Příběh Martiny Jurčové
„Ne vždy bude život podle našich představ. Přesto můžeme být šťastní.“
Cesta k rodičovství není vždy přímá. Slovenský manželský pár žijící v Česku Martina a Robert přišli o 4 děti při spontánních potratech nebo předčasných porodech. Pak se narodil Timotej v 24. týdnu těhotenství. Měl 705 g 33 cm. Postupně k němu přibyly sestřičky Alžbětka a dvojčata Julie a Amálie. Jejich rodiče hovoří o zázraku. Po vlastní prožité zkušenosti se Martina rozhodla dobrovolně pomáhat v Nedoklubku.
Martino, v minulosti jste přišli o 4 děti před narozením. Je pravda, že čas léčí?
Ano, já osobně si myslím, že čas léčí, respektive čas otupí pocity, které jsou zpočátku velmi intenzivní. Pouze díky tomu, že čas je nejlepší lék, člověk může jít dál. Po každém mém potratu jsem měla pocit, že další takovou zkušenost již nezvládnu a že už to nikdy nechci zažít. Zároveň s ubíhajícím časem vždy převládla touha po mateřství a s malou nadějí a důvěrou, že možná to tentokrát vyjde, jsme to zkusili znovu. Mám pocit, že kdybych se utápěla v tom, co se stalo, a přestala věřit a doufat, asi bych zatrpkla a možná i psychicky onemocněla ve smyslu nějaké deprese.
V čem bylo jiné prožívání Vašeho manžela a Vás po ztrátě dětí?
Já osobně jsem měla pocit, že selhávám jako žena, že nedokážu donosit dítě a být matkou. Bylo pro mě těžké přijmout fakt, že my dva nebudeme mít děti a že pravděpodobně je chyba na mé straně, i když jasná příčina nebyla zjištěna.
Můj manžel je člověk racionální, snažil se na věc hledět věcně a hledat řešení, například řekl: „Pokud to nejde touto cestou, pojďme zkusit jinou, která se nabízí.“ Oba jsme věděli, že umělé oplodnění není naše cesta, a proto jsme se někdy bavili o adopci. Po čase jsme k tomuto kroku přistoupili. Manžel je zároveň člověk vnitřně citlivý, ačkoliv o svých pocitech přímo nemluví. Myslím, že ho naše bezdětnost a opakované ztráty při potratech trápily stejně jako mě, jen o tom nemluvil.
Asi nemusíme tajit, že vy sama jste psycholožka. Je pravda, že psycholog si musí umět pomoci sám, když prožívá těžkosti?
I psycholog je jen člověk a je dobré, když dokáže požádat o pomoc tehdy, když ji potřebuje. Moje psychologické vzdělání mi v některých věcech ale pomohlo. Například v tom, abych ventilovala své pocity s okolím a nedusila je v sobě. Něco jsem ze sebe dokázala pustit, ale někdy to bylo i pro mě velmi vnitřně těžké, bolestné a uzavřela jsem se. Zároveň z psychologického pohledu jsem věděla, že sdílení starostí a bolesti pomáhá a je dobré být v kontaktu s lidmi, kteří prošli podobnou zkušeností. Myslím, že nám s manželem velmi pomohlo setkání bezdětných párů, které se organizuje pod záštitou Banskobystrické diecéze. V rámci víkendu jsme poznali desítky párů, které zažívaly podobné pocity, měli jsme možnost vzájemné modlitby a podpory. Toto byla zkušenost, která nám dala velmi mnoho. Tito manželé neříkali věty typu: „Neboj, to bude dobré, jednou to vyjde i vám“, které zvlášť těžce zasáhly hlavně od těch, co už měli doma jedno či dvě děti. Bylo to vzájemné tiché sdílení těch nevyřčený slov, pocitů a myšlenek, které léčí.
Vyhledali jste i pomoc psychologa?
Někdy mě přepadaly stavy úzkosti a paniky a zvažovala jsem, že pomoc vyhledám, nikdy to ale nebylo až tak intenzivně, abych ten krok udělala. Hlavně po mém potratu v 21. týdnu, který skončil porodem mrtvého chlapečka s váhou 300 g bez naděje na život, jsem měla intenzivní pocity smutku a beznaděje. Nedokázala jsem pochopit, k čemu je tato bolestná zkušenost dobrá. Myslím, že jsem měla i dlouhé období zlosti a výčitek vůči Bohu. Říkala jsem si, že je lepší, když žena vůbec neotěhotní než dostat naději v podobě počatého dítěte a později o něj přijít. Moje víra v to, že jsme Bohem milováni a chce pro nás jen to nejlepší, byla na bodu mrazu. Právě v tomto období jsem nastoupila do terapeutického výcviku, který trval několik let. V rámci skupinové tréninkové terapie jsem měla možnost své pocity sdílet, znovu prožít a získat náhled a vnitřní odstup. Takže vlastně odpověď na otázku je – ano, využila jsem i psychologickou pomoc a bylo to velmi přínosné.
Martino, pro mnohé páry se čekání na vlastní děťátko stává takovým přežíváním, a když nepřichází, frustrace se více a více prohlubuje. Jak se dá ten čas – někdy jsou to i roky – vyplnit smysluplně, aby se vše netočilo kolem snahy otěhotnět?
Je to velmi těžké, ale prostě život musí jít dál. Frustrace vlastně přichází vždy znovu a znovu, protože v okolí během naší bezdětnosti byli přátelé a známí, kteří otěhotněli a narodilo se jim miminko. Toto byly těžké momenty a možná i zkouška přátelství a síly vztahů, protože často jsem se neuměla z jejich štěstí těšit.
Já osobně jsem se tento čas frustrace a čekání rozhodla věnovat dalšímu vzdělávání a práci. Začala jsem se psychoterapeuticky vzdělávat, nastoupila jsem do nové práce, víc jsem sportovala a snažili jsme se s manželem posilovat náš vztah společnými aktivitami.
Můžete říct s odstupem času, že vás vaše ztráty něčemu naučily? Že to mělo nějaký smysl?
Jsem člověk, který rád plánuje, vše si předem uspořádá a připraví. Naše zkušenost mě naučila být pokorná k životu a neplánovat dopředu. Snažím se žít život, který je zde a nyní, protože věci nejsou v našich rukou a některé věci jednoduše nedokážeme ovlivnit. Musela jsem se naučit být vděčná za to, co mám, a hledat možná i nový směr v životě. Zůstala mi obrovská úcta k životu a každé počaté a hlavně narozené dítě vnímám jako obrovský dar a zázrak, nejen u nás doma.
Co byste vzkázala té Martine před 10 let, která truchlí po svých dětech a neví, co přinese budoucnost?
Buď trpělivá. Dosud si pamatuji slova mého zpovědníka a později našeho přítele ve smyslu: „Vydrž, Bůh tě zkouší.“ Kdysi jsem se na tato slova zlobila a vnitřně jsem jim vzdorovala, dnes cítím, že je v tom kus velké pravdy. Musela jsem pochopit a přijmout fakt, že ne vždy bude život podle našich představ, ne vždy se nám splní to, co chceme, to ale neznamená, že i přesto nemůžeme být spokojení a šťastní.
V roce 2013 se vám narodil Timotej v 24. týdnu. Jak vzpomínáte na dobu jeho narození?
Při tomto těhotenství jsem byla sledována prý těmi nejlepšími odborníky v Praze z oblasti imunologie, hematologie, a i tak jsem po porodu musela s pokorou připustit, že život je křehký, vzácný a musíme si vážit toho, co máme. Ani ta nejlepší péče v rámci těhotenství nezaručila, že to dopadne tak, jak bychom si přáli. Zas a znova jsem možná i znejistěla, že některé věci nedokážeme mít pod kontrolou a je nutné být pokorný.
Timotejovo narození bylo rychlé, nečekané a byla jsem v šoku. Ještě večer předtím jsem měla kontrolu, po níž jsem šla do kina s kamarádkou na oslavu překonané hranice životaschopnosti a druhý den jsem už byla máma a Timi bojoval o život. Neměla jsem čas ani přemýšlet, po porodu jsem fungovala jako robot. Každý den jsme dojížděli hodinu do Prahy, abych několik hodin strávila u inkubátoru, modlíc se doufala, že to přežije a zvládne. Byly to dny a týdny plné úzkosti a strachu, kdy lékaři u takto extrémně předčasně narozených dětí neumí dopředu nic předpovídat. Čas strávený v nemocnici byl náročný. Zvláště prvních 40 dní, které strávil na ARO, kde se stav měnil ze dne na den, jednou k lepšímu a jednou k horšímu... Náročné bylo vidět i jiné děti z inkubátorů, které svůj boj prohrály. Proto jsme se velmi těšili na to, až brány nemocnice opustíme.
Jak se má Timotej dnes?
První rok života byl náročný, protože jsme ho úzkostně chránili. Chodívali jsme pravidelně na kontroly do Prahy a dostával speciální očkování. Dnes je z něj malý školák v 1. třídě a je bez zdravotních potíží.
Dcerka Alžbětka se navzdory prognózám o dalším předčasném porodu narodila v termínu, a dokonce měla přes 4 kg. Dalo by se tomu říct zázrak?
U Alžbětky mi ze všech stran připomínali, že budu pravděpodobně znovu rodit předčasně. I když jsem chtěla dodržovat stejný režim jako při synovi, tedy co nejvíce ležet a odpočívat, nebylo to možné, protože Timi potřeboval mou péči a babičky máme daleko. S ubíhajícím časem, kdy každá kontrola probíhala dobře, jsem začínala cítit jakousi jistotu, že to zvládneme. A ono se to podařilo. Neumím se ale zbavit vlastní vnitřní teorie, že moje tělo zvládne donosit dívku, zatímco s chlapci tělo jaksi vnitřně bojuje. To se mi vlastně potvrdilo i v posledním těhotenství. Zároveň si ale myslím, že svou roli sehrála psychika. Víc jsem věřila sama sobě, svému tělu, že to zvládne. A možná i ta pokora, že vše bude tak, jak má být, jednoduše co nemůžeme ovlivnit, musíme jen přijmout. A tak jsem doufala a věřila a modlila se.
Nedávno se vaše rodina rozrostla o jednovaječná dvojčata Julii a Amálii. Někde jste to tak pěkně napsali, že „když jedno dítě přijde grátis, no neber ho“. Nechci, aby to vyznělo nevhodně, ale jako by vám život opravdu chtěl nějakým způsobem ty ztráty vynahradit, ne?
Ten můj výrok vlastně řekl doktor na jedné kontrole, když se mě zeptal, jestli jsem využila akci 1 + 1 zdarma. Je to zvláštní, ale cítím to stejně. Oba s manželem jsme věřící, máme mnoho dobrých přátel a mezi nimi i mnoho kněží, kteří nám zvláště po předčasném porodu Timiho dodávali neskutečnou podporu a povzbuzení ve formě modliteb. Ale mnohokrát už i předtím, když jsme přicházeli o naše nenarozené děti. Bylo to tak silné, že jsem často myslela na to, že tyto všechny modlitby a oběti, které za nás „letěly“ do nebe, nemohou zůstat nevyslechnuté. Zpráva od doktorky, že čekám dvojčata ve mně vyvolala nepopsatelný klid a přesvědčení, že toto je fakt zázrak, o kterém jednou asi budu muset svědčit. I když to zpočátku vypadalo všelijak – u miminek bilo jen jedno srdíčko a já ve zprávě měla napsanou diagnózu syndrom mizejícího dvojčete, někde uvnitř jsem cítila, že to bude jinak. A věru i bylo. Na další kontrole již bila obě srdíčka.
Vědí Timotej a Alžbětka o svých sourozencích, o které přišli před narozením? Připomínáte si je nějak spolu?
Při mém potratu v 21. týdnu jsme díky spřízněným lidem kolem sebe mohli naše miminko už v té době, před 12 lety, nechat pohřbít. Máme v našem rodném městě hrobečky, kam při návštěvě na Slovensko někdy zajdeme. Děti vědí, že měli bratříčka Jakubka, který se narodil tak maličký, že neměl šanci na život, a že máme v nebi i další andělíčky. Ale zcela tomu nerozumí. Vzpomínám na ně spontánně, jak to život přinese, někdy při večerní modlitbě, jindy při prohlížení fotoknihy a někdy je i dlouhé období, kdy si nevzpomeneme vůbec.
Autorka rozhovoru: Zuzana Straková, redaktorka Postoj.sk
Statečná, čtyřnásobná maminka Martina shrnuje svou cestu ke kompletní rodině:
Všechny naše děti považuji za zázrak. Prvorozený Timi chodí na základní školu a kromě toho, že je drobnější postavy, je zcela bez komplikací. Druhorozená dcera Alžbětka, u které každý očekával taky předčasný porod, to v bříšku natáhla až do 41. týdne těhotenství a narodila se s váhou 4 100 g. A Julinka a Amálie, to je náš zázrak dvojitý. To, že vůbec v bříšku vznikly, že vydržely, že jsou zdravé a obě nyní plně kojené, to je pro mě neskutečné. I když jsem kolikrát ztrácela naději, vyplatilo se věřit, doufat a vydržet všechnu tu úzkost, zklamání, bolest, smutek... Protože po tom všem vyšlo krásné slunce.
Martinina cesta k Nedoklubku
Když Martina zjistila, že Nedoklubko hledá koordinátorku pro nemocnici, kde se jí narodil Timotej, neváhala ani chvilku a do týmu Nedoklubka se přidala. „Tím, že jsme tým žen, které si samy prošly předčasným porodem, není pro nás těžké pochopit a představit si, co maminky, které právě předčasně porodily, prožívají a co potřebují.“
Autorka rozhovoru: Mgr. Petra Kašparová, redaktorka Nedoklubka