Příběh Lenky Tomanové
Preeklampsie, HELLP syndrom u prvorozené dcery,
syn donošený do 38. t. t.
Pamatuji si to jako včera, těšila jsem se na prohlídku u své gynekoložky. Odcházela jsem ale naprosto zdrcená, svíral mě strach a obrovské obavy. Moje lékařka mi oznámila, že holčička, kterou čekám, je menší, než má být, trpí růstovou retardací, živiny má na týden. Je nutný okamžitý porod a okamžitě je nutné jet do nemocnice. Preeklampsie, cizí slovo, které jsem slyšela prvně v životě a které mi následující dny běhalo hlavou snad každou vteřinu.
Kdybych tehdy věděla, co vím dnes (ano, zpětně je vše prožité jaksi veselejší, snadnější a méně bolestné). Kdybych věděla, že:
- nesmím nic hledat na internetu, je to totiž to nejhorší, co můžeme dělat,
- nesmím poslouchat „odborníky“, kteří nikdy medicínu nestudovali a nic neví,
- nesmím podléhat strachu a nesmím se obviňovat (ano, jde to těžko, ale zkuste to, uleví se vám), snažte se udržet v co největším klidu.
A kdybych věděla, že musím věřit svému miminku a sobě, že to zvládneme, bylo by mi přece jen o něco lépe.
Opakujte si to pořád dokola, víra ve vás a hlavně vaše miminko je to nejdůležitější. Důvěřujte svému lékaři a týmu, který se stará o vaše miminko, protože oni jsou ti, kteří dávají křídla našim snům, abychom se mohli těšit na náš společný odchod domů. I když cesta za tímhle snem bude náročná (bude, bude dlouhá a těžká, ale vy ji zvládnete).
Od zjištění naší diagnózy uplynulo dlouhých 7 dní. Celou dobu jsem byla v nemocnici. Hlavou mi běhalo vše možné. Preeklampsie, nemoc, která nebolí. Oteklé nohy máme v závěru těhotenství asi všechny, cítila jsem se po fyzické stránce dobře. Nic mi nebylo, říkala jsem si. Dokonce jsem si říkala, proč mám být v nemocnici, že mi přece nic není.
V nemocnici mě čekaly každodenní kontroly, návštěvy primáře a mé neutuchající dotazy, co bude dál. Byla jsem v 32. týdnu, váhový odhad Elišky byl cca 1 300 g (dnes vím, že se rodí i mnohem menší miminka, mně tehdy přišlo jako naprosto nemožné, aby se někdo tak maličký narodil). Modlila jsem se za každý den navíc. Druhý den pobytu v nemocnici pan primář rozhodl po konzultaci s neonatology o podání léku na dozrání plic (kdyby se Eli musela narodit), to mě tehdy vyděsilo ještě víc. Po 4 dnech padlo rozhodnutí: „Rozvíjí se Vám HELLP syndrom, začíná to být nebezpečné, musíme rodit.“ Po převozu na porodní část oddělení se mi však přitížilo, tlak stoupl ještě výš, a byl tak nutný akutní císařský řez. Elinku jsem viděla pár vteřin, pamatuji si větu: „Dejte jí pusu a my si ji odvezeme.“ Pár hodin po porodu za mnou byl neonatolog, zprávy byly dobré, Eliška dýchala sama, nebyla třeba intubace, dostala první mlíčko a je v pořádku, i když maličká. Místo avizovaných 1 300 g, vážila 1 170 g, pár hodin po porodu zhubla na 1 070 g.
Přítel ji viděl jako první, nahrál mi video a já si říkala, že tohle nemůže být možné. Můj zdravotní stav se po porodu rapidně zhoršil. Krevní tlak mi stoupal dál, moc si tedy z prvního dne po porodu nepamatuji. Rekonvalescence byla náročná, ale neměla jsem moc čas ani myšlenky myslet sama na sebe, co mě bolí či nebolí. Druhý den po porodu jsem se byla na Eli podívat, byla tak maličká, bála jsem se jí dotknout, bála jsem se, že jí ublížím. Sestřičky na neonatologii byly mojí obrovskou podporou, dodnes za nimi s Eli rády chodíme, na neonatologii vzniklo několik našich vzácných přátelství, řekla bych, že na celý život. Vězte, že budou oporou i pro vás.
Moje dcera Eliška strávila na neonatologickém oddělení 42 dní. Nejdelších, nejtěžších a zároveň nejšťastnějších 42 dní v mém životě. Nejšťastnějších dní, protože jsem měla štěstí, že si tahle slečna vybrala za mámu právě mě.
Měli jsme velké štěstí, naše holčička se narodila zdravá, ale tak strašně maličká. Začalo každodenní počítání gramů do vysněné váhy a odchodu domů. Čím delší to bylo, tím náročnější se mi vše zdálo.
Do nemocnice jsem docházela každý den na klokánkování a péči o Elinku. Strach vás bude provázet asi celou dobu a je normální. Já se bála chodit do nemocnice za Eli, bála jsem se i odcházet. Často jsem přede dveřmi stála několik minut, než jsem měla odvahu jít dovnitř. Když se zase chýlil čas jít ten den domů, bála jsem se odejít. Bála jsem se každého zazvonění telefonu, že přijdou špatné zprávy. Bála jsem se tolik, že jednou v noci musel přítel volat na JIP, aby zjistil, co Eliška. Tolik mě ovládal strach. Zkuste bojovat se strachem, který máte sami v sobě. Strach je přirozený, ale nesmí vás pohltit.
Klokánkujte, pokud to půjde, vám i miminku to dodá spoustu síly. Nikdy jsem necítila takový příval štěstí, jako když jsem měla svoji holčičku v náručí. Takto nám to vydrželo dodnes. To zvláštní pouto, které snad nikdy nic nezlomí. Eliščin pobyt na neonatologii nás neskutečně moc naučil, a to jak péči o tak malé miminko, tak být připravený skoro na všechno a těšit se na každou společně strávenou chvíli.
Jak zvládnout rizikové těhotenství? Nehledejte odpovědi, které mnohdy ani nelze nalézt.
Proč já? Proč moje miminko, proč se to děje nám? Prostě se to děje, je to realita, která nás trápí, ale strach nás nesmí přeprat. Máme toho největšího bojovníka, malého človíčka, který má obrovskou chuť žít. Toto mi kdysi řekl jeden velmi moudrý pán, dědeček mé Elišky, a dodal mi tím moc síly.
Neposlouchejte nic jiného, představujte si první společné chvíle doma a věřte, věřte, věřte.
Mnohdy se nám v hlavě rojí otázky, jestli je pravda, že...? Na mnoho z nich odpoví jen čas, protože miminko potřebuje čas. Čas, aby mohlo nabrat sílu a mohli jsme být spolu.
Naše společná budoucnost nebude možná vždy růžová, snadná, ale život snadný není. Věřte, že po každém dešti vyjde sluníčko a přijde zase krásný den. I vám sluníčko vyjde, i když to někdy může trvat déle.
Zkuste myslet pozitivně, sdílejte své obavy s někým, kdo má podobnou zkušenost. Skupina Nedoklubka na Facebooku pomohla mně, myslím, že pomůže a podpoří i vás. Moc mi rovněž pomohla i knížka Vítej Kulíšku.
Druhé těhotenství pro mě bylo velkým „strašákem“, moc jsem se bála a pokládala si otázku, zda mohu riskovat, že se podruhé bude situace opakovat. Kde vezmu sílu to zvládnout? Toto rozhodnutí vám nikdo neulehčí, určitě je ale důležité podniknout vše, co půjde, pro to, aby se rizikové těhotenství neopakovalo. Nám se to díky Nedoklubku a vzácné Lucce Žáčkové povedlo. Díky za to!
Preeklampsie se nedá léčit, nedá se jí moc předejít, dá se ale oddálit, a to poměrně úspěšně. Nám se podruhé podařilo se nemoci vyhnout, Eliška se tak těší z brášky Vojtíška, kterému je 14 měsíců a který se narodil v 38. týdnu. Jako naprosto zdravý 2,5kilový kluk. Mé druhé těhotenství bylo bez jediné známky preeklampsie.
Věřím, že každý okamžik našeho života nám má něco dát, něco nás naučit. Eliščin nečekaný, rychlý příchod na svět mě naučil, co je v životě opravdu důležité.
Přeji vám, abyste na své cestě potkali tak skvělou gynekoložku, jako byla ta má. Nikdy nebudu schopna popsat vděk ke své lékařce, která mi byla celou dobu velkou oporou, dodávala mi sílu a víru, že my to zvládneme. Ženě, která zaujímá čestné místo v našem životě – MUDr. Zoja Roháčová Čurilová.
Věřím, že neonatologie je místem, kde potkáváme anděly. Anděly v podobě lékařů a sestřiček. Jsou to ti nejlepší lidé, jaké na vysněné cestě domů můžete potkat.
Velmi ráda bych poděkovala těm našim andělům: MUDr. Zdeňku Vaňkovi, MUDr. Mirce Skýpalové, Lence Hourové a Andree Horákové z neonatologického oddělení Karlovarské krajské nemocnice.
A také velké poděkování patří MUDr. Patriku Šimjákovi z rizikového oddělení nemocnice u Apolináře za to, že napodruhé to vyšlo a úspěšně jsme se preeklampsii vyhnuli.