Příběh Martina Pánka
Neonatolog otcem předčasně narozené dcery
Pane doktore, pracujete jako neonatolog. Když vaše tehdejší žena – profesí také neonatolog – otěhotněla, báli jste se eventuality předčasného porodu? Myslí neonatologové na to, že se to může stát i jim?
Máte pravdu, že tato eventualita tady vždy je. Určitě nemohu odpovídat za všechny neonatology, ale pouze sám za sebe. Uvědomovali jsme si, že může dojít k předčasnému porodu, ale tak nějak jsem si to nepřipouštěl. Tak, jak se člověk ptá, proč se to stalo zrovna mně, tak stejně jsem si tehdy říkal: „Proč by se to mělo stát zrovna nám?“
Nakonec se to stalo a vaše dcerka se narodila skutečně velmi brzy, ve 26 + 2 týdnu těhotenství. Proč se tak stalo? Znáte důvod jejího předčasného příchodu na svět?
Ano důvod známe. Jednalo se o preeklampsii.
Ukazovalo něco na rozvoj preeklampsie u vaší ženy? Absolvovala screening na preeklampsii? Prováděl se tehdy vůbec screening preeklampsie?
Ne, v té době se screening na preeklampsii ještě neprováděl. Do zhruba 23. týdne bylo těhotenství mé tehdejší ženy zcela v pořádku.
Vzpomenete si, jak se to vše tehdy seběhlo?
Žena byla hospitalizována na oddělení rizikového těhotenství. V prvních dnech hrozilo ukončení těhotenství prakticky na hranici životaschopnosti, nebo dokonce ještě pod ní. Po převozu do ÚPMD v Podolí v Praze se ve mně praly dva pocity. Na jednu stranu jsem si přál, ať to vydrží co nejdéle. A na stranu druhou jsem myslel na to, ať už se narodí. Říkal jsem si: „Vždyť současná neonatologie se dokáže o takové dítě postarat s velmi dobrými výsledky.“
Co cítí táta, neonatolog – který denně vídá předčasně narozené děti – když kouká do inkubátoru na své půlkilové miminko?
Když jsem pak byl u inkubátoru, tak první má myšlenka byla: „Leží tady extrémně nezralý hypotrofický novorozenec.“ Během prvního týdne jsem si postupně začal uvědomovat skutečnost. Myšlenky se změnily na: „Ten drobný novorozenec je tvoje dítě.“ V tu chvíli se u mě střídaly pocity strachu a reálného náhledu neonatologa, který na miminko v inkubátoru kouká jako na pacienta.
Měl jste o svou maličkou dceru strach?
V prvních dnech potřebovala poměrně velkou oběhovou podporu. A když otec vidí na injektomatech kombinace léků, které jeho dítěti kapou, aby ho udržely při životě, tak má samozřejmě veliký strach. Ale věřil jsem jí, že to všechno zvládne.
Musím se zeptat i na vaši bývalou paní, maminku vaší dcerky. Jak ona to prožívala?
Měla větší strach než já, nebo to tak alespoň vypadalo, protože o tom dokázala mluvit. Opakovaně se objevovaly otázky, které si kladou v takových chvílích všichni. Ptala se: „Proč jsem ji nedonosila?“
Kdy vám spadl kámen ze srdce a řekli jste si, že to vaše dcera zvládne a to nejhorší máte za sebou?
Popravdě asi až v roce věku, kdy nám neuroložka řekla, že její neurologický vývoj je přiměřený.
Vaší dceři je už krásných 12 let. Jak se dnes má? Co ji baví a co naopak ne?
Je to v podstatě zdravá slečna, která má svoji hlavu, ale ona byla osobnost prakticky od malička. Baví ji malování, zvláště když využije svou fantazii, tak dokáže namalovat krásné obrázky. Ta fantazie se promítá i do dalších činností, kdy může něco vyrábět, ale tam již potřebuje trochu asistenci, protože ji to baví jen chvilku. Další oblastí, která ji opravdu baví, jsou koně. Pořád o tom mluvila, několikrát na koni seděla, a tak letos začala chodit do kroužku, kde se učí „soužití s koněm“, a mluví o tom, že by ji zajímalo parkurové ježdění.
S vaší bývalou paní jste už poté další děti neměli. Byl důvodem strach z opakování předčasného porodu?
Další těhotenství s bývalou ženou jsme opakovaně diskutovali a bylo vždy „odkládáno“ pro zdravotní komplikace a strach, že by vzhledem k celkovému zdravotnímu stavu a dosti vysokému riziku opakování preeklampsie došlo v lepším případě k předčasnému porodu. V těch diskusích jsme si velmi uvědomovali a připouštěli tuto eventualitu.
Máte nějaký vzkaz pro ženy, kterým byla preeklampsie diagnostikována a předčasnému porodu se tudíž pravděpodobně nevyhnou?
Byla-li vám diagnostikována preeklampsie a jste-li ještě těhotná, řiďte se radami a doporučeními gynekologů. Snaží se udělat pro vaše nenarozené dítě vše, co je v jejich silách, protože lepší inkubátor, než jste vy, nemáme.
A co vzkážete jako neonatolog ženě, které je krátce po předčasném porodu?
Pokud jste již po porodu, věřte svému dítěti. Poskytli jste mu s jeho tatínkem ten nejlepší základ pro to, aby vše zvládlo. Týmy neonatologických pracovišť udělají vše pro to, aby vašemu dítku pomohly zdárně zvládnout boj mimo vaše tělo. Vy pak pro vaše dítko prosím odstříkávejte mléko, je to to nejlepší, čím může být krmeno.
Vzkázat můžete něco i tátům, jsou stejně důležití jako mámy!
Buďte oporou svým partnerkám, potřebují si o svých pocitech s někým povídat, potřebují vědět, že se o vás mohou opřít. Na druhou stranu nedělejte ze sebe hrdiny, „prince na bílém koni“, i s vámi cloumají emoce, často vidíte poprvé v životě tak malé dítě, bojíte se na něj sáhnout, bojíte se jej pochovat. Máte strach o své dítě, máte strach o svou partnerku, máte strach, co bude dál. Jsou to zcela normální pocity a vy je potřebujete také někomu sdělit. Je to mnohem lepší, než je v sobě potlačovat. Pokud nechcete o svých pocitech mluvit, pište si deník, kde se vypíšete ze svých pocitů. Pak záleží jen na vás, zda to dáte někdy někomu přečíst. Nicméně je dobré, aby si to přečetl někdo vám blízký. Není to projev slabosti, je to naopak projev lidskosti a empatie.
Autorka: Mgr. Petra Kašparová, redaktorka Nedoklubka