Příběh Dany Štaffové, DiS.
Placenta previa, zkrácený děložní čípek
Psal se rok 2014, kdy jsme s přítelem zatoužili po miminku. Mně bylo 30 roků a říkala jsem si, že biologické hodiny začnou brzy tikat. Dvě odrostlejší dcery (9 a 7 let) jsem měla z předchozího manželství. Neměla jsem vůbec tušení, jak trnitá cesta k vytouženému miminku povede… Přítel pracoval v zahraničí a domů jezdil na pouhý týden v měsíci. Když po roce nedošla menstruace, byla jsem tou nejšťastnější ženou. Bohužel jen na pár týdnů, než mě přepadly neskutečné bolesti. Sedla jsem do auta a ihned odjela na pohotovost. „Musíme Vám bohužel sdělit, že v děloze není nic vidět, tudíž to vypadá na mimoděložní těhotenství.“ Přítel mě utěšoval, že příště to jistě vyjde. Já nechtěla čekat zase měsíce, rozhodli jsme se proto, že navštívíme kliniku reprodukční medicíny. Udělali nám všechna možná vyšetření a nic nebránilo tomu začít se stimulací k umělému oplodnění. Osm dní po embryotransferu jsem měla test pozitivní, ale asi za 2 týdny přišla ta stejná bolest jako tenkrát... Já už věděla, oč jde, a v nemocnici mi odebrali i druhý vejcovod.
Věděla jsem, že příště to už vyjde, cítila jsem to a říkala jsem si, že už se ta bublinka nemá kam ukrýt. Měli jsme zmražených ještě několik embryí, tak hned, jak to bylo možné, jsme jeli znovu. Už jsem si to ani nepřipouštěla a zbytečně se netěšila. Brala jsem to tak, že buď, anebo. Koncem června v roce 2015 jsme si jeli pro naše štěstí. S přítelem jsme začali plánovat svatbu, abych přišla na jiné myšlenky, a týdny utíkaly. Zbývaly 2 týdny do svatby a já dostala teplotu a rozbolelo mě břicho. V nemocnici mi udělali spoustu vyšetření, ale na nic se nepřišlo. Poprosila jsem sestřičku o něco proti bolesti, šla to konzultovat s lékařem. Ležela jsem s velkými bolestmi a najednou jsem ucítila lupnutí a neskutečnou úlevu. Byla to plodová voda…
Věděla jsem, že je zle, protože v 16. t. t. není miminko životaschopné přes jakoukoliv péči. Po duševně náročném porodu jsem naléhala, zda bych mohla miminko vidět, rozloučit se, ale bohužel mi nebylo vyhověno. Po dlouhém naléhání mi aspoň řekli, že to byl chlapeček… Náš Daneček… Sebrali mi kus mě a zhroutil se mi život. Připadala jsem si neschopná donosit miminko. Veškeré myšlenky na blížící se svatbu se vytratily a tlačila jsem na přítele, že se vdávat nechci. Chtěla jsem se uzavřít do sebe, nikomu nic nevysvětlovat a být sama, poprat se s tím bez lítosti okolí, bez jakékoliv pomoci. Musela jsem být silná, moje holky mě potřebovaly. Už tak snášely ztráty svých „sourozenců“ velmi špatně.
Svatba byla a zdálo se, že jsem se z toho dostala… Ale po pár dnech jsem se budila s nočními děsy, plakala a cítila se neschopná. Jenže já se lehce nevzdávám, vždycky jsem si vybojovala, co jsem chtěla. Postavila jsem se k tomu čelem a na leden 2016 domluvila poslední návštěvu na umělé oplodnění. Najednou vše bylo tak jiné. Nikdy jsem nevnímala, jak emočně silný je zážitek, když vidíte na velké obrazovce uhnizďující se miminko. Vzpomínám si na slova pana doktora, když mi říkal: „Paní Štaffová, tohle je šampion.“ Teď už to bude mít šťastný konec, jen ta cesta do konce vlastně nebyla. Těhotenství bylo hodně hlídané, rizikové… Už od 13. t. t. jsem věděla, že pod srdcem nosím chlapečka. Trápila mě vcestná placenta, která způsobovala časté krvácení, a mě v nemocnici na pohotovosti už znali, aniž bych jim musela něco předkládat. Vždycky jsem si tam poležela tak 3 dny, pak byla 5 dní doma v klidovém režimu a zase dokola. V této době jsem narazila na Nedoklubko. Začala jsem se zajímat o předčasné porody, i když podle mého gynekologa mi nehrozil. Já chtěla být připravená na vše. Nastudovanou mapu neonatologického oddělení v Olomouci jsem měla do posledního detailu. Podle manžela jsem byla zbytečně hysterická, ale moje intuice mi říkala něco jiného.
Byl pátek 15. 7. 2016 a u nás se chystala velká oslava manželových 30. narozenin. Chystal rožeň na vepříka, stoly pro hosty a já za ním přišla s tím, že opět krvácím, ale že teď je to jiné, tak až si to v klidu dodělá, ať se převlékne z montérek a odveze mě tentokrát do olomoucké FN. Přístup personálu byl neskutečný. Tolik starostí a péče mi věnovali. Manžel se mnou mohl na vyšetřovnu, kde mi lékař udělal ultrazvuk a řekl, že to musíme ukončit, protože se mi odloučila placenta. Tuto větu jsem během dvou let slyšela tolikrát... Byla jsem ve 28. t. t. a prosila o záchranu našeho Ondráška. Popadly mě hysterie, panika, bezmoc a strašná bolest. Akutně mě převezli na sál. Po probuzení z anestezie a o 4 hodiny později jsem slyšela tu nejúžasnější větu. „Máte chlapečka, má 1 300 g a 35 cm, je v inkubátoru.“ Obavy mě ale nepřešly… Bude zdravý? Zvládne to? Nebude mít následky?
Všechno zvládl (a já taky) jen díky skvělému oddělení neonatologie v Olomouci. Každý den jsme za naším chlapečkem jezdili klokánkovat, chovat, hladit a trávit veškerý čas. Tolik emocí, radosti z pokroků, ale i smutku při loučení… Ta vidina, že každý den je blíž a blíž k domovu.
V inkubátoru byl měsíc a 22 dní v postýlce. Postupně jsem začínala krmit lahvičkou s příslibem, že hned jak zvládne všechna krmení z lahvičky, můžeme si ho odvézt domů. Po 52 dnech jsme si z nemocnice odváželi náš poklad, velkého bojovníka, našeho šampiona. Dodnes vzpomínám na úžasnou péči ve FN Olomouc, na to rodinné zázemí, které nám tam bylo poskytnuto, podporu, lásku a hlavně záchranu našeho syna.
Když mě v červnu 2020 oslovila jedna úžasná zdravotní sestřička, zda bych nechtěla dělat pro FN Olomouc koordinátorku Nedoklubka, ani na vteřinu jsem nezaváhala, protože spoustu síly a víry mi dala právě tato organizace.
