Příběh Terezy Lamberské
„Až když jsem sama porodila předčasně, došlo mi, jak těžké je pro matku odloučení od jejích dětí.“
Tereza Lamberská i její partner jsou neonatology. Oba pracují v pražské porodnici u Apolináře. S paní doktorkou jsme si povídali o tom, co ji přivedlo k neonatologii, jaký je to pocit, když se podaří zázrak, a co naopak cítí, když příběh předčasného porodu nekončí dobře. Zeptali jsme se jí i na to, jak vlastní zkušenost předčasného porodu změnila její pohled a zda jsou podle ní v těžkých životních situacích silnější muži nebo ženy.
Paní doktorko, proč zrovna neonatologie? Jaká byla vaše cesta k předčasně narozeným dětem?
Je to trochu paradox, ještě během prvních ročníků lékařské fakulty jsem tvrdila, že budu dělat jakýkoliv obor, jen ne pediatrii (smích).
Jaká tedy byla cesta k předčasně narozeným dětem – co váš názor změnilo?
Nakonec to byla spíše série náhod, které mě v pátém ročníku medicíny přivedly na JIP neonatologického oddělení porodnice u Apolináře. A tam jsem potkala lékaře, kteří mě pro tento krásný obor nadchli a motivovali.
V čem pro vás tkví kouzlo neonatologie?
Líbí se mi, že neonatologie je jeden z mála medicínských oborů, kde se lékaři zabývají opravdu celým člověkem, zkrátka že se nezaměřujeme jen na jeden orgán nebo funkci.
Jinými slovy, pohledem laika – neonatolog se v práci nenudí. Chápu to správně?
Práce neonatologa zahrnuje celé pestré spektrum činností počínaje metodami intenzivní a resuscitační péče přes plánování výživy a dlouhodobé sledování původně nedonošených dětí až po komplexní preventivní péči o donošené novorozence.
A zároveň zachraňujete životy...
Dáváme naději na život lidem, kteří jsou na jeho samém počátku, to je zcela jedinečné, krásné a přitom velmi zodpovědné.
Jste mladá lékařka, pracujete v porodnici u Apolináře, kde se zachraňují ta nejmenší miminka. Dokonce i ta v tzv. „šedé zóně“, pod hranicí životaschopnosti. Vidíte ty nejtěžší případy extrémní nedonošenosti...
Já jsem se od počátku svého působení na klinice věnovala problematice poporodní adaptace extrémně nezralých novorozenců a ta práce mě doslova, v dobrém slova smyslu, pohltila.
Co cítíte, když se podaří zdánlivě nemožné – zachránit život miminka narozeného na hranici životaschopnosti?
Možnosti moderní neonatologie jsou samozřejmě fascinující, a když vidíte štěstí v očích rodičů, kteří si po několika měsících hospitalizace konečně odnáší domů baculaté miminko, které vážilo při narození méně než pytlík mouky, tak cítíte, že vaše práce má opravdu smysl. A tento pocit člověka obrovsky nabíjí.
To musí být krásné! Přesto vaši práci vnímám jako extrémně psychicky náročnou...
Samozřejmě, ani v neonatologii není všechno růžové. Podobně jako v jiných oborech intenzivní medicíny jsou nedílnou součástí naší práce stres, bolest, pocit beznaděje a vyčerpání.
Ne každý příběh má šťastný konec... Jak prožíváte smutné konce?
Bohužel i na našem oddělení občas nějaké miminko zemře. Mnohdy po dlouhém boji, který je psychicky náročný pro celý tým ošetřujících lékařů a sester. Taková událost mě vždy velmi silně zasáhne a vryje se mi do paměti. Na žádného svého zemřelého pacienta nikdy nezapomenu. V současné době naštěstí většina předčasně narozených miminek přežije. S vysokou úmrtností nezralých novorozenců se potýkali mí starší kolegové před dvaceti a více lety, já už jsem toto období díkybohu nezažila. Moderní neonatologie řeší spíše prevenci a léčbu komplikací, které mohou negativně ovlivnit dlouhodobý vývoj nezralých novorozenců. Jinými slovy, jde nám o to, aby předčasně narozené děti nejen přežily, ale aby přežily bez dlouhodobých zdravotních následků.
Kromě péče o děti narozené na hranici životaschopnosti je psychicky velmi náročná péče o donošená nebo lehce nezralá miminka se závažnými vrozenými vadami, geneticky podmíněnými chorobami nebo třeba po prodělané těžké porodní asfyxii. Takové děti mívají velmi závažnou prognózu, často jsou dlouhodobě závislé na intenzivní péči, nedělají žádné pokroky ve vývoji a mají jen minimální šanci na normální život.
Asi se také stává, že řešíte dilema, zda má intenzivní péče smysl... Jak vnímáte tuto stránku věci?
Ano, tyto eticky složité situace čas od času řešíme a vždy je to velice těžké pro všechny zúčastněné. Otázku ukončení intenzivní péče, která je marná a nepřináší dítěti již žádnou naději na uzdravení, řešíme vždy v celém kolektivu lékařů i ošetřujících sester. Do rozhodování o dalším průběhu léčby samozřejmě zapojujeme i rodiče nemocného dítěte. Východisko nevyléčitelně nemocným dětem, jejich rodinám a koneckonců i nám, zdravotníkům, přináší paliativní medicína. Mým cílem v takové situaci je především hájit práva nemocného dítěte, neprodlužovat utrpení a tam, kde již není naděje na život, umožnit bezbolestný a důstojný odchod, ideálně v náručí rodičů.
Pojďme zase k něčemu veselejšímu. Vaši malí pacienti u vás tráví často i měsíce, s jejich rodiči se setkáváte dlouhou dobu... Zajímá vás, jak se jim daří po propuštění domů? Vidíte je ráda – když se třeba později přijdou podívat na oddělení?
To je jasné, že se o další osudy svých pacientů zajímám, a jsem moc ráda, když se rodiče s dětmi přijdou ukázat nebo třeba pošlou mailem fotografii a pozdrav. To je ta nejlepší zpětná vazba a taky prevence syndromu vyhoření. S rodiči některých svých bývalých pacientů jsem v kontaktu už mnoho let. Těší mě, že ke mně mají důvěru a obrací se na mě třeba s prosbou o radu při řešení různých zdravotních komplikací u svých dětí. Pokud umím poradit, tak to ráda udělám.
Vy jste, paní doktorko, poměrně aktivní na sociálních sítích. Tam jste členkou nejedné rodičovské skupiny a aktivně se účastníte diskusí. Radíte rodičům, pomáháte svým názorem. Já to jako matka předčasně narozeného dítěte velmi kvituji a MOC vám za to děkuji. Nedá mi to se ale nezeptat – co vás k tomu vede? Přeci jen není úplně běžné, aby lékař na síti přiznal, že je lékařem, a zapojoval se do diskusí.
Sdílení bolesti a naděje s lidmi podobného osudu je často to jediné, co drží rodiče předčasně narozených a nemocných miminek v těžkých chvílích nad vodou. A v současné době se aktivity rodičů přesouvají právě na sociální sítě. Prvotním impulzem k aktivnímu členství v těchto skupinách bylo přání vidět, jak moji bývalí pacienti prospívají a jak se jim daří, zkrátka zůstat s těmi rodinami v kontaktu.
Postupem času jsem pochopila, jak velký potenciál podpůrné rodičovské skupiny mají.
Pomohlo vám to třeba i více pochopit rodiče předčasně narozených dětí? Přeci jen na internetu v prostředí sociální sítě může být rodič uvolněnější než na oddělení, kam chodí za svým miminkem a kde vy jej běžně potkáte...
Díky sociálním sítím jsem nahlédla, jak rodiče našich pacientů uvažují, jak vnímají naši práci, jak jsou s péčí o své děti spokojené, co je štve. V mnoha ohledech mi to otevřelo oči a pomohlo mi to i v mé práci, jejíž nedílnou součástí je každodenní komunikace s rodiči.
Aktivitou na sociálních sítích se snažím, trochu svébytně, splatit dluh, který vůči rodičům my, zdravotníci, máme. Ne vždy jim věnujeme tolik času, kolik by potřebovali. Česká neonatologie je na špičce, ale komunikovat s rodiči moc neumíme a nikdo nás to ani neučí… A samozřejmě je příjemné někomu pomoci, poradit a mít okamžitou zpětnou vazbu, to mě baví a nevnímám to jako práci.
Vy jste se před necelým rokem stala maminkou. Dílem osudu jste porodila předčasně. Máte páreček dvojčátek. Když jste byla těhotná, myslela jste na to, že se to může stát? Bála jste se? Přeci jen pravděpodobnost předčasného porodu se u vícečetného těhotenství zvyšuje...
Bála jsem se strašně moc. Když jsem se při první kontrole na gynekologii v 5. týdnu těhotenství dozvěděla, že čekám dvojčátka, tak jsem probrečela celý den. Přestože jsem se s dvojčaty setkávala v rámci své práce dnes a denně, tak by mě v životě nenapadlo, že tahle hříčka přírody potká zrovna mě.
Jak jste těhotenství po prvotním šoku nakonec prožívala?
Těhotenství jsem si vůbec neužila, v prvním trimestru mi bylo hodně špatně a pak jsem byla neustále ochromená strachem z předčasného porodu nebo jiných komplikací. Místo přípravy výbavičky jsem četla odborné články popisující komplikace u vícečetné gravidity a každý týden jsem chodila na ultrazvuk, abych se přesvědčila, že jsou miminka v pořádku (úsměv).
Když se to pak stalo a vy jste skutečně porodila před termínem – bála jste se o to víc, nebo naopak méně vzhledem k tomu, že jste lékařkou?
Děti se narodily v 33. týdnu těhotenství s hmotnostmi 1 900 g a 2 400 g. Viděla jsem, že jsou zdravé a na svůj týden poměrně velké, to mě docela uklidnilo, bála jsem se mnohem méně než v těhotenství. Věděla jsem přesně, co nás čeká a jak bude všechno probíhat.
Porodila jste v nemocnici, kde pracujete?
Ano, ani by mě nenapadlo rodit někde jinde. O děti pečovali moje kolegyně a kolegové, kterým jsem naprosto důvěřovala. Na rozdíl od ostatních maminek jsem se nebála inkubátoru ani žaludeční sondy, nepřekvapilo mě, když děti po porodu zhubly... Naopak svoji pozornost jsem věnovala klokánkování, odstříkávání mléka a prvním nesmělým pokusům o kojení. Přes veškerou únavu, diskomfort a ztrátu soukromí jsem si nakonec pobyt s dětmi v porodnici docela užila.
Změnila nějak vaše vnímání osobní zkušenost předčasného porodu?
Samotný fakt, že jsem se stala matkou, je samozřejmě převratnou událostí v mém životě a moji práci nepochybně ovlivní.
Vnímáte to jako zásadní událost ve svém životě i v kontextu své profesní dráhy?
Jak moc mě to ovlivní profesně, zatím nedokážu posoudit. Do práce jsem se ještě nevrátila. Ale myslím, že zkušenost předčasného porodu mě jistě učiní vnímavější vůči pocitům a potřebám maminek našich malých pacientů. Také budu umět daleko lépe a přesvědčivěji pomoci při obtížích s kojením a s péčí o miminka vůbec, v tomto ohledu je vlastní zkušenost naprosto zásadní. A je jasné, že budu mít už navždy zvláštní slabost pro dvojčátka.
Zkuste jednoduše popsat, co se honí hlavou neonatoložce, která stojí u svého miminka v inkubátoru? Jak jste to prožívala?
První dny po porodu byly trochu zvláštní. U inkubátoru, kde ležely moje děti, jsem si připadala spíše jako lékařka než jako matka. Rozhodně jsem necítila nějaký náhlý příval štěstí a lásky, všechno to přicházelo postupně. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem děti porodila akutním císařským řezem v celkové anestezii a viděla jsem je až druhý den. Dodnes mě mrzí, že jsem je nemohla vidět hned po porodu.
Také jsem měla trochu výčitky, že jsem děti porodila předčasně. Myslím, že podobnými stavy si projde většina žen po předčasném porodu, ale příliš o tom nemluví. Je těžké přiznat, že ke svému dítěti v prvních chvílích nic moc necítíte.
Jsou nějaké konkrétní věci, které vám došly až v momentě, kdy jste se sama stala maminkou předčasně narozených dětí? Myslím tím, možná lékař některé podstatné věci nevnímá, přitom pro rodiče jsou zásadní...
Došlo mi, jak těžké je pro matku odloučení od svých dětí. Myslím, že je opravdu nutné vytvořit maminkám předčasně narozených nebo nemocných novorozenců na neonatologickém oddělení vhodné podmínky, aby mohly se svými miminky trávit co nejvíce času v prostředí, které je příjemné a motivující.
Musíme říct, že váš partner je také lékař neonatolog. Co on? Jak prožíval předčasný porod svých dětí?
Když se děti rodily, měl zrovna službu, takže se o ně staral doslova od první minuty jejich života. Myslím, že měl velký strach, ale naštěstí jsme obdobím nezralosti i prvním rokem života propluli naprosto zdraví a bez jakýchkoliv komplikací.
Jsou silnější muži – tátové –, nebo naopak ženy – matky –, kterým se potomek narodí příliš brzy?
Na to je jednoznačná odpověď. Silnější jsou ženy. Je to přirozené, to ony jsou s dítětem fyzicky spojeny již řadu měsíců před porodem. Díky hormonům a vrozeným instinktům dokáží matky překonat celou řadu překážek a bojovat společně se svým předčasně narozeným nebo nemocným miminkem.
Pro otce je to těžké, často se neumí s danou situací srovnat a žena, bolavá po porodu a zaměstnaná starostí o dítě, se mu odcizuje. Tátové se také těžko vyrovnávají s myšlenkou, že by jejich dítě mohlo být jiné, nebo dokonce hendikepované. Bohužel v těchto případech dochází nezřídka k rozpadu rodiny a to je pro ženu, matku nezralého nebo nemocného dítěte, zcela destruktivní.
Jak se vašim dětem daří nyní? Užíváte si rodičovskou dovolenou, nebo se vám po „adrenalinové“ práci stýská?
Děti rostou jako z vody a já si to s nimi doma užívám, mám z nich obrovskou radost. Po práci se mi samozřejmě stýská. Ale na druhou stranu si neumím představit, že bych ta moje miminka, která jsou pořád ještě kojená a zcela závislá na mé přítomnosti, dala do jeslí nebo na starost nějaké chůvě a vrátila se do každodenní pracovní rutiny na klinice. Dříve jsem trochu zpochybňovala význam dlouhé rodičovské dovolené, která je v podstatě českým unikátem, no a teď jsem za ni ráda (úsměv). Nestresuji se, vím, že za pár let navážu tam, kde jsem před porodem skončila.
Vy ale stále tak trošku pracujete – kromě toho, že víte, co se na klinice děje vzhledem k tomu, že váš partner tam také pracuje...
Ano, s neonatologií a kolegy jsem pořád v kontaktu. Ve volných chvílích se zabývám problematikou adaptace extrémně nezralých novorozenců, píšu odborné publikace a věnuji se práci pro rodičovské spolky (Nedoklubko a Aponedo).
Co jako lékařka vzkážete maminkám, které se zrovna u inkubátoru strachují o život svého miminka?
Aby svému dítěti věřily, dotýkaly se ho a trávily s ním co nejvíce času. Aby hodně odpočívaly. A také aby se nebály mluvit s lékaři a sestřičkami o svých pocitech, o svém strachu a pochybnostech.
Autorka rozhovoru: Mgr. Petra Kašparová, redaktorka Nedoklubka