Náš příběh začíná v roce 2001, s manželem jsme se seznámili v práci a v roce 2006 jsme se vzali. V červnu 2008 mě měly čekat závěrečné zkoušky na VŠ, to už jsem byla těhotná, miminko se mělo narodit na přelomu srpna a září 2008. Osud si ale vybral jinou cestu, přesně půl roku potom, co jsme začali stavět dům a také půl roku potom, co jsem otěhotněla, přišla na svět Míša.

Pár dní před termínem zkoušek, v 27. týdnu těhotenství přišlo z ničeho nic krvácení, hospitalizace a diagnóza preeklampsie. V 28. týdnu už bylo jisté, že miminko bude muset na svět dřív. Míša se narodila 12.6.2008 v 29+1 týdnu s porodní váhou 860g. Porod proběhl v epidurální anestezii, takže jsem byla přitom. Pocity nejsou popsatelné, šlo o všechno, fungovali jsme s manželem jako stroje, já řešila jen to, jak všechno nejlíp zvládnout a on řešil úplně všechno ostatní. Míša se narodila bez větších obtíží do rukou neonatoložky MUDr. Pazderové a měla Apgar skóre 8-7-10, což byl ten nejlepší start do života vzhledem k okolnostem. Chvíle to byly velmi těžké, ale Míša byla od začátku úžasná, zvládala vše, stejně jako doteď, naprosto vzorně. Psychicky jsem fungovala pořád jako stroj, jen s občasným zaváháním. Mám to období v mlze, ale vím, že díky manželovi a rodině to bylo únosné a i díky tomu se můj fyzický stav po porodu v celku rychle zlepšoval.

Po dvou týdnech po porodu mě z nemocnice propustili. Manžel mě vozil za Míšou každý den, byl tam se mnou pokaždé až do večera, byly jsme s ní nejdéle, jak to šlo. Během těch čtyř týdnů mezi mojí náhlou hospitalizací a mým propuštěním po porodu, odstěhoval vše s pomocí rodiny do nového domu, který byl „na světě“ stejně jako Míša, za pouhého půl roku. Do starého bytu jsem se už nikdy nevrátila.

Z mého příběhu napsaného pro Nedoklubko v roce 2010:
„Byla tak maličká… Trhalo mi srdíčko vidět ji v inkubátoru, první návštěvu jsem vůbec nezvládla... Díky personálu ARO jsem se ale nakonec sebrala a zařekla se, že udělám, co bude v mých silách, abych jí, v rámci možností, pomohla. I přes moje zdravotní komplikace jsem měla brzy spoustu mlíčka, Míša byla moc šikovná a po tom, co po pár dnech zvládla infekci trávicího traktu, se už vše vyvíjelo moc dobře. CPAP jí sundali po 25 dnech a s váhou 1200 g ji přestěhovali na intermediární oddělení, což byl pro mě největší šok v pozitivním smyslu slova. Po šestinedělí, kdy už jsem i já byla zdravotně v pořádku, jsem nastoupila k Míše zpátky do nemocnice a po nějakém čase jsme si ji, jako nejšťastnější rodiče, odnesli domů ještě tři týdny před termínem. Její „šikovnost“ jí vydržela dodnes, žádné potíže v prvních letech neměla, dnes už by nikdo nepoznal, kolik vážila při narození. Asi jen díky tomu jsem byla po nějaké době schopná přát si druhé miminko. Věřila jsem, že to, co nám nebylo přáno poprvé, se konečně splní a my si užijeme pohodové těhotenství, porod, zdravé, velké miminko…“

První půlrok po propuštění Míši jsem se cítila jako úplně jiná matka, i přesto, že byla stále vzorná a víc než ukázkově plnila předepsané tabulky. Problémy jsme neměli téměř žádné, vše bylo jen o zralosti a vývoji, od doktorů jsme poslouchali jen chválu a optimismus do budoucna. Asi tak po půl roce jsem měla pocit, že je vše za námi.

Po necelých dvou letech jsem začala mít pocit, že pokud bych se zvládla někdy cítit na druhé miminko, pak je to co nejdřív.. Na oslavě Míšiných druhých narozenin už měl Ríša několik milimetrů, termín jsem měla 22.2.2011.

První polovinu těhotenství jsem si nepřipouštěla žádné potíže, byla jsem pod zvýšeným dohledem, vše se vyvíjelo dobře. Ve 20. týdnu jsme se dozvěděli, že čekáme kluka, což byla pro mě, maminku předčasně narozeného miminka zpráva, kterou jsem přijala s obavami. Statisticky je podloženo, že kluci prostě hůř zvládají prvotní a vlastně jakoukoliv adaptaci. Vzbuzovalo to ve mně obavy a vše se v podstatě naplnilo. Nicméně vše dopadlo dobře. Dalších 6 týdnů jsem byla ve velkých obavách, způsobila jsem si syndrom „bílého pláště“, takže každá kontrola tlaku v ordinaci dopadala hůř a hůř. Snažila jsem se sama sebe i doktory přesvědčit, že se nic neděje, ale kontrola v 26. týdnu těhotenství ukázala, že Ríša neprospívá. Váhový odhad byl 630 g a nefungovala mu jedna céva v pupečníku. Bylo jisté, že Ríša bude muset na svět brzy.

Docházela jsem na ultrazvuk a monitor každý druhý den. V sobotu 4.12. jsme se po konzultaci s lékařem domluvili, že není na co čekat a naplánoval se porod na 6.12.2010. To datum pro mně mělo význam, Míša se narodila 12.6., věřila jsem, že se věci dějí, jak mají a že to prostě bude dobré! Nakonec se ale události seběhly trochu jinak, podvečerní příprava na ranní porod císařským řezem se nakonec změnila v akutní císařský řez pod narkózou.. Pamatuji si, jak mi kolem deváté hodiny večer začalo být zle, nedalo se ležet, chodit, stát… pamatuji si pak už jen cestu chodbou, mojí snahu potlačit to, co se děje a snahu MUDr. Kouckého mi co nejdříve pomoci a během toho mi vše podrobně vysvětlit. Pak už mám jen matné vzpomínky na dobu kolem 11 v noci před tím, než mě odvezli na sál. Pochopila jsem dobře co se děje, mojí největší starostí bylo v ten moment to, kdo slouží na neonatologii. Věděla jsem, že manžel je na cestě. Bylo mi tak zle, že jsem sotva vnímala okolí, nešlo o porod, bylo to selhání organismu. Vše už jsem znala, prostředí, doktory, situace… jen jsem věděla, že jsou teď karty rozdané o něco hůř.

Ríša se narodil 5.12.2010 s váhou 660g v 23:42 během záchvatu eklampsie v 28+5 týdnu.

Já jsem na sále zůstala, čekalo se, jestli se moje tělo uklidní. Na JIP jsem se probudila kolem šesté hodiny ráno a snažila jsem se hlavně hned zjistit, co se stalo. Asi v devět hodin přišla známá tvář z neonatologie – pan doktor Sebroň, už to mě uklidnilo. Velmi taktně povídal o tom, že Ríša vše zvládnul a je v pořádku v inkubátoru.

Z mého příběhu napsaného pro Nedoklubko v roce 2010:
Tou chvílí nám začal podobný kolotoč jako poprvé, jen v horším a delším vydání. Nejde nesrovnávat, Ríša byl menší a o tři dny gestačně mladší. Na ARO byl šest týdnů, na Cpapu sedm. Prodělal dvě infekce trávicího traktu, z toho druhou vážnější. Centrální výživu mu vyndali až po dlouhých 40 dnech. Naštěstí ho nepotkaly žádné další závažnější komplikace a v 34. týdnu, s váhou 1500 g ho přesunuli na intermediární oddělení. Brzy potom mě znovu přijali, už jako matku, a to už jsem věděla, že jsme i napodruhé z nejhoršího venku a že už to zvládneme.

Po těch nejhorších prvních chvílích, už jsme si konečně mohli zase trochu oddychnout. Potkalo nás ještě zdržení v podobě operace oboustranné tříselné kýly, ale pak už nám nic nezabránilo v návratu domů. Poprvé nás pustili na propustku týden před termínem a definitivně, po operaci, týden po něm.

Doma jsme se všichni zajeli celkem rychle, všechno už jsme znali, podařilo se dokonce opět plně kojit, a to až do roka. Obě děti navštěvovaly rizikovou a neurologickou poradnu a vždy jsme odcházeli s pochvalou. Jsou to děti zdravé, šikovné a úžasné, možná jsou drobnější než vrstevníci, ale to já jsem taky. Jsou úspěšní ve škole, ve sportu, jsou oblíbení mezi kamarády a mají kolem sebe šťastnou a vděčnou rodinu. Měli jsme obrovské štěstí v neštěstí, že jsme byli tam, kde jsme byli v tu správnou chvíli.

Dopadlo to dobře a nikdy za to nepřestaneme být vděční. To byl pocit, který mě posunul k rozhodnutí napsat Nedoklubku, abych mohla dalším maminkám pomoci a taky jim říct, že věřit, že to dobře dopadne, má smysl.

Moje cesta k Pomáháme (ne)donošení
Po pěti letech od narození Ríši otěhotněla moje sestra, a protože problém preeklampsie souvisí s genetikou, začala jsem se o ni bát. Jasnou volbou byl pan doktor Koucký, přála jsem si moc, aby byla právě v jeho péči. Byl tím nejempatičtějším lékařem, se kterým jsem se kdy setkala, jeho zkušenosti a odbornost jako porodníka, který pečuje o rizikové ženy, jsou maximální a to nejen v ČR, ale i ve světě. Pan doktor mi jednoho dne zavolal a slíbil, že se o sestru postará. Navíc mi ještě vysvětlil, jak převratným výzkumem se zabývá jeho lékařský tým.

Pochopila jsem, že tým MUDr. Kouckého řeší právě to, co způsobilo můj problém, že už dokonce dokáže pomoci takovým ženám, jako jsem byla já ale taky mnoha jiným a aby se to nedělo ani jejím sestrám nebo dcerám. Zatím má takovou možnost však jen několik žen do roka, protože výzkumnému týmu chybí finance. Mít možnost včas odhalit rizika problému je v těhotenství zásadní.

U mé sestry se riziko problému nepotvrdilo. Mé dceři bude letos deset let. Když se narodila, vědělo se o preeklampsii jen málo, neuměli ji včas odhalit ani léčit. V případě mého druhého těhotenství, po necelých třech letech, se v prevenci ani léčbě preeklampsie nic nezměnilo. Díky výzkumu jsou dnes lékaři už ale mnohem dál, výzkumem tohoto druhu se však v ČR zabývá jen tým MUDr. Kouckého.

V té chvíli jsem byla nejvíc vděčná, že jsem součástí Nedoklubka. Díky němu jsem měla možnost propojit příjemné s ještě více užitečným a s podporou všech úžasných kolegyň tak mohl vzniknout projekt Pomáháme (ne)donošení. Finance, které se daří tímto projektem získávat pomáhají výzkum posouvat rychleji dopředu. Je to jedna z těch zásadních věcí, které mi pomáhají překonávat doživotní trauma z dvou předčasných porodů. Všechno zlé musí vždycky být pro něco dobré, já věřím na dobré konce a nekonečnou naději, tak věřte taky!

Markéta