DANIELA SOBOTKOVÁ
My jí říkáme duchovní maminka Nedoklubka. Psal se rok 1996 a v ÚPMD Podolí vznikl Klub rodičů a přátel předčasně narozených dětí. Více už sama paní doktorka:
"V současné době si již několik let užívám roli penzistky. Jako psycholožka se klinické práci už nevěnuji, ale zůstala jsem zatím věrná lektorské činnosti a výzkumu, pokud budou mladší nadějní kolegové o mou spolupráci stále ještě stát. Neustále tudíž sleduji se zájmem odborné dění doma i ve světě, momentálně se zaměřením na otázky týkající se vlivu stresu v perinatálním období na vývoj dítěte.
Ve svém soukromém životě jsem nadmíru spokojená. Mám celý svůj život jednoho milujícího manžela, s nímž jsem si pořídila dva syny. Oba mají bezvadné partnerky a po dvou dětech, takže máme s manželem čtyři krásná vnoučata – dva kluky a dvě holky a jsme šťastní a hrdí prarodiče. Doma se nezastavím, protože bydlíme s manželem sami v poměrně velkém domě s velkou zahradou, takže práce je nad hlavu. Zejména při práci na zahradě si krásně pročistím hlavu a protáhnu tělo na čerstvém vzduchu. Momentální jarní počasí mi skýtá plno radosti při nakupování a osazování naší zahrady barevnými kytičkami.
K mé spokojenosti přispívají také prima přátelé, s nimiž se rádi setkáváme a společně cestujeme doma i v zahraničí. Nerada bych to zakřikla, ale život mě zatím opravdu těší."
Co Vás vedlo k založení Klubu rodičů a přátel nedonošených dětí?
V té době žádný podobný klub či spolek pro rodiče předčasně narozených dětí v našem státě neexistoval. K myšlence jeho založení jsem se dopracovala postupně díky své profesi psycholožky a svému odbornému zaměření. Pracovala jsem na dětské psychologické ambulanci v Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPMD) v Praze – Podolí, kde probíhalo sledování psychomotorického vývoje perinatálně ohrožených dětí, což jsou hlavně děti nedonošené. Vedle klinické práce jsem se věnovala i výzkumné činnosti, která tu asi sehrála klíčovou roli. V této souvislosti bych jmenovala dva grantové projekty, které následovaly za sebou. Na prvním jsem pracovala v letech 1991-1993 pod názvem „Neuropsychický vývoj nedonošených a donošených dětí do prvního roku života v kontextu jejich psychosociálního prostředí“. Na něj jsem navázala v letech 1994-1996 druhým výzkumným projektem s názvem „Intervenční program pro nedonošené: pomoc rodičům vytvořit optimální podmínky pro vývoj jejich dětí“. Při této práci jsem si stále více uvědomovala význam psychické pohody rodičů při péči o jejich děti a důležitost poskytnout jim dostatek informací a podpory v jejich nelehké situaci. Takže Klub rodičů a přátel nedonošených dětí, který jsem v ÚPMD v roce 1996 založila, byl vlastně jedním z praktických výstupů tohoto výzkumu.
Co vše bylo tehdy potřeba, aby se podařilo založit spolek a kdo vám pomohl?
Řekla bych, že nejdůležitější byla ta mravenčí klinická a výzkumná práce, která tomu všemu předcházela, a o které jsem se zmínila výše. Samozřejmě jsem nedělala vše jen já sama, ale pomáhali mi skvělí lidé na pracovišti. Za všechny bych zmínila mou celoživotní výbornou a obětavou „učitelku“ a spolupracovnici paní PhDr. Jaroslavu Dittrichovou, CSc., která už bohužel není mezi námi.
Pamatuji se, že jsme chtěli uspořádat první setkání s rodiči nedonošených dětí v předvánočním čase již v roce 1995, ale protože byla v Praze v té době chřipková epidemie a nemocnice byla pro návštěvy zavřená, sešly jsme se až v lednu 1996. Setkání se všem líbilo a tak jsme si slíbili, že se sejdeme ten samý rok znovu v adventním čase, a že nám to snad již nic nepokazí. Toto předvánoční setkání opravdu vyšlo a Klub rodičů a přátel nedonošených dětí narozených v ÚPMD tak začal opravdu žít.
Jaké byly ohlasy rodičů?
Úspěch setkání byl velký. Měli jsme možnost pozorovat, že rodiče vzájemná setkávání těší, a i když jsou na půdě nemocnice, cítí se uvolněně a prožívají radost nejen se svými dětmi, ale i s druhými rodiči. Pro obrovský zájem vyžadovala naše předvánoční setkávání stále větší prostory, takže se nakonec odehrávala v závodní jídelně ÚPMD. Zde musím pochválit tehdejší vedení nemocnice, které mělo pro naši činnost plné pochopení, a i ostatní zaměstnance, kteří se vždy ochotně podíleli na přípravách. S mou kolegyní dr. Dittrichovu jsme se nakonec rozhodly pořádat setkávání pro rodiče s dětmi pravidelně jednou měsíčně. Kdo měl chuť a čas, mohl přijít si popovídat s druhými rodiči nebo s některým lékařem či sestřičkou, kteří na schůzku zrovna zavítali, a děti si zde mohly pohrát.
Naše zkušenosti s prací s dětmi a jejich rodiči jsme se snažily s kolegyní zúročit po roce 2000, kdy jsme začaly pracovat na knížce „Narodilo se s problémy. A co bude dál?“ Intenzivně jsme při tom spolupracovaly s několika aktivními rodiči z tohoto Klubu, kteří souhlasili se podílet na psaní knížky, aby umožnili ostatním rodičům nahlédnout do svých životů po narození dětí „s problémy“. Vznikla tak první knížka svého druhu, která pomáhala ostatním rodičům s podobným osudem v poznání, že se svými starostmi nejsou sami. Při naší společné práci na této knížce nakonec dozrála myšlenka, že rodiče se stejným nebo podobným osudem mohou pomáhat sami sobě i bez odborníka, který by je vedl. Navrhla jsem proto těmto zainteresovaným rodičům, jestli by si nechtěli založit svůj vlastní spolek. Ochotně souhlasili, a tak jsme mezi sebou uspořádali soutěž o nejlepší název tohoto spolku. Nakonec vyhrál název Nedoklubko a maminka dvou nedonošených synů - paní Hana Svátková, která je autorkou tohoto názvu, se stala v roce 2002 jeho první předsedkyní. Nedoklubko tak bylo porozeno a postupně, díky výborné práci dalších obětavých maminek, překročilo práh nejen ÚPMD a Prahy, ale i naší republiky a vydalo se úspěšně do světa.
Sledujete i dnes kroky Nedoklubka a zapojujete se do některých aktivit?
Samozřejmě, že pečlivě sleduji vývoj Nedoklubka. Vždyť jsem svou troškou přispěla k jeho narození, a co bych to byla za „mámu“, kdybych neměla zájem o jeho další osud. Musím říct, že mi dělá neustále velkou radost a jsem na ně patřičně pyšná. A tak jako každá milující máma, tak i já se mu snažím stále ještě trochu pomoci sem tam nějakou svou aktivitou, když o ni zrovna stojí.