Příběh Kateřiny Fialové
Seriál pro malé bojovníčky
Ten moment, kdy si myslíte, že už nemůžete... Kdy máte chuť všechno vzdát... Kdy vám celý svět přijde nespravedlivý... Kdy si myslíte, že jste na konci svých možností... Kdy nemůžete popadnout dech a chce se vám jen hrůzou ječet... Tak v ten MOMENT se zase znovu zhluboka nadechněte a přidejte. V ten moment totiž, někde za pomyslnou hranicí našich možností, začíná ten největší růst. A i když to nebude cesta růžovým hájkem a přijdou další zkoušky, těžké chvíle, probrečené noci, …, tak i tak posbírejte všechny ty klacky, co máte pod nohama a udělejte z nich odrazový můstek. Můstek sama pro sebe za lepším, silnějším, laskavějším, chápavějším já. A můstek pro ostatní, co po umetených cestách nešlapou. Protože pokud se nevzdáte, nemůžete prohrát.
PŘEDMLUVA aneb PURPUROVÁ JE BARVA KRÁLOVSKÁ
Některé obrazy zůstanou v srdci vryty celý život. Pro mě bude tenhle jedním z nich.
...už navždy ho budu mít spojený s praskáním zářivek, pachem dezinfekce, pípáním monitorů, strachem, úzkostí, láskou, nadějí, vděčností.
...myslím, že pokaždé se mi při vzpomínce zrychlí dech a na zátylku ucítím krůpěje potu.
...že si vzpomenu na bolest v srdci, když jsem odcházela sama, jako by část mého já zůstala na oddělení, na sevření hrudníku a úzkost, když jsem se touhle chodbou vracela.
...vzpomenu si, kolik slz za těmi dveřmi proteklo.
...vzpomenu si na pocity vděčnosti za každý drobný pokrok.
...vzpomenu si na nová přátelství, která tu vznikla.
...vzpomenu si na oddanou a láskyplnou péči sestřiček, které mají pod košilí schovaná křídla.
...vzpomenu si, že už si nebudu stěžovat.
...a vzpomenu si, že krása je i v maličkostech a že i něco, co má 900 g, může být obrovskou inspirací.
...po devíti týdnech tahle naše mise v porodnici končí a procházíme tudy společně jako rodina domů.
...v mém srdci už navždy zůstane nádech purpurové, budu vzpomínat a vzpomínky psát. Psát pro všechny malé bojovníčky, protože ve sdílení radosti i bolesti je obrovská síla.
DÍL PRVNÍ – LÁSKA LÉČÍ
Nějakou dobu po tom, co se Emi narodila, jsem začala psát – sama pro sebe, pro Emi, pro ostatní malé bojovníčky, pro její starší sestřičku Aničku, pro mého chlapa, pro mou rodinu a kamarády, kteří v tom všem byli s námi. Tohle je díl první, takové lehčí téma na rozehřátí a je věnován z lásky a s pokorou všem malým bojovníčkům. O TOM, že LÁSKA LÉČÍ a VĚDECKÉ OKÉNKO o DOTECÍCH pro RACIONALISTY.
Jeden z významných profesorů české lékařské fyziologie (a čest jeho památce) měl oblíbenou větu „Ty nejjednodušší věci jsou často ty nejvíc geniální.“ A přesně tak to funguje, nejen v lidském těle. Jeden příklad za všechny: praktikujte něco tak primitivního a jednoduchého, jako je dotek, a spustíte v těle takovou kaskádu fyziologických mechanismů, že se vám o tom ani nesnilo. Dotek (ale třeba i lidský hlas, sociální kontakt atd.) je jeden ze stimulů, který aktivuje parasympatickou část vegetativní nervové soustavy. To je zjednodušeně periferní nervstvo, které podle starých učebnic vůlí neovlivníme – dnes je to však předmětem diskusí. Je to část nervové soustavy, jejíž funkce je zastřešena slovy „rest and digest“ (odpočívej a zažívej) a ovládá naše vnitřní orgány – trávicí trakt, srdce, plíce… 80 % jejích neuronů je senzorických neboli smyslových. Takže úplně jednoduše shrnuto, obejmete-li někoho, ovlivníte tím jeho dýchání, srdeční činnost, trávení, mimo jiné tím spustíte i vyplavení hormonu oxytocinu, který vyvolává v těle moc příjemné pocity.
Polohování miminka na holý hrudník se říká klokánkování a je to jednoduchá, ale zázračná technika a jeden z důležitých terapeutických přístupů. V rozvojových zemích díky ní bylo dokonce zachráněno mnoho životů. Miminko cítí kontakt kůže a slyší srdeční ozvy, které zná z dob, kdy bylo v bříšku. Srovnávají se mu tím do příznivých hodnot dýchací frekvence, saturace krve, srdeční akce. Je pro to úplně jednoduchý a jednoznačný důkaz – většina nedonošených dětí má tyto funkce monitorované a ve chvíli, kdy se položí na holý hrudník, okamžitě se hodnoty upravují. No není to krásná terapie? Pro oba zúčastněné?
DÍL DRUHÝ – TROCHU JINÁ LIGA MATEŘSTVÍ
Být rodičem je zkušenost, na kterou vás žádná škola ani předporodní kurzy nepřipraví. Být rodičem předčasně narozeného miminka je zkušenost, na kterou vás nepřipraví absolutně nic, ani to, že už jste se rodičem stali dříve... Padnete do toho rovnýma nohama a ještě nějakou dobu v bezdeší zíráte, jestli se to opravdu stalo. Je to šok, jiné slovo na to není... Pod volnou košilí schováváte pořád ještě velké bříško, kde včera miminko bylo, a dnes už není. A pořád ho dál tak ze setrvačnosti hladíte, jako by ten malý drobeček byl stále pod vaším, teď tak zrychleně bijícím srdcem.⠀
Místo boje s nedostatkem spánku, hormonální bouří v šestinedělí, uspáváním a bolením bříška svádíte úplně jiné bojovky. Boje o každý dech, o každý den, o každý gram... O přežití... Neřešíte kojení, ale děkujete pánu bohu za každý mililitr odstříkaného a přes sondu vypitého mlíčka.
Nemůžete se dočkat, až toho drobečka uvidíte, až se ho budete moct dotknout. Víte přesně, že to chcete a moc to chcete. Pak se vám sice podlomí kolena a zatmí před očima, když se s ním poprvé setkáte a zjistíte, že vaše malá láska je opravdu malá jen do jedné dlaně a že snad všude má sondu, kanylku, flexilku, čidlo nebo jiný drátek či hadičku. Ale samozřejmě na sobě nedáte nic znát. Ani když se vám sevře hrdlo, jak uslyšíte ten tenounký pláč nedonošeného miminka. Jak jiné to je... ⠀
A když se pak podíváte do jeho očí plných lásky a neskutečného odhodlání, už přes hranu spodního víčka začnou nekontrolovaným proudem téct slzy jako hrachy a pak pochopíte, že i když vaše osudové setkání přišlo nečekaně a vůbec to nebylo dokonalé a sluncem zalité jako ve vašich představách, pořád je to láska. ⠀
Víte, že budete bojovat, co vám budou síly stačit. Ať žije, ať dýchá, ať jednou chodí, je zdravý a šťastný... Každá maminka a miminko mají svoji cestu, ale co je všem cestám s nedonošeňátkem společné, je nejistota.
Jestli mi celá tahle zkušenost a naše cesta něco daly, tak to byla VDĚČNOST. Vděčnost za každý drobný pokrok, za každou maličkost. Pochopení, že vše je tady a teď, zítra už může být vše jinak... A že ať se do budoucna stane s Emi cokoliv, vždycky ji budu milovat a tomu se říká LÁSKA. Bezpodmínečná, vše přijímající láska.
DÍL TŘETÍ – SEDMIČKA JE ŠŤASTNÉ ČÍSLO a ČAS PRO NOVÉ, KRÁSNÉ VĚCI
Je to 7 měsíců, co jsem byla jednu chvíli na kontrole v porodnici a druhou se probírala na JIP s prázdným bříškem. Je to dnes přesně 7 měsíců, co jsem prožívala ty největší emoce v mém životě. Mít nedonošené miminko je obrovské trauma a rovnice s mnoha neznámými, které se postupně odkrývají. Někdy to vyjde a někdy ne... ⠀
Každý rok se celosvětově narodí 15 milionů dětí předčasně – v České republice je to 8 500 dětí v různém stádiu nezralosti ročně. Nejrizikovější skupinu tvoří děti s porodní hmotností pod 1 000 g, kterých se u nás narodí 500 za rok. Jinak vyjádřeno – tohle trauma postihne každou desátou rodinu. Dokud nejste jednou z nich, je to jen taková trapná statistika a do poslední chvíle si absolutně nic nepřipustíte. ⠀
DÍL ČTVRTÝ – PURPUROVÁ nit se táhne mým životem ®️
Purpurová je barva královská – podtrhuje mimořádnost královského majestátu. Purpurová je symbolickou barvou nedonošených miminek a také epilepsie. Purpurová je tak trochu odstín fialové, ke které mám blízko nejen příjmením. PURPUROVÁ MI JE asi SOUZENÁ. Jen ten královský majestát mi tam zatím nezapadá...⠀
Už nějaký čas tu sdílím příběh naší Emičky a jejího raketového příchodu na svět, který si vybrala. A teď vytahuji z rukávu jedno eso – téma, u kterého mě stále bolí u srdce, téma s mnoha otazníky a zároveň téma, které je pro výzkum pořád žhavé jako polínko v ohni – PREEKLAMPSIE. ⠀
Zní mi to dost jako sprosté slovo...⠀Odborný výklad celé téhle sprosté problematiky přenechám jiným, já předávám svoji zkušenost, svůj příběh, ve kterém figuruji mnohem více jako maminka než lékařka. ⠀
Preeklampsie je zvláštní choroba – vyskytuje se totiž pouze v těhotenství. Vyvíjí se často až po 24. týdnu těhotenství, kdy už se cítíte být za frajerku, protože většinu zásadních vyšetření máte za sebou, už netrávíte tolik času u kamarádky záchodové mísy a bříško je tak akorát. Takže nejvyšší čas si těhotenství užívat, NEBO NE?
Preeklampsie je taková mrcha nenápadná, plíží se jako had a připravuje se k útoku. A pak vás najednou sejme a rovnou ránou pěkně do zad. Projevuje se vysokým krevním tlakem, otoky, bílkovinou v moči, bolestmi hlavy, nechutenstvím, zvracením. Příznaky mohou být vyjádřeny v různé míře a kombinaci. Už ani nevím, jakou kombinaci jsem měla já – myslím, že jeden den žádnou a druhý všechny. Byl to takový fičák, že jsem si toho asi ani nevšimla – všechno to byly přece klasické těhotenské obtíže... Váha šla sice nahoru rychlostí blesku, po šesti měsících požehnaného stavu jsem měla nahoře požehnaných 17 kg a zvracení a migrény se staly mou denní rutinou, ale všechno to byly přece klasické těhotenské obtíže – NEBO NE? Tak kde, proboha, tedy byla ta hranice mezi těhotenskými obtížemi a příznaky vážného, matku i plod ohrožujícího stavu??? Těžko říct, ale zdá se, že vše tohle je předpřipraveno a rozhodnuto už dávno před početím. Stejně jako u jiných předčasně ukončených těhotenství. Že na pranýři je další krásně sprosté slovo – feto-maternální cross-talk neboli velmi zjednodušeně řečeno nedorozumění mezi imunitním systémem matky a dítěte. ⠀
A tak jsem tedy pro tohle naše nedorozumění s Emi jeden den byla na screeningové kontrole a druhý jsem se probírala v šoku na operačním sále a modlila se úplně ke komukoliv, ať se Emi narodí živá, ať dýchá, ať má víc než jedno kilo. ⠀
Nebezpečí neléčené preeklampsie může vést k poškození zdraví matky i plodu. Cílem po stanovení diagnózy je hlavně prodloužit těhotenství, které se ukončuje až při známkách ohrožení plodu či matky. U mě to časové okénko mezi diagnózou a ukončením těhotenství trvalo dva dny. Víc ani ránu – bez diskuse. Na večerní vizitě mi pan doktor řekl, že se jede na sál – teď hned. Byl to 30. týden těhotenství, 10 týdnů před fyziologickým grandfinále, ultrazvukový odhad váhy byl cca 1 000 g.⠀
Pak si jako dnes pamatuji ten otravný tikot hodin na sále, pach dezinfekce, palbu zářivkového světla do očí, chlad, strach, bezmoc, zoufalství a modlitby.
Emi světlo světa nakonec spatřila s 900 gramy. Rozdýchala se sama a od začátku bojovala víc než statečně. Taky jsem se snažila to rozdýchat co nejrychleji, abych o ni mohla pečovat, ale i přesto to byl počátek cesty s mnoha překážkami. Cesty, kde se strach mísí s láskou, kde nejistota vyplňuje všechen časoprostor, kde nevíte, co bude za hodinu. Ale najednou sakra dobře víte, co je důležité. Každopádně když se dnes ohlédnu zpět, i tady platí, že strach a nejistota jsou špatní rádci – zahalí mysl a svážou ruce. Ptát se a šťourat se v tom, proč se to stalo, je jen slepou uličkou.
DÍL PÁTÝ – HELLP SYNDROM
Po dílu o preeklampsii musím ještě jedno polínko do ohně přiložit a trochu přitopit. Je čas na vyšší level, protože preeklampsie se neptá – zaútočí a tepe do živého a cesta ven neexistuje. Máte jen na výběr z menších nebo větších kompromisů a i to pouze na chvíli – pak už je to bez diskuse...
Je čas na díl o preeklampsii a jejím kamarádovi, který moc rád přidá ruku k dílu – HELLP syndromu. V tu chvíli, bez mrknutí oka, se čas stane komoditou ještě vzácnější, než je běžně. Vteřiny hrají prim, není čas ani zavolat domů, že vás vezou na sál... ⠀
HELLP syndrom je soubor příznaků, které můžou být komplikací preeklampsie, a pokud se HELLP syndrom přidá, je to celkem nářez. Jestli je preeklampsie pendolino, HELLP syndrom je pendolino, které nemá brzdu. Je to komplikace sakra vážná, kdy může jít při záchraně života matky o minuty. A v tom tkví asi největší riziko preeklampsie – že jeden den si jen tak těhotensky zvracíte (vlastně pohoda, klídek, tabáček) a druhý den vás tahají hrobníkovi z lopaty. ⠀
Klinické příznaky HELLP syndromu jsou podobné preeklampsii, ale nastupují dramaticky rychle. A vždy to vyžaduje akutní lékařskou pomoc.
Hranice mezi běžnými těhotenskými potížemi a příznaky preeklampsie může být velmi křehká a jde ji snadno přehlédnout. Něco o tom vím, já tu hranici přehlédla. Mávla jsem rukou nad otoky, bolestmi hlavy, svěděním kůže a tlaky v podžebří – vždyť můj lékař taky mával. V září jsem šla na pravidelnou kontrolu, a než jsem se nadála, měla jsem preeklampsii s počínajícím HELLP syndromem. Znamenalo to okamžitou hospitalizaci, kontroly mého stavu i malé několikrát denně a dva dny nato akutní císařský řez. Dodnes mě z toho píchá u srdce. Bylo to o prsa – o prsa áčka. ⠀ ⠀⠀
Možnosti screeningu preeklampsie už v prvním trimestru dokonce rozšiřují i možnosti prodloužení těhotenství, případně donošení miminka až do termínu. A to už stojí za povšimnutí! Každý den a každý gram navíc znamená mnohem lepší start do života a rizika s tím spojená. Poselství tohoto dílu je v rozšíření povědomí o zákeřnosti celé téhle záležitosti. Sdílím to budoucím maminkám, ať nepodceňují volání svého těla. Není to určitě o tom mít strach, ale mít respekt a naslouchat.
DÍL ŠESTÝ – TANEC V BOUŘI aneb VŠECHNA VÍTĚZSTVÍ POCHÁZÍ Z ODVAHY UDĚLAT NĚCO SÁM SE SEBOU⠀⠀
Mám ve svém okolí spoustu těch, kteří si zažili těžké časy, někteří si prošli vyloženě peklem a balancovali na hraně. Myslím, že mám celkem neskromný talent tyhle lidi přitahovat. ⠀⠀
Po mnoha letech svého soukromého průzkumu jsem došla k tomu, že někteří z toho pekla vyšli jako vítězové a někteří si dodnes lížou rány, kňučí v koutě a ukazují prstem na všechny a všechno okolo. A to, co odděluje poražené od vítězů, není žádné štěstí nebo hloubka problémů, je to nastavení mysli. Jo, takhle prosté to je.⠀
Změňte svoje myšlení, svůj úhel pohledu. Zkuste změnit otázku: „Proč se mi to stalo?“ za otázku: „Co mi to má dát?“. Zkuste zaměnit strach za lásku. Zkuste to a pište si, že uvidíte jinak. ⠀⠀
Vždyť strach nám jen říká: „Buď připraven na změnu.“ A pokud se ztrácíte v překladu nebo si to překládáte jako: „Buď připraven na ztrátu,“ vede to většinou k tomu, že vám strach totálně zahalí mysl a sváže ruce. Co takhle překlad: „Buď připraven na RŮST.“⠀⠀
Cesty všech silných lidí a lidí, kteří vyrostli, jsou ty nejpříkřejší, kam navíc napadala pod nohy spousta klacků. To není žádný umetený chodníček v parku. Je to pohyb vpřed stylem „pád na hubu – vztyk, pád na hubu – vztyk, pád na hubu – a zase vztyk“. ⠀⠀
Naučte se tančit i za bouře, ne jen v pohodlí a smrádku domova. To je pak škola osobního rozvoje! A kdyby se to někomu zdálo moc tzv. ezo, přečtěte si něco o retikulárním aktivačním systému mozku. Tedy o systému mozku, který vychytává informace z okolí podle nastavení naší mysli a ty propouští jako filtr do vědomí. ⠀
V každém neštěstí je totiž zárodek mnohem vyššího dobra, jen je třeba se vybrečet, pak se ale zhluboka nadechnout a trochu se porozhlédnout po tom dobrém. A takhle jít krůček po krůčku kupředu. A mysl používat tak, aby ona sloužila nám, ne my jí. Protože pokud se nevzdáte, nemůžete prohrát. Vítězství má totiž různé podoby, nemusí to být nutně to, kde cílovou pásku proběhne většina davu. A pak opravdu, ale opravdu NEMŮŽETE PROHRÁT.
DÍL SEDMÝ – PRVNÍ SETKÁNÍ
Žijeme v době, kdy mají termíny mateřství, porod a kojení takovou důležitost, váhu a jasná pravidla, že by pro ně někteří vraždili (lépe spíš vraždily). Takže jak jinak než porod přirozený, bez lékařské asistence, okamžitý bonding a plné kojení. Ano, je to krásná, fakt nádherná představa... Já to chci také. A i když se kvůli tomu dnes ženy v době, kdy se druhým dechem zároveň skloňuje „womenpower“ ve všech pádech, jsou schopny vzájemně odsoudit, která mateřství, porod a další náležitosti praktikuje „opravdu“ správně, která je matka víc a která míň, tak nějak plus minus bychom to takto chtěly všechny.
Tak a teď klapka a vy se najednou probudíte o půl druhé ráno na gynekologické JIP. Bříško prázdné, prsa prázdná, tělo bolavé, drén a cévka ven, hlava zfetovaná a za pár hodin směle vyrážíte s velkou dopomocí sestřičky na neonatologickou JIP. Drén hezky pod paží jako kabelku, druhou rukou chytíte jizvu a frčíte.
Neonatologická JIP – nejsou tu postýlky, ale jeden inkubátor vedle druhého, kolem kmitají tiše sestřičky, křídla hezky srovnaná pod pláštěm, úsměvy na rtech. K tomu snad milion přístrojů a monitorů. Vstup a první pohled na oddělení ještě zvládnete – jasně, jste přece matka –, jen napětí, kde je ten váš inkubátor, se malinko zvýší. Zatím ale pohoda, jazz... Musíte přejít celou místnost, protože vaše malá láska je až vzadu u okna. Je to tady – první pohled dovnitř. Obrovský inkubátor, v něm růžový pelíšek a v něm... v něm ještě igelit, hadičky, trubičky, nějaké červené světýlko a teprve zpod igelitu uvidíte nožičku tak malou a křehkou, že se vám srdce rozbuší jako zvon. Určitě je to i slyšet, připomenete si, že musíte dýchat. A pak přijde pohled do očí. ⠀
Vím, že byly tmavé, koukaly na mě z inkubátoru plné odhodlání a volaly: „Mami, jsem tady, žiju a bojuju!“ Ach můj bože... To už se dá jen stěží zvládnout bez slabosti v kolenou a slz, co se valí proudem ven. Uvnitř cítíte obrovskou lásku a strach zároveň, nedává to smysl. Každopádně ale víte, že budete bojovat taky, seč vám síly budou stačit. O tom zase někdy příště... ⠀
DÍL OSMÝ – POSÍLÁM VZPOMÍNKU
...aneb když odejde malý velký bojovníček. Když se smrt stane silnější než život...
„Všechny bitvy v životě slouží k tomu, aby nás něco naučily... I ty prohrané.“ Paulo Coelho⠀
V tomto díle budu stručná, ale o to více emotivní to bude, to vám slibuji. Tohle sice nikdo nechce číst, ale když už jsem jednou vstoupila na led tenký jako pergamenový papír, nemůžu minout ještě jedno téma, než seriál skončí... Těžko se to píše, ale nemůžu to prostě vynechat. Nemůžu to vynechat, protože mě to nenechává chladnou a nenechá ani vás, i když jste si možná doteď zachovali poker face. Patří to k tomu, o čem píšu tak, jako smrt patří k životu. Netýkalo se to sice mě a Emi, ale stalo se to, když jsme byly poblíž. A i kdyby ne, stejně bych o tom napsala. ⠀
Posílám dnes vzpomínku všem mámám a tátům, kteří zdi nemocnice opustili s prázdným bříškem i s prázdnou náručí a nejbolavějším srdcem. Kam se na jejich žal a bolest hrabeme my, co jsme nemocnici opouštěli s uzlíčkem víc než malým. S nejistotou na dny budoucí, ale nesli jsme jej domů. ⠀
Tímto dílem posílám vzpomínku všem malým uzlíčkům, kteří svou misi ukončili příliš brzy, kteří svůj boj nevyhráli. Odešlo s nimi víc než mnoho – naděje, víra, poslední úsměv z tváře... ⠀
Na závěr tedy jedna upřímná vzpomínka a minuta ticha pro miminka, která krátce po příchodu na svět pozemský život ukončila. Zaryla do srdce stopu nejhlubší, jejich odchod způsobil ránu, která už bude vždycky krvácet. I to je totiž jeden z odstínů mateřství. ⠀
Takže zapalme svíčku a buďme vděční a laskaví, život je dar.
DÍL DEVÁTÝ – LÁSKA JAKO LÉČEBNÁ METODA
I když věci nejdou podle našich představ, vždy jdou v náš prospěch. Je obrovskou úlevou, pokud to přijmeme. Emi si vybrala cestu na svět už o 2,5 měsíce dřív a otevřela tím novou kapitolu mého života. Bude život „před Emi“ a život „s Emi“. A jak řekl C. S. Lewis: „Jít zpátky a změnit začátek už nemůžeš, ale vždy můžeš začít tam, kde jsi, a změnit konec.“
Prvním mezipřistáním pro všechny malé nedočkavce je neonatologická JIP. Bylo stejně tak i pro Emi a byla to naše první bojovka. Pro Emi to bylo místo, které jí mělo co nejvíc napodobit časy v bříšku a dát pocit bezpečí a známého prostředí – teplotou, na kterou je inkubátor vyhřívaný, šerem, tichem a nanejvýš tlumenými zvuky, které prolínalo jen pípání monitorů a měkkým hnízdečkem, v kterém byla v inkubátoru zachumlaná. ⠀
Chodila jsem za Emi každé 3 hodiny, za vstupem na JIP se dezinfikovala odshora dolů a vyrazila na konec místnosti. U inkubátoru na mě čekala sestřička, která se o Emi starala a byla jedním z pevných středobodů mého mikrosvěta. Byla u Emi po příchodu na svět jako první a starala se o ni s láskou největší, to se pozná hned. Byla to ona, kdo pro mě tehdy tenhle můj mikrosvět držel v pevných rukou. Byla to ona, která mi poprvé dala Emi do náruče a na hrudník. Já ji jen s tichým úžasem pozorovala, jak něžně a zároveň sebejistě vytahuje Emi z inkubátoru, položila ji na můj holý hrudník a pak už jen padaly hvězdy. Měla jsem svoji holčičku u sebe, cítila jsem její srdíčko a ona moje... ⠀
Pro mě to byly ty nejkrásnější chvíle, čas se zastavil a byla jsem jen já a ona. V mých vzpomínkách jejich otisk zůstane do smrti smrťoucí. Zapomněla jsem v tu chvíli na vše, léčila jsem se tím já a léčila se i Emi. Tady je totiž láska hmatatelná, její účinky nepopiratelné a terapeuticky víc než důležité.
Navíc tuhle terapii máme všichni u sebe, ve svých rukou a zcela zdarma, jen ji tak málo využíváme... A svět potřebuje mnohem více těch, co v ni věří. Já už si to teď taky budu pamatovat zase o chlup líp.
DÍL DESÁTÝ – MÍSTO ČINU: Obilní trh Brno, neonatologická JIP
Jednotka intenzivní péče pro novorozence – první štace a první obrovská zkouška, pro některá miminka na pár dní, pro některá i na několik dlouhých týdnů. Tady se vede boj o život, o lepší start, o co nejméně komplikací. Tady není místo pro diskuse o tom, co bude – tady je TEĎ a TADY.
Realita dní na JIP má pachuť všech možných emocí, co lítají jak na horské dráze – z hormonální bouře, opiátového rauše a obrovského stresu. Zoufalý pláč tu střídá neskutečná radost z pidi pokroků. Dostanete tady lekci osobního rozvoje a trpělivosti zcela zdarma. Zkouškami vám budou přebalování do plíneček XXXS, které sahají až do podpažních jamek, ošetřování křehoučkého tělíčka přes hadičky, sondy a čidla, stres z výsledků prvních vyšetření a prvních komplikací. ⠀
Moje vzpomínky na dny tady připomínají nedoskládané puzzle – některý dílky se ztratily, byly vytěsněny z vědomí do hlubších a více emocionálních částí mozku. Toť inteligence naší nervové soustavy. Zůstaly mi nakonec spíš krásné vzpomínky, i když mě u nich mrazí. ⠀
Za Emi jsem chodila, co jsem mohla – s drénem v jedné ruce a s pár kapkami prvního odstříkaného mlíčka jako darem nejvzácnějším v ruce druhé. Seděla jsem u inkubátoru, dívala se na ni, držela ji, mazlila, četla jí a povídala vše, co ji ještě v životě čeká. Byla tak drobounká, tak malinká a tak statečná. ⠀
Na dny tady nejde zapomenout. Je to místo pro první dojemná setkání a intimitu. Místo, kde se začnete oťukávat, kde se chvějící jak osika poprvé svého miminka opatrně dotknete (i když byste ho samozřejmě nejradši láskou umačkali). Je to místo, kde si poprvé k vašemu miminku přičichnete, dáte mu první pusu. Do mých nedoskládaných puzzle patří i vzpomínka na anděly, co tu pracují. Říkám to pořád, ale musím zase, nemůžu jinak, protože nikdy nezapomenu na laskavou a trpělivou péči, které se nám tady dostalo. Protože pokud jsem se cítila v bezpečí a v podpůrném prostředí já, mohla jsem to předat i Emi. A to byl klíč pro lepší zítřky.
DÍL JEDENÁCTÝ – PŘIJMI TO, CO JE, NECH PLAVAT TO, CO BYLO, A MĚJ VÍRU V TO, CO PŘIJDE
Pocity viny a výčitky přijdou, neohlášeny a nezvány se vkradou do mysli jako smrad. Přijdou strach, úzkost, obavy. Přijdou i otázky „Proč se to stalo? Proč zrovna já? Proč jsem nedonosila svoje miminko až do konce? Co bude dál? Bude zdravé? Nebude postižené?“ Pohledy zpět a pohledy vpřed, které s sebou v závěsu táhnou strach, úzkost, beznaděj. ⠀
I ke mně zavítaly výčitky a otázky PROČ, jasně že jo... Ale když se narodila Emi, měla jsem už jistou výhodu zkušeného hráče – poučena z let minulých, kdy jsem bojovala s nevyléčitelným onemocněním. Byly to dlouhé a těžké časy, ale daly mi nakonec mnoho. Minimálně jedno moc důležité uvědomění a inspiraci pro překážky příští. ⠀
Henry Ford říkal: „Ať už si myslíte, že to dokážete, nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech máte pravdu.“ Všechno začíná uvnitř nás samotných, v naší mysli, myšlenkách, kterým dovolíme, aby myslí brouzdaly, a v obrazech, které tam vzniknou. Je naprostou ztrátou času snažit se přetvořit okolnosti tam venku, aniž bychom nejprve změnili obrazy uvnitř nás samotných. Vše se totiž změní, když změníme způsob myšlení. ⠀
Rozvíjet mysl je stejné jako rozvíjet a posilovat sval – musíte trénovat a být pravidelní. Nestane se to ze dne na den a není to o tom, být pozitivní za každou cenu. Je to o tom, dovolit si prožít smutek, ale neplácat se v něm, vystoupit z role oběti a směle vkročit do role tvůrce. Je to o tom, přijmout danou situaci tak, jak je. Nebojovat, nervat se, ale vše přijmout a vzít i bolavou situaci za ruku jako kamarádku. Nedávat energii pohledům zpět, jsou to svodidla do slepých ulic, a naopak otočit svůj pohled do přítomnosti – co můžu udělat teď, aby mi v dané situaci bylo líp? Stačí drobnost, malý krok, ony se i ty drobné krůčky nakonec posčítají a dovedou vás na cestu, kde pochopíte, že ani tak nezáleží na tom, co se vám stane, ale jak se k tomu postavíte. A že to, kam směřuje pozornost, roste – zlé, nebo dobré, to už si vyberte sami.
DÍL DVANÁCTÝ – NAPUMPUJTE SI ŠTĚSTÍ DO ŽIL
Mít nedonošené miminko je speciální disciplínou seberozvoje, ve které mít život vzhůru nohama je vlastně v pořádku. Platí to pro mateřství obecně, jen tady to dostává větší grády. Chtě nechtě se dostanete sama k sobě tak blízko, že blíž už to ani nejde, čelíte si z očí do očí i s vlastními nehezkými emocemi jako strach, vztek, úzkost, zoufalství.
Seriál vznikl před několika měsíci jako myšlenky psané na šmírák za dlouhých nocí v porodnici. Vypisovala jsem se z toho, co mě bolelo, pomáhalo mi to zastavovat krev z ran. Rubala jsem to na papír jak vzteklá. Psala jsem a představovala si, jaké to jednou bude, a všechno jsem to vyprávěla Emi.
Když mi bylo ouvej, představovala jsem si, jak pojedeme k moři. Viděla jsem běhat Emi v písku na pláži, jak se jí vítr honí ve vlasech... A všechno jsem jí to povídala. Představovala jsem si to tím víc, čím víc jsem čelila sdělením, že možná nebude chodit. ⠀
Člověk je jediný tvor, který je schopen vizualizace. Je jediný tvor, který si myšlenkou umí přivodit vyplavení kouzelné molekuly – dopaminu, hormonu, který hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, v systému potěšení a odměn a způsobuje vznik příjemných pocitů.
Mně genialita fungování lidského těla fascinovala vždycky – jak si samo poradí se spoustou věcí a že stačí jednoduchý impulz a spustí se celá paleta mechanismů. A tady to platí přesně tak. Není to o tom, že Emi začala chodit, když jsem si to já představovala. Je to o tom, jak pak vnímáte kognitivně náročné situace, a o tom, že vyšší hladiny dopaminu zvyšují citlivost na „benefity“ dané situace než na to, co „utratíte“, zvyšují motivaci. Máte pak úplně jiný filtr na příjem informací a jinak se pak i chováte – a od toho se samozřejmě pak odvíjí i vaše výsledky.
Když se něco nevede, dejte mozku signál pro vyplavení dopaminu třeba jen tím, že si řeknete, že tohle nakonec povede k něčemu moc dobrému. A ono povede. Protože jak už jsem psala, kam dáte energii, tam to vždycky roste.
DÍL TŘINÁCTÝ – DVANÁCTKA NA DVA MĚSÍCE
Po propuštění z JIP jsme se s Emi přestěhovaly na dva měsíce na oddělení intermediární péče, tzv. dvanáctku. Emi dofrčela hezky v inkubátoru, já ani nevím, jak jsem se tam dostala – den příjmu na intermediár mám jako v mlze. Byl to pro mě jeden ze zlomových momentů, opiátové opojení bylo pryč a přišla první vlna obrovské bezmoci a strachu. Tady jsem si uvědomila, že máme před sebou dlouhou a náročnou cestu a že to, jak ji zvládneme, závisí na mně a na mém zdraví. Uvědomila jsem si, že přede mnou stojí znovu i boj s nemocí, kterou se mi podařilo dostat pod kontrolu v běžném životě, ale tohle byl o dost vyšší level. Věděla jsem, že pokud se mi vrátí příznaky, nebudu se moct o Emi postarat. Strach mě první dny tady svázal natolik, že mi z nich v paměti moc nezbylo.
Intermediár byl pro nás na několik týdnů přechodným bydlištěm, mikrosvětem, kam nikdo nemůže a kde nefunguje koloběh dne a noci, ale koloběh 3hodinových intervalů mezi časy pro odsávání, ošetření miminka, nakrmení. Kdo po pár dnech rozezná, jestli je den, nebo noc, vyhrává. Vedle mojí postele stál inkubátor s monitory a v něm miminko – tak maličké, bezbranné a závislé na přístrojích a na okolní péči. Postupně se mi podařilo strach zpracovat. Můj cíl byl jasný a má „proč“ asi nejsilnější v životě, a tak jsem si našla svou cestičku, jak se s tím popasovat. Opěrným bodem na cestě, kde světlo na konci tunelu dlouho není vidět, bylo i několik sestřiček, které trpělivě a opakovaně podávaly svou pomocnou ruku a pomohly mi překlenout situace, které bych s nemocí nemohla. Trvalo 17 dní, než Emi překročila hranici 1 kg, a pak ještě dalších 39 dní, než dosáhla na váhu 2 kg. Celkem 39 dní po porodu strávila v inkubátoru, domů nás propustili s váhou 2 110 g. Naučila jsem se v téhle lekci míň se ptát, kolik nám ještě zbývá k cíli, a víc žít v daný moment. A pochopila jsem do posledního detailu slovo vděčnost. A světe div se, když přišla chvíle, na kterou jsem tolik čekala, a mohli jsme jít s Emi domů, začalo se mi po tomto mikrosvětě a po sestřičkách, které mi přirostly k srdci, stýskat.
DÍL ČTRNÁCTÝ – SÍLA MUŽSTVÍ VE SVĚTĚ PLNÉM EMOCÍ
O ženách je toho napsáno celkem mnoho a termíny jako ženská síla se masivně skloňují na každém rohu. Ale kde bychom my ženy byly bez mužů. Mužů, kteří jsou silní a tvrdí, ale kteří umí být i mnohem víc. Umí být něžní a jemní, a přitom stále velmi mužní (nebo možná tím víc mužnější).
Na celé záležitosti kolem nedonošenectví mě okouzluje, jak tu muži zrají jako víno. Mám ráda, jak se z tatínků kolem stávají něžná stvoření, jak rychle se zapomene na genderově společensky určené představy, že přebalování je pro holky a pro pořádný chlapy trapárna, jak jsou slzy stékající i po vousaté tváři najednou úplně v pořádku.
Tenhle díl je pro jednoho zcela speciálního muže – pro muže mého života. Pro muže, který v osudný páteční večer – kdy všechny představy o obyčejnosti naprosto nečekaně rozsekala věta: „Budeme to muset ukončit, zavolejte ARO.“ – zvládl překonat vzdálenost našeho obýváku a porodního sálu rychlostí blesku a byl v onu osudovou chvíli se mnou. Pro mě to znamenalo mnoho. Byli jsme sice odděleni sklem sálu a předsálí, ale spolu. A byli jsme ve všem spolu pak pořád.
Byl první, kdo Emi spatřil, kdo za ní běžel po porodu na JIP, kdo z nás dvou první viděl, jak je malinká, krásná a statečná. Byl poslem prvních zpráv a vypíchl z nich jen to nejvíc podstatné: „Ona je tak nádherná a tak statečná.“ Společně jsme prožívali zoufalství i naději, lásku i strach, společně jsme šlapali tmou. Měla jsem prostě na cestu toho nejlepšího parťáka.
Kdykoliv mohl, seděl u inkubátoru a díval se na Emi s neskutečnou láskou, držel ji, ošetřoval, klokánkoval, povídal si s ní. A zároveň chystal každý den svačinky do školy, četl pohádky na dobrou noc a utíral slzičky na druhém břehu bojiště.
Smekám tímto i všem ostatním tatínkům, kteří mají dostatek síly a lásky být po boku svých žen i v mikrosvětě, který je pro ně na první pohled možná trochu vzdálený.
DÍL PATNÁCTÝ – STRES A SÍLA MYSLI: část první⠀
Do sedmi let věku si uložíme do hlavy jako takový mustr vše, co prožijeme, slyšíme, vidíme. Nasáváme jako houba a ukládáme do podvědomých částí mozku, které mají obrovskou sílu – a tak vznikají programy, tzv. paradigmata, nebo chcete-li software, podle kterého jedeme po celý zbytek života (jako na autopilota). Dostaneme se do podobné situace jako v dětství a program se automaticky spustí. Spouštěčem může být zdánlivě obyčejná věc – vůně, některá slova, výraz v obličeji... A spustí se smyčka reakcí, která je v hlubokých emocionálních částech mozku pevně zakořeněna. ⠀
Naše reakce jsou v mozku fixovány tak, jak jsme se je učili od narození. A protože mozek přímo miluje jednoduchost, neustále brázdí zcela automaticky ty samé dráhy i v naší dospělosti. Tak se stane, že stres, strach, úzkost apod. zpracováváme v dospělém věku tak, jak jsme to viděli v dětství u druhých a hlavně emočně prožili – a lítáme v tom jak křeček v kolečku. ⠀
Dobrou zprávou ale je, že mozek je naprosto fascinujícím způsobem plastický a že jde přehodit výhybku, a tak je vlastně možné změnit i naše reakce ve stresových situacích. Neexistuje na to žádná pilulka nebo doplněk stravy jako sklenička vína nebo tabulka čokolády, ale možnosti existují a jsou uvnitř nás samotných. Technik, jak editovat svoje podvědomí, je několik, ale musí se na to jít efektivně. A hlavně – zvládání stresu a překonávání diskomfortu je věcí o nás pro nás. ⠀
Fór je v tom, že rozhodnutí, jak na danou situaci zareagujeme, je jen na nás. Můžeme si například začít vybrat odhodlanost namísto strachu. Funguje to na principu bažiny – čím hlouběji jsme, tím víc nás to táhne. Nebo chcete-li jinak – kam dáváme pozornost, tam to roste. Po dalším vystavení se stresové nekomfortní situaci mozek vyplaví dopaminy a spojí si zkušenost s příjemným pocitem. ⠀
Jen vás musím varovat, s dopaminem je to jako s čokoládou – dáte si jeden dílek a chcete další a to vám může od základů změnit život.
DÍL ŠESTNÁCTÝ – STRES A SÍLA MYSLI: část druhá⠀
Když pochopíme, jak funguje mysl a jak ji využít, aby pracovala ona pro nás, a převychováme si části mozku, jako je třeba amygdala, budeme líp zvládat náročné situace a nebudeme tolik taženi do vlastních emočních bažin. Nosnou energií našich činů a výsledků v životě jsou totiž vždy pocity a naše pocity se odvíjí od myšlenek, které v hlavě máme. Mysl je velmi úzce spjata s pamětí a má jednu dovednost, která se evolučně vyvíjela miliony let, jen ne vždy nám dobře slouží. A to že táhne z paměti další myšlenky, které jsou podobné myšlence první a které odráží náš současný emoční stav, a tím se to celé nabaluje jako sněhová koule. ⠀
⠀
Když překonáte pohodlí zaběhlého způsobu myšlení, naučíte se balit nové sněhové koule a propíšete je do těla skrze pocity, možná vás překvapí, kolik štěstí, radosti a změn v životě dosáhnete. Technik, jak přepsat zaběhlé podvědomé vzorce, které nám neslouží, a začít nabalovat jiné koule, je mnoho. Patří k nim i jednoduché a nám všem dostupné programy jako sebeláska, odpuštění, vděčnost nebo třeba afirmace, vizualizace, meditace a práce s myslí v hladině alfa.
Další z možností, jak zvládnout stres, je zařadit do života tzv. pozitivní neboli hormetický stres, což je krátkodobé a intenzivní vystavení se extrému, na který nejsme zvyklí, např. cvičení, sauna, ledová sprcha. V buňkách se tím aktivují mechanismy a genové linie, které je do budoucna přenastavují na větší flexibilitu na zátěžové situace. Zvyšuje se dlouhodobá energie, zlepšují se kognitivní funkce a odolnost organismu proti stresu celkově. ⠀
A tak se může stát, že tělo sice spadne do stresové reakce, ale souběžně se aktivují i centra „odvahy“ v čelním laloku mozku, kde se mění jeho struktury, zesilují neuronové svazky a zlepšuje se přenos signálu. Při každém dalším vystavení stresu budou tato centra více podrážděná a mozek si bude volit zase tu nejjednodušší cestu, ale už bude brázdit jinudy. A začne se odměňovat, aby si danou cestu vybíral i příště – a v tom spočívá obrovská síla naší mysli. ⠀
DÍL SEDMNÁCTÝ – CO BYLO DÁL ⠀
Když jsem poprvé stála u inkubátoru a dívala se na sotva kilové miminko v něm, zabalené v igelitu, v dekách a omotané hadičkami, připadala jsem si jako ve snu. Nemohla jsem uvěřit, že to je skutečnost. Rvalo mi srdce, že tam za sklem leží moje holčička úplně sama a svádí ty největší boje. Rvalo mi srdce, že ji nemůžu vzít a pořádně obejmout. Věděla jsem, že se rodí nedonošená miminka, že existují inkubátory, to ví asi každý, ale i přes všechno moje povědomí o tom, je to stejně jiné. Praxe a teorie jsou si na míle vzdáleny. Být rodičem předčasně narozeného miminka může být těžší, než většina lidí tuší, dokonce těžší, než tuší i ti, kteří o tom alespoň něco málo ví.
⠀
Nakonec přišel den, na který jsem tolik čekala a kdy mi paní doktorka řekla: „V pondělí bychom vás mohli propustit.“ Po dlouhých 9 týdnech jsem se mohla vrátit s Emi domů k úplně obyčejným věcem, které jsou už ale od jejího narození vlastně úplně neobyčejné. ⠀
⠀
Náš poklad jsme si v to pondělí, na můj svátek, nakonec odvezli domů. Dostala jsem tak ty nejhezčí dárky – jedna část cesty byla za námi a Emi se konečně dočkala i své starší sestřičky, která se do této role vžila s velkou odhodlaností a okamžitě se stala její věrnou průvodkyní na cestě ve světě dětí a advokátem ve světě dospělých a těch, co „tomu nerozumí“. ⠀
A CO BYLO DÁL?
Skončila jedna etapa, byly za námi první nejnáročnější chvíle a začala etapa druhá – už mnohem více oproštěná od úzkostí, strachu a nervových vypětí, ale cesta růžovým hájkem to úplně není a probrečené noci ještě asi budou na nějaký čas její součástí.
Následná vyšetření a kontroly, srovnávání s tabulkami apod. vás pokaždé chtě nechtě katapultují k uvědomění, že jisté je jen to, že nic v životě jisté není.⠀
Ale i ty těžké a náročné chvíle se jednou unaví a vyjde sluníčko. Postupně začnete cítit jeho odlesky ve tváři – já už první cítím. A není to o tom, že vše bude tak, jak by podle tabulek mělo být, ale o tom, že přijmete krásu i v odlišnostech. ⠀
DÍL OSMNÁCTÝ – POŠLI TO DÁL⠀
Je tady poslední díl. Když jsem sepisovala myšlenky své neklidné hlavy po nocích v porodnici, ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že spatří světlo světa. A přece. ⠀
⠀
Mám od dětství takový sen – vždycky jsem chtěla být ta, co zachrání svět, všechny opuštěné děti a týraná zvířata. Postupem času jsem přišla na to, že druhé nejde věčně zachraňovat, nejde je ani změnit – zvlášť když oni sami nechtějí nebo nejsou na změnu připraveni. Prodlužujeme jim tím cestu k jejich vlastnímu růstu a uvědomění. A jsou jistě i tací, kteří v tomto životě žádnou změnu nebo růst nezaznamenají. Jenže přesně tak je to v pořádku. Nejsme tu od toho, abychom všechny zachraňovali a měnili, změna totiž vždy musí vyjít z každého z nás. Ale můžeme inspirovat a motivovat vlastním příkladem, podporovat a podpůrné prostředí pomáhat tvořit, ukazovat cestu a tvořit můstky pro ostatní, kteří hledají. A celé to posílat dál. To je nakonec mnohem, mnohem víc. ⠀
A tak se tedy stalo, že sociální sítě ukázaly i svou dobrou tvář a obrovskou sílu, a moje myšlenky a emoce propsané do purpurového holčičího deníčku se staly veřejnými. Posílám je s radostí v srdci dál mezi maminky, které se ocitly tak jako já před pár měsíci zcela nepřipravené před inkubátorem se svým malinkatým miminkem v něm. A posílám je i mezi maminky, které si nic podobného nezažily nebo ty, které se na mateřství teprve chystají. Nebo pro kohokoliv jiného, kdo má chuť číst. ⠀
A tak se tedy stalo i to, že se součástí mého života staly i Nedoklubko a úžasné ženy a projekty v něm. Protože od nich jsem si nabídla ze stříbrného tácku připravenou podporu a teď je čas poslat to dál. Protože Vesmír, Aladin nebo ten Nejvyšší nebo jakkoliv chcete vlastně vyslyšel mé přání a splnil jej, i když jinou cestou, než jsem původně čekala. ⠀
A na závěr jedna moje oblíbená věta, na kterou jsem poslední měsíce myslela velmi často: Pokud se nevzdáte, nemůžete prohrát, a navíc v tom nikdy nejste sami. ⠀