Vzkazy ze sociálních sítí
Co vám pomáhalo to zvládnout?
Mně nejvíce pomohla naděje, že i miminko narozené na hranici životaschopnosti může odcházet z nemocnice zdravé. Také pomohlo moci být u dcery kdykoliv a jak dlouho jsem chtěla a velmi empatický tým zdravotníků z JIRPN FN Brno Obilní trh Kdykoliv nás cokoliv zajímalo, vše vysvětlili a uklidnili nás.
Jednou jsem volala do nemocnice, abych se zeptala na dceřin stav, a bohužel to bylo hodně špatné. Zeptala jsem se doktora, jestli je ještě nějaká šance, že by dcera přežila, a on mi odpověděl: „Vždycky je nějaká šance.“ To mi tenkrát hrozně pomohlo. Je to už skoro 5 a půl roku a vždy si na tohle vzpomenu.
Všichni kolem mě podporovali, rodina i zdravotníci. Tolik empatie na jednom místě člověka dokáže povzbudit. Když mi ve 24. t. t. opatrně řekli, že se budeme muset nachystat na předčasný porod, a převezli mě na porodní sál, tak mi utkvěla v hlavě zvláštní věta od kamaráda: „Bude to dobrý, zázraky se opravdu dějí.“ To jsem ještě netušila, že ví, o čem mluví. Po pěti časných potratech se s manželkou v tu dobu už blížili k termínu porodu a zázraky se opravdu děly. Vyležela jsem ještě tři další cenné týdny a dnes máme 3,5letou, zdravou princeznu.
Moc mi pomohly sestřičky, které se chovaly ke všem miminkům, jako by byly jejich vlastní. Bylo moc těžké každý den odcházet domů bez své dcery, ale věděla jsem, že je v těch nejlepších rukou. Taky mi pomohl manžel a víra, že bude vše v pořádku, ani na chvíli jsem si nepřipouštěla, že by to mohlo dopadnout jinak.
Pan doktor mi setřel z tváře slzu, když mi oznámil, že porod už nezastavíme. Gesto, ač maličké, se mi zapsalo na věky do paměti.
Mně nejvíc pomohla rodina, která pouhým hovorem dodala lásku. A můj úžasný manžel, který mi řekl, že já i naše děti zvládneme i nemožné. A krásná věta od ošetřujícího lékaře v těhotenství: „Veselá máma dělá šťastné děti.“
Pomohly mi sestřičky, co se staraly o mého malého. Každý den mi říkaly, ať jenom věřím, že každý den se stává zázrak. A žádný den není ztracený.
Jsem jim neskutečně vděčná za vše, co udělaly pro mého syna Takoví lidé si zaslouží mnohem víc. A naše děti nejvíce, jsou to bojovníci a největší frajeři/frajerky.
Bylo toho hodně jak od lékařů a sester, tak rodiny. Ale co mi z Podolí utkvělo v hlavě, je věta: „Žádné zprávy jsou dobré zprávy.“ Opakovali mi to všichni a na všech odděleních, když jsem se pořád ptala, co je s dětmi. První týden mě ta věta celkem vytáčela, pak jsem jí už začala rozumět.
Slova zkušené porodní asistentky: „Miminko ví, co dělá a co je pro něj nejlepší.“ A že by mu u mě v bříšku už asi nebylo dobře (počínající infekce atd.). V tu chvíli jsem tomu našemu miminku do dlaně začala věřit, že to zvládne. Děkuji.
Mně nejvíc pomohlo zázemí na JIRP a intermediáru, sestřičky, které pomohly slovem a kolikrát i pohlazením. Nejbližší rodina a kamarádi!!! A vědomí, že jsou mámy a miminka, které tuhle cestu už prošly, a jejich děti nakonec vyrostly a moc krásně vyrostly… A v neposlední řadě i uvědomění, že svou holčičku budu milovat, ať dny budoucí přinesou cokoliv a jakkoliv bude vyčnívat z davu, pro mě bude stejně vždycky nejvíc úžasná… A že zázraky se dějí všem, co na ně věří.
Nejvíc mi pomohla atmosféra, která byla na JIRP. Tolik klidu a empatie, všichni byli moc hodní, sestřičky mi hodně pomohly tím, jak byly laskavé, vlídné... Vše vysvětlovaly, naslouchaly... Jsou věci, které se nějak nedají slovy vyjádřit. A to je právě to ono, co panuje na tomto oddělení v Olomouci. Přes všechen ten stres a nejistotu to byli oni, kteří mě hodně drželi v pohodě. Když nešlo kojení, skvělé laktační poradkyně i přesto chválily a radily.
Dodnes vzpomínám, že za mnou, zrovna když jsem klokánkovala svoje 900g miminko, přišla paní z Nedoklubka s asi dvoumetrovým pánem a říkala se skoro až nakažlivě dobrou náladou a soucitným optimismem, že tento pán se narodil taky dřív. Už nevím, v jakém týdnu, ale tou dobou jsem tomu skoro nevěřila. Došlo mi, že před 35 lety (odhaduji věk pána) rozhodně neměli tak kvalifikovaný personál, takové moderní přístroje a znalosti a taky to zvládli. V tu chvíli jsem si na vše stejně připadala sama a napadlo mě, že nechápu, jak se ta paní může usmívat, když mi před pár minutami křísili modré dítě v náručí (přestával často úplně dýchat). Skoro jsem až byla naštvaná, že na mě mluví (což mě dodnes mrzí), ale po pár dnech se mi to uleželo a dávalo mi to velkou naději. Dodnes mám ty pocity a celou tu situaci v živé paměti a každý týden si na to alespoň jednou vzpomenu. Syn je úplně zdravý (ťuk, ťuk). Taky jsme to dokázali!!!
Mně nejvíc pomohla spolubydlící, která byla plná optimismu a nadšení, úplně mě nabila pozitivní energií a k tomu malý dělal každý den pokroky. Obří víra v něj, kterou ty děti vycítí.
Rozhodně mi pomohlo vědomí, že když jsem před 41 lety já zvládla být předčasně narozená a vypiplali mě 2 měsíce v inkubátoru, tak to moje dcerka zvládne taky. A zvládla!
Mně pomohli přátelé, můj manžel a úžasné porodní asistentky na rizikovém oddělení a pak sestry na ARO. Ale taky když nám porodník řekl na rovinu všechny možné scénáře, člověk aspoň věděl, na co se má připravit.
Moje maličká se často usmívala. Ptala jsem se lékaře, naprosto úžasného MUDr. Martina Matase, zda je to normální, že se bojím, aby jí to nezůstalo. Smál se a řekl mi, že se směje, protože je spokojená. Pro mě to moc znamenalo – ujištění, že dcera netrpí.
A vůbec to je člověk, který na oddělení přinášel pozitivní energii a dobrou náladu.
Pomohla mi jedině víra v moji tenkrát 800g holčičku. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že by to nedej bože vzdala. Věřila jsem jí na 100 % a dávala jí každý den svou vnitřní sílu. Miminko musí cítit v těchto chvílích co nejvíce lásky, síly a důvěry, byť se to nezdá, je to strašně důležité. Slova útěchy jsou hezká, ale mě spíš vždy dovedla akorát k lítosti a chvilkám slabosti. Snažila jsem se uzavřít jen do sebe a dělat sama na maximum, co bylo v mých silách a možnostech. I u doktorů jsem vždy spíše ocenila zdravou asertivnost a jednání na rovinu bez zbytečných omáček. Také jim jsem věřila na 1 000 %, věděla jsem, že jsou úžasní a dělají, co mohou.
Pomohly mi sestřičky. Poprvé, když jedna předběhla doktora, který byl ode mě na dva metry, jen proto, aby mi mohla plná radosti říct, že se syn dostal na porodní váhu. Pak když jsem je slyšela, jak jedna povídá druhé: „Dneska si Vojtíška nenakrmíš, má tu maminku.“
Mně pomohly články a kontakt přes sociální sítě s lidmi, jako jste tu každá, co máte za sebou tyto příběhy a různé situace. A samozřejmě personál v nemocnici. Když jsem Vojtu viděla poprvé, měl už po první operaci. Když jsem se to po telefonu dozvěděla, měla jsem představu malého tělíčka na hadičkách na pokraji smrti, že každou chvilkou může umřít a bojuje o život. Při té první návštěvě za mnou přišla hned sestřička, byla strašně hodná a snažila se mi velmi klidným hlasem říct co a jak. Já jen koukala, jak je ten náš kluk fakt malý (v tu chvíli měl 860 g) a jak je spokojený, klidný, hezky spinká a že je vlastně vše v pořádku, že to nejhorší má za sebou a že to dal. Taky si pamatuji na větu: „Užívejte si přítomnost teď, tady nikdy nevíte, co bude za hodinu.“ Tohle jsem bohužel za celou dobu nedokázala, odmítala jsem přijmout, že se to může za hodinu celé pokazit, bohužel i to jsme zažívali.
Po asi měsíční hospitalizaci, kdy jsem od 17. t. t. každou chvíli krvácela, jsem vyslechla větu, kterou nezapomenu: „Pokud by se teď placenta odloučila, tak bychom měli co dělat, abychom zachránili Vás, o miminku by se vůbec nedalo uvažovat.“ Musím ale říct, že jsem to panu doktorovi neměla za zlé, byl upřímný, situace to vyžadovala a vím, že měl pravdu, že mohlo nastat to nejhorší... Udělal pro nás společně s dalšími lékaři maximum a naštěstí se podařilo placentu udržet „až“ do 28. t. t., takže jsme tu s dcerkou obě!
Dcera se narodila v Podolí, kam jsme zamířili na doporučení, ačkoliv jsme žili v Anglii. A jsem moc ráda, že jsme tu cestu k nim vážili! Ke všem podolským doktorům jsem měla a stále mám velkou důvěru. Setkali jsem se z jejich strany se skvělým jednáním. Vše vysvětlovali věcně a zároveň citlivě, i když mluvili o možných rizicích a komplikacích. Všem tam patří náš obrovský dík! Možná to bude znít zvláštně, ale mně mnohem více vadilo „povzbuzování“ ze strany některých příbuzných a známých. Chápu, že chtěli člověka potěšit, ale hlášky typu „to bude dobrý“, „ona to dá“, „všechno bude v pořádku“ občas doplněné vševědoucím mávnutím ruky, mi nepřipadaly vůbec povzbudivé. Obzvlášť od lidí, kteří podobnou zkušeností nikdy neprošli, kteří se nedívali na své 680g miminko schované v inkubátoru pod vrstvou hadiček. Přišlo mi to jako bagatelizace a podceňování a slýchala jsem to nerada. Jsem typ, který radši očekává všechny eventuality a může být jedině mile překvapen dobrým výsledkem, namísto samozřejmého očekávání happy endu, který nemusí být. Naštěstí u nás je zatím všechno v pořádku, ale každý den jsem za to vděčná a neberu to jako samozřejmost.
Jaký byl váš předčasný porod?
Je čtvrtek a já si užívám svůj první den od konce v práci. Celý den se poflakuju, večer v 18 hodin se vracím z procházky se psem a večeřím. Začíná mě pobolívat břicho... Říkám si: „Asi jen větry,“ a půjdu si na chvíli lehnout. Po 20. hodině zjišťuji, že krvácím. Volám si odvoz a balím tašku. Jen pár věcí pro případ, že by si mě tam chtěli nechat. Ve 22 hodin dorazím do Motola. Tam zavřeno – malovalo se. Na ambulanci mě vyšetřili. Volali do Podolí – tam jim to nikdo nebral. Bulovka – řešíme nějaký komplikovaný porod. Přichází lékař a prý rodíme! Že už nejsem schopna převozu... Ve 23:00 a 23:01 jsou dvojčata na světě, 32 + 0 týden těhotenství.
Teď jsou z nich 2,5letí kluci. Kluci s věčně odřenými koleny a pusou od malin a borůvek.
Rodila jsem tak předčasně a nečekaně, že už to více snad ani nejde. V úterý jsem šla do nemocnice na kontrolu, něco se jim nezdálo, tak si mě tam chtěli nechat. Ale ještě mě pustili domů zabalit si tašku a rozloučit se s dvouletým synem. Celou noc jsem měla bolesti. Nad ránem mi došlo, že jsou pravidelné. Po svých jsem došla na sesternu, že asi rodím. Ve středu před sedmou hodinou ráno bylo miminko do dlaně na světě. Josefína, 25. t. t., 840 g.
Byla jsem 25 + 5 t. t. a při křížových bolestech jsem dorazila na porodní v ČB. Hodinu po tom, co mi sestra řekla, že se nic neděje, že jen hysterčím, doktor po prohlídce řekl: „To je špatné. Musíme to celé ukončit.“ A když jsem se zeptala, co to znamená, řekl: „No přece to Vaše těhotenství.“ Až dvě hodiny po tom mi jiná doktorka celou věc vysvětlila. A já tam ty dvě hodiny bulela, protože jsem myslela, že už malý nežije nebo žít brzy nebude. Ale za další dvě hodiny se narodil. 25 + 6 t. t., 910 gramů. Dva a kousek měsíce strávil v nemocnici, půl roku jsme měli kyslík na doma, ale za chvíli to bude 7 let a je to kluk jak buk a pěkný raubíř Možná mohl v bříšku ještě vydržet, kdyby mi tenkrát někdo vysvětlil, co se děje. Slova „uklidněte se“ nejsou podle mě v tuto chvíli na místě, zvlášť bez dalšího vysvětlení.
Moje těhotenství probíhalo normálně a vše bylo v pořádku. Normálně jsem fungovala, chodila na nákupy a tak. Asi v 6. měsíci jsme se stěhovali, uklízela jsem byt, ze kterého jsme se stěhovali, a pak se snažila to dát do kupy v našem novém domově. Pak mi odešla hlenová zátka a gynekoložka mě ve 30. týdnu poslala do nemocnice. Za celou dobu mi nikdo pořádně nic neřekl, zastavili kontrakce, ale vzhledem k tomu, že jsem byla na prst otevřená, mě nechtěli pustit domů. Já se psychicky sesypala a šla jsem domů na reverz. Blbost. A ještě větší blbost byla potom doma trochu něco dělat. O pár dní později jsem zvedla asi 15kg kýbl, v 5 ráno mi praskla voda a jelo se. Rodila jsem v týdnu 33 + 3 – klasický spontánní porod, pouze s injekcemi a kapačkou. Dcera se díky bohu narodila zdravá a dnes vše dohnala.
V neděli večer jsem si ještě cca ve 23 hodin chatovala s kolegyní z práce. Nic nenasvědčovalo předčasnému porodu. Pak už jsem jí napsala, že jdu spát, že si zbytek povíme druhý den v práci. Za 4 hodiny, tedy ve 3 ráno, jsem se vzbudila, protože mi začala odtékat plodová voda. Do porodu zbývaly 2 měsíce. Byla jsem v šoku. Měla jsem hrozný strach, co bude. Zavolali jsme záchranku. Plodová voda stále odtékala. V porodnici mě vyšetřili, napíchli mi kortikoidy na dovyvinutí plic a zůstala jsem tam ležet. Za 2 dny jsem měla naplánovaný císařský řez, jelikož byl chlapeček otočený koncem pánevním. Porodila jsem tedy v týdnu 32 + 5. Syn měl 1 780 g a 40 cm. Pobyl si asi 3 týdny v inkubátoru a po měsíci jsme si ho vezli domů. Synek je čiperný a hlavně zdravý. Na ten šok a strach té osudné noci ale já ani manžel nikdy nezapomeneme.
Taky jsem se těšila na miminko, věděli jsme, že to bude kluk. Měla jsem od začátku rizikové těhotenství, ale na začátku jen slabší krvácení, jinak v pohodě. Byla jsem 27 + 5 týdne těhotenství, když mi nad ránem odtekla voda. Hrozně jsem se vyděsila a viděla vše černě. Neměla jsem doma na mimčo vůbec nic a ani jméno jsme neměli. Přítel mě odvezl do porodnice, tam potvrdili, že opravdu je to plodová voda a že mi musí dát kapačky, magnezium, kortikoidy atd. A už si mě tam nechali. Bylo to 1. června 2019. Pak jsem se z Podolí dostala po 14 dnech k Apolináři a odtud po 2 dnech do Motola. Tam na rizikovém jsou super lidi. Bohužel voda se pořád sice doplňovala, ale pořád odtékala, takže to bylo jen otázkou času. Dali mi tam pro jistotu druhou várku kortikoidů, protože po nějakém čase prý vyprchají. Byla pohodová neděle, přítel mi chtěl přivézt oběd, ale ten už jsem nestihla. Místo toho šel se mnou na sál. 30. 6. 2019 ve 13:32 se nám akutním císařem narodil náš Honzík. Porodní váha 1 790 g a 39 cm. Čekali jsme měsíc, než jsme si ho mohli odnést domu. Byl to boj, ale mrňousek to zvládl. Dneska už mu bude 14 měsíců a je to náš rarach.
Byla jsem v týdnu 30 + 3, dopoledne jsem byla v práci, vůbec nic mi nebylo. Doma jsem šla akorát ze záchodu, když mi přišlo, že jsem si přičůrla, jenže za chvilku se to opakovalo, tak mi došlo, že to bude možná plodová voda. Za 15 minut jsme už byli v porodnici. Plodová voda se potvrdila a sestřička nemohla na monitorech ani chytit miminko, jak jsem byla vystresovaná. Naštěstí bylo v pořádku, jen já měla podobně vysoký tep. Přestěhovala jsem se na pokoj k porodnímu, rozloučila se s dvouletým synem, se kterým jsem se viděla až za 5 dní, a to do té doby beze mě nikdy nespal, na hlídání byl jen přes den, když jsem byla v práci, byl to šok pro všechny. Dostala jsem kortikoidy, magnezium, antibiotika... Vydržela jsem do týdne 31 + 0 (22. 7. 2018), pak muselo miminko ven. Manžel tak tak stihl dojet, čekal před sálem, miminko bylo nožičkama dolů, tak jsem musela na císaře. Narodila se nám Anička (překvapení), viděla jsem jen její nožičku, ale manžel ji viděl celou. Malá šla na JIPN, ale manžel za ní ještě šel, tak mi poslal alespoň fotky. Druhý den Andulce praskla plíce, pneumotorax, ale úžasní lékaři ji zachránili. Viděla jsem ji až pak večer napojenou na hadičkách... V noci ji přestěhovali do Podolí, kde strávila týden, pak už byla zase zpátky v Krči. Již 8. 8. mohla pryč z JIPN a 19. 8. jsem šla k Andulce na pokoj. Dne 30. 8. – téměř na konci šestinedělí (36 + 4) – jsme si Andulku odnesli domů. Andulka je zdravá, malá dračice.
Já jsem v těhotenství několikrát krvácela. Od začátku se tedy jednalo o rizikové těhotenství. Ve 13. týdnu po screeningu jsem krvácela masivně a byla 3 dny v nemocnici. Byl mi zjištěný 10cm hematom v děloze, takže několik týdnů jsem musela mít klid na lůžku. Po vyléčení hematomu mi ve 28 + 0 t. t. praskla voda a já strávila 5 týdnů v porodnici, kde v týdnu 32 + 4 nastal spontánní porod. Chlapeček měl 44 cm a váhu 2 350 g. Zůstala jsem s ním na roomingu přes 3 týdny, než jsme šli domů. Zrovna byla korona, takže zákaz návštěv a přítomnosti otců u porodu, takže na vše jsem byla sama. Můj chlapeček ale za všechno to trápení stál!
Zjistili mi v Podolí riziko preeklampsie po 30. týdnu již při prvním velkém screeningu. Hned mi nasadili aspirin. Měla jsem celou dobu horší průtoky, takže malá byla hůře vyživovaná a menší. V 31. týdnu jsem šla ke své gynekoložce na odběr krve, tam mi naměřili opakovaně vysoký tlak a poslali do Podolí, kde už jsem zůstala do porodu. Vše mi tam vysvětlili, že budou sledovat mě i miminko a budeme se snažit těhotenství co nejdéle udržet. Byl to pro mě šok, i když jsem o riziku věděla už od 3. měsíce, stejně jsem to nečekala.
Asi necelé tři týdny jsem strávila na rizikovém oddělení, kde neustále kontrolovali mě i mimčo. Celou dobu jsem cítila hlavně strach a obavy, ale i důvěru a byla jsem ráda, že jsme obě pod dohledem. Doktorům jsem opravdu věřila, že to dobře dopadne. Ve 34. týdnu pan doktor na ultrazvuku zjistil, že malá vůbec nevyrostla a že jí bude lépe už venku. Porodila jsem císařským řezem a malá měla 1 600 g. Další cca 3 týdny jsem strávila na ložnici matek s dalšími maminkami nedonošeňátek a malá na nedonošeneckém oddělení, které bylo hned přes chodbu.
Chodila jsem ji každé 3 hodiny krmit, přebalovat. Hodně jsem se tam toho naučila, protože jsem před tím neměla vůbec žádné zkušenosti. Asi nejsilnější moment byla první návštěva na tomto oddělení, když jsem ji viděla v inkubátoru, a uvědomila si, že je opravdu tak maličká. Na ten pocit nikdy nezapomenu a vůbec na celých těch 6 týdnů se nedá zapomenout. Byly hodně silné a vím, že jsem tam překonávala sama sebe. Je pravda, že když je potřeba, člověk najde sílu, kterou ani nevěděl, že má. Při odchodu domů jsem prožívala smíšené pocity, na jednu stranu hrozná radost, ale také strach, jak to sami zvládneme, když malá měla necelé 2 kg. Dnes je jí skoro 3 a půl roku a jsem opravdu vděčná, že vše zvládla a je v pořádku. A na porodnici Podolí nedám dopustit. Děkuji jim za vše a jsem jim moc vděčná.
S manželem jsme se rozhodli, že se pokusíme o miminko, když se psal leden 2017. Bláhově jsem si myslela, že vysadím antikoncepci a do půl roku otěhotním. Bohužel se tak nestalo. Po roce mi byl diagnostikován PCOS (syndrom polycystických ovarií), ale pořád byla naděje v podobě pomoci lékařů. Nakonec jsem otěhotněla přirozenou cestou v březnu 2019 a na prvním ultrazvuku už bylo jasné, že budeme mít dvojčátka – radost obrovská, byla jsem šťastná, plná energie.
Ve 12. t. t. přišel šok, když jsem začala krvácet, takže léčba Ascorutinem a Utrogestanem a odpočinek, počáteční euforii a radost vystřídaly strach a obavy, zda naše malé donosím a zda budou v pořádku. Poctivě jsem ležela, všechny domácí práce vzal manžel na sebe a já se nemusela o nic starat. Další průběh těhotenství byl bezproblémový, oba plody rostly, my se dozvěděli, že budeme mít holčičky. V půlce srpna jsem byla na pohotovosti, protože jsem měla pocit, že mi odešla hlenová zátka, kontrola v nemocnici dopadla dobře, ale já se nemýlila, protože do 14 dnů jsem porodila.
Bylo 1.9.2019, naprosto obyčejný den, bylo mi fajn. Večer, než jsem zalezla do sprchy, mi najednou praskla voda, byla jsem 26 + 5 t. t., okamžitě jsme jeli do porodnice, naštěstí ji máme 10 minut autem a naštěstí je to jedno z center, kde mají možnost zachránit život takhle malému miminku – Ústí nad Labem. Ve 20:20 mi praskla voda, ve 21:36 a 21:37 se narodily moje holčičky, Magdalénka s porodní váhou 920 g a Emmička s porodní váhou 880 g. Musely ven, protože Áčko mělo nožičku a pupečník v porodních cestách, už se hrálo o minuty, kortikoidy mi píchli asi hodinu před porodem. Naštěstí to všechno zvládly a za pár dní oslaví svůj první rok.
Ta noc na JIP byla tou nejhorší v mém životě, pocit prázdnoty, strachu, beznadějně, selhání a bolesti, trvá, než se duše trošku z toho vyléčí.
Dvojčátka se narodila v týdnu 25 + 1, o holčičku jsme bohužel po 19 dnech přišli, syn si život vybojoval. Po 20 měsících se mi narodila v týdnu 34 + 0 dcera. Určitě by měli rodiče vědět, že ne každá těžká prognóza se musí vyplnit, co potřebují, je nezměrný optimismus, protože miminko to pozná. Vybojovali jsme hodně, protože jsme synovi věřili. Kamarádka má ještě těžší případ a nevzdala to, pak jsem se setkala s paní, která to vzdala hned a bohužel na miminku je to znát. Takže nikdy to nevzdat, pídit se, ptát se po možnostech, organizacích, co pomáhají, o skupinkách se stejnými problémy – např. zrakové, sluchové, stomie atd. To vše maminky neznají, o příspěvku na péči jsem se dozvěděla náhodou, že máme nárok, stejně tak o různých pomůckách. Já jsem s dvojčátky počítala s předčasným porodem, ale spousta maminek o tom evidentně neslyšela. Že váha ještě není to nejdůležitější, že i 580g miminko na tom může být za pár měsíců lépe než donošené. Naučí vás to radovat se z nejmenších maličkostí a to je k nezaplacení.