tvrdnout břicho, ale nic zvláštního a hrozného to nebylo. Až zpětně jsem si uvědomila, že to byla zlá předzvěst.

3.1.2010 jsem se v 1hod ráno probudila a když jsem se trošku pohnula, něco ze mě začalo vytékat .. myslela jsem, že se jedná o únik moči, to se opakovala několikrát – jen když jsem se v posteli otočila. Bylo mi hrozně, styděla jsem se a nechápala, co se děje. Nemohla jsem usnout a pořád jsem na to myslela. Ráno se zdálo být vše v pořádku. Jen do té chvíle než jsem šla na wc a vyšlo ze mě cosi růžového. Udělalo se mi zle, uvědomila jsem si, že to nebyl únik moči, ale že se jedná zřejmě o předčasný odtok plodové vody. Rychle balím tašku a manžel mě odváží do chrudimské nemocnice. Tam mi udělali několik testů a verdikt zněl, že to opravdu odtéká plodová voda a že mě nejspíš převezou do FN v Hradci Králové na ukončení těhotenství. A tak se také stalo. Měla jsem kontrakce, hrozně jsem se bála o to maličké. S manželem jsme si pohlaví říct nenechali. Ani jména jsme neměli vybraná. V té době jsem byla ve 26. týdnu (přesněji 25+2).
Na příjmu v hradecké nemocnici mi bylo řečeno, že tak do dvou dnů porodím, ale že to děťátko bude hodně nevyvinuté. Udělalo se mi černo před očima. Pak následovalo vyšetření – ultrazvuk, zkoušeli prcka na monitor, ale moc nespolupracoval – byl moc maličký, do žíly jsem dostala kapačku s antibiotikama. Porodní asistentky mě dovedly na pokoj JIP, na porodnicko-gynekologickém oddělení. Volám manželovi a jen brečím. Mám hrozný strach o to maličké, nedá se to ani popsat. Hned druhý den ráno (jednalo se o první pracovní den po svátcích, bylo to pondělí 4.1.2010) přichází do pokoje paní primářka na vizitu. Výborný lékař a člověk. Ta rozhodla, aby mi píchli kortikoidy na dozrání plic miminka. V průběhu dne následuje odběr plodové vody s tím, že to bude posláno někam do laboratoře a že se uvidí, co dál. Výsledky měly být ve středu. Já se po fyzické stránce cítila relativně dobře, kontrakce ustaly a já tiše domlouvám tomu drobečkovi, aby ještě alespoň chvilku ve mně zůstal. Každou hodinu si milé porodní asistentky chodí prťouska poslechnout. Ve středu přichází paní primářka s výsledky. Je to špatné, plodová voda je pozitivní na ureaplasmu (v životě jsem o tom neslyšela) a že bude lepší pro miminko těhotenství ukončit. Brečím a neustále si opakuju : „proč já, co jsem to za matku, která ani nedonosí svoje dítě?!“ … V pátek mi začali vyvolávat porod. Jak moc to bylo nepříjemné a bolestivé, se nebudu rozepisovat.
V neděli ráno (10.1.2010) jsem začala mít pravidelné kontrakce a ve 13:13 se nám normální cestou narodila holčička Karolínka, 890g, 35cm. Manžela jsem za těchto okolností u porodu nechtěla. Malou jsem po porodu skoro vůbec nezahlédla a ani neslyšela plakat. Jen se ptám: “Žije? „Žije, vždyť škytá“ dostane se mi odpovědi a já jsem hrozně šťastná, že ta naše beruška porod přežila. Bylo to v probíhajícím 27. týdnu (přesněji 26+2).
Touto cestou děkuji všem lékařům a porodním asistentkám z porodnicko gynekologického oddělení ve FN v Hradci Králové, především pak paní primářce MUDr. Podholové.

A co bylo dál?

Za Karolínkou jsem se šla podívat hned druhý den po porodu, manžel mě dovedl na dětské oddělení (na JIRP). Pro mě to byl hrozný pohled, neustále jsem si opakovala, jak tohle maličké stvoření plné hadiček může žít? Připadala jsem si jak na jiné planetě. Všude samé monitory, pořád někde něco pípalo a houkalo.. Byla jsem nešťastná a brečela jsem. Ten pohled na to maličké klubíčko byl opravdu srdcervoucí a kdo to nezažil, nikdy nepochopí, jak moc to je hrozné. Nastaly bezmála tři dlouhé měsíce, kdy naše maličká Karolínka bojovala každý den o svůj život. Já pocházím z Hradce Králové, tak jsme se na tuto dobu s manželem nastěhovali k mým rodičům. 2x denně jsem docházela do nemocnice za Karolínkou a odstříkávala jsem tam mléko. Měla jsem ho vždy tak akorát. Doma jsem pravidelně odsávala a pak nosila svoje mléko do mateřské banky. Bylo to moc těžké období. Karolínka byla od začátku velká bojovnice, byla na dechové podpoře bez nutnosti oxygenoterapie. Ze začátku moc netolerovala navyšování potravy, ale z vyšetření se neukázala žádná závažnější břišní komplikace. V jejím druhém týdnu života se z vyšetření potvrdila ureaplazmová pneumonie. To byla pro mě obrovská rána, Karolínka už takhle měla nevyvinuté plíce a ještě k tomu měla zápal plic. Na konci tohoto týdne navíc lékaři při ultrazvuku srdíčka zjistili, že nedošlo k uzávěru Botalovy dučeje. K antibiotikám tedy ještě dostávala brufen. Mívala častější poklesy saturace, ale byla stále pouze na NCPAP. Byla moc šikovná a bojovala. Nicméně při každém jejím poklesu mi hodně zatrnulo. Dny pomalu plynuly, nemocnice se mi pomalu začala stávat druhým domovem. Co se týká poklesů, bylo to jako na houpačce – někdy často, někdy méně … Mohli jsme si ji s manželem hladit a ke konci ledna (to už měla váhu 1110g) jsem poprvé klokánkovala. Moc krásný pocit držet svoje děťátko v náručí, zároveň jsem se hrozně bála, abych jí nějak neublížila. Byla pořád tak maličká. Při dalším ultrazvuku srdíčka docházelo k uzávěru dučeje. Na oddělení JIRP strávila Karolínka skoro 6 týdnů.
Poté byla přeložena na oddělení intermediární péče. Nadále potřebovala dechovou podporu (stále mívala občasné poklesy saturace, neubránila jsem se a neustále jsem musela hypnotizovat monitor), ale stále to zvládala bez oxygenoterapie. Krásně přibývala na váze. Rentgen plic byl už také lepší. Kolem 8. týdne života se jí na levém stehýnku objevil absces. Lékaři zavedli drén, aby hnis mohl odtékat a nasadili antibiotika. Naštěstí se Karolínce infekce nerozšířila dál. V tomto týdnu začali zkoušet Karolínce postupně vysazovat dechovou podporu. Myslím, že to malá zvládala dobře. Úplně se NCPAPu zbavila, když jí bylo zhruba 9 týdnů.
Touto cestou znovu děkuji všem lékařům z oddělení JIRP ve FN v Hradci Králové (zejména panu Mudr. Malému a Mudr. Matějkovi) a z Intermediární péče (Mudr. Tiché) nejen za záchranu našeho drobečka, ale také za projev velké lidskosti a pochopení. Dále všem skvělým a ochotným sestřičkám opět z oddělení JIRP a IPM (zejména pak Mirce Machačové, Blance Navrátilové a Marii Zemanové) za jejich skvělou péči o naši Karolínku a trpělivost při zodpovídání našich neustálých (často se opakujících) dotazů.

Jakmile se Karolínka zbavila dechové podpory, byla po pár dnech přeložena na oddělení nedonošených. Stále jsem do nemocnice chodila 2xdenně, asi třetí den po přeložení jsme zkoušeli kojit. Zhruba po týdnu jsme šly s Karolínkou na rooming-in. Byla jsem moc šťastná, že už budu mít svoji holčičku u sebe. Ale kojení nám moc nešlo, vypila tak 10ml, takže jsem jí pak dokrmovala z lahvičky. Byly to nervy a opět zde chci poděkovat maminkám nedonošeňátek (mamince Jarce se synem Hugem, mamince Sandře s Emičkou, mamince Janě se synem Tadeáškem a mamince Majce se Sofinkou) za zpříjemnění pobytu, za psychickou podporu … zkrátka, že jsme se tam sešly. Do dnes si občas napíšeme, jak se těm našim kulíškům daří. A já jsem za to moc ráda. Protože Karolínka byla dokrmovaná lahvičkou, po několika dnech začala znovu přibírat na váze. Proběhly ještě další vyšetření jako RTG plic, UZ hlavičky, UZ srdíčka (potvrzeno, že se dučej uzavřela). Vše dopadlo dobře. 1.4.2010 nastal den D a my jsme mohli jet domů, v té době vážila 2670g. Konečně. Začátky doma teda nebyly vůbec jednoduché – stále jsem odstřikovala, přišlo mi, že jen co skončí jedno krmení, nastalo hned další (jedla pravidelně po 3hodinách), museli a ještě musíme cvičit Vojtovku. Do toho povinné prohlídky a kontroly u lékařů (ať už to byla neurologie, ortopedie, oční, ušní, dětský lékař – bylo toho opravdu docela dost). Jsem vděčná mojí mamce, že mi s tak těžkými začátky doma moc pomáhala. Moje mléko měla Karolínka plně do jejích 5 měsíců, další tři měsíce už byla jak na mém mléku, pak už i na Nutrilonu. Dost často ublinkávala (reflux se nepotvrdil), proto dostávala Nutrilon AR. To se podstatně zlepšilo. Nyní už je na masozeleninových a ovocných příkrmech. Moc jí to chutná.
Za pár dní Karolínka oslaví svoje první narozeniny (takže korigovaně 9 měsíců), řekla bych, že to je veselé a šťastné dítě. Váží kolem 9kg a na první pohled na ní není ani vidět, že byla tak moc nedonošená. Ještě neleze, ale krásně a rychle se plazí a dost často se začíná stavět na čtyři. Ráda prohání našeho jorkšírka, který před ní utíká. Uvidíme, co bude dál, jak dál se bude vyvíjet. Čeká nás ještě řada kontrol, ale věřím, že to všechno dobře dopadne. Musí, když si to tak statečně vybojovala a ten svůj těžký start do života zvládla. Je to naše velké štěstíčko a sluníčko.
Závěrem bych ještě chtěla poděkovat mému manželovi, bez něho bych tuto situaci nezvládla, byl mojí velkou oporou. Dále mým a manželovým rodičům, mojí sestřičce Evině a mým kamarádkám Ivče, Kátě, Petře a Aleně za jejich podporu a porozumění v těchto těžkých chvílích.
Díky nad všechny díky však patří právě naší holčičce Karolínce, že byla tak statečná a bojovná a že ji prostě mám.
Všem maminkám, ale i tatínkům, kterým život do cesty připravil tuto obrovskou překážku v podobě předčasného porodu jejich miminka, přeji hodně síly, víry v to maličké stvoření, hodně pevné nervy a veliké podpory.

.