„Mít takové šťastné dítě ve třídě, to je dar,“
říká o Anice její paní učitelka

 

Svou první dceru Andrea Dohnalová přenášela. Když byla podruhé těhotná, nenapadlo ji, že by mohly přijít nějaké komplikace. Na druhé miminko se s manželem i dvouletou Koletkou moc těšili.

Ve 26. týdnu se Andree udělalo špatně. Pro jistotu poprosila manžela, aby ji odvezl na kontrolu do Podolí, kde si přála rodit. Andrea popisuje, jak se stalo, že cíl cesty byl nakonec jiný: „Seděla jsem vedle muže a bylo mi čím dál hůře. Najednou jsem měla pocit, že omdlím. Věděla jsem, že jsme zrovna nedaleko Apolináře. Proto jsem překvapenému manželovi řekla, ať jede raději tam, že to je blíž.“ Následující události se seběhly velmi rychle. Nastávající maminka se dozvěděla, že miminko je bez plodové vody, a že rodí. Během chvilky přivedla na svět holčičku.

Svůj život si holčička vybojovala

Anika se narodila ve 26. týdnu s porodní váhou 720 gramů. Důvodem jejího předčasného příchodu na svět byl zánět. Během dlouhého pobytu v porodnici byl její stav jako na houpačce, jak to bývá u takto brzy narozených dětí. Postihlo ji krvácení do mozku, prodělala žloutenku, měla opakované problémy s trávením. Anika ale statečně bojovala, všechny komplikace zvládla a po třech měsících si ji rodiče vezli s váhou zhruba 2 kg domů.

Rodiče tušili, že je něco špatně

Holčička relativně prospívala a měla se k světu, a tak si maminka i tatínek mysleli, že mají vyhráno. Sledována byla Anika v Centru komplexní péče v Praze na Karlově u paní doktorky Markové, kam pravidelně docházeli, cvičili tzv. Vojtovku…

Anika se ani v roce věku nezačala stavět a používala zvláštní způsob lezení. Andrea na to v „rizikovce“ upozorňovala, odpověď lékařů byla vždy stejná: „Je třeba cvičit.“ Pilně tedy s dcerkou cvičila… Říká k tomu: „Možná už tehdy lékaři něco tušili, ale neřekli. Nebyla jsem na tom stále psychicky dobře, možná se mě ještě v tu chvíli snažili ušetřit špatných zpráv.“

Když se poté Anika v roce a půl konečně postavila, bylo vidět, že je něco špatně. „Ona levačkou vůbec nebyla na zemi. Taky šidila levou ruku, například po hračce vždy sahala pravou,“ říká Andrea, která začala tušit, že se jedná o dětskou mozkovou obrnu. Jako každá matka – ani Andrea –se nevzdávala naděje, že je její dítě v pořádku. „Stále jsem ještě věřila, že je Anika pouze opožděná. Byla jsem připravená na to, že bude i hodně opožděná. Bylo mi jedno, do kdy to tak bude…“Kromě zjevných problémů s pohybem měla Anika také špatná očička a nechtělo se jí moc jíst. Vojtovku v té době cvičili čtyřikrát denně. „Protože lékaři nikdy nevyřkli diagnózu, já jsem – přestože jsem o ní již byla přesvědčená – to nahlas také nevyslovila.“ vzpomíná Andrea a dodává: „Vyslovením toho, že má Anika DMO by se nic nezměnilo. Režim by byl stejný. Prostě bychom i nadále cvičili.“

Obávaná diagnóza se potvrdila

Během jedné návštěvy CKP se Andrea nemohla zvednout. Právě tam na ní dolehla veškerá tíha situace, přemohla ji únava a zůstala prostě nešťastně sedět. Podvědomí potřebovalo slyšet onen „ortel“. Paní doktorka Marková zavolala paní doktorce neuroložce Bronislavě Korsové a domluvila Andree s Anikou okamžitou návštěvu u ní, aby měla maminka Andrea jasno. „Tehdy mi paní doktorka Korsová řekla, že mě pošle na magnetickou resonanci a že si je jistá, že Anika má dětskou mozkovou obrnu.“

Po vyšetření v Motole byla diagnóza potvrzena. „Lékaři mi řekli, že Anika bude celý život cvičit a že já mohu strašně moc udělat, když přijmu cvičení jako nutnou součást našeho života,“ vypráví Andrea, kterou tehdy napadala nejedna otázka, zejména na eventuální postižení mentální, na kterou odborníci odpověď neznali. Pojmenování tušené diagnózy přineslo Aničině mamince na jednu stranu úlevu, ale na stranu druhou nastala obrovská krize, přišel pocit zpracovávání všech nových informací a vyvstaly nové otázky. Nutnost cvičení si poctivá a důsledná Andrea vzala za své a nepolevovala, přestože jak Anika rostla, bylo cvičení stále složitější. Cvičení s větším dítětem se často stává bojem, Andrea byla fyzicky velmi unavená. Proto se k Vojtově metodě přidal ještě Bobath… „Pomáhalo mi, že ta malá byla neskutečně šťastné dítě. Takže jsem nepřestávala věřit v dobrý konec.“

Cvičení, hypoterapie, rehabilitační pobyty, lékařské zákroky

Paní doktorka Marková se Andree v té době zmínila o možnosti hypoterapie, kterou v první chvíli konzervativní Andrea téměř zavrhla. Protože ale pro svou dcerku chtěla skutečně udělat vše, nastudovala si informace a našla si fyzioterapeutku, která hypoterapii provozuje, a od Aničiných 2 let s touto metodou začali. Byla to svým způsobem úleva, jeden výlet ke koním byl vlastně cvičením. Kromě všech těchto cvičení absolvovala Andrea s Anikou také opakované neurorehabilitační pobyty.

Ve čtyřech letech lékaři Andree nabídli léčbu botoxem. Ten se aplikuje do postižené části těla a způsobí zlepšení stavu. Anice pomohl na velmi krátkou chvíli, nicméně i tak byla Andrea nadšená z pohledu na svou dceru, která si poprvé začala stoupat na obě nohy. Díky tomu dostala příliv nové energie. „Byl to strašně krásný pocit vidět dítě, které stojí na obou ploskách chodidel,“ vypráví Andrea nadšeně při vzpomínce.

V pěti letech si lékaři troufli přistoupit k operaci. Andrea říká: „Hrozně jsem se tehdy bála. Věděla jsem, že to operují na dvou místech v republice. Jela jsem se dokonce podívat do Brna na kliniku, kde tyto zákroky dělají, abych si svým rozhodnutím byla jistá.“ Anika měla po zákroku šest týdnů sádru, po jejímž sundání hned absolvovaly rehabilitační pobyty a lázně. Že byla operace úspěšná, bylo vidět hned. Holčička, kterou do té doby maminka vozila v kočárku, najednou začala chodit. Dále se ale cvičilo, jezdilo na koni, absolvovaly se lázně.

Vzorná žačka Anika

Maminka si přála pro Aniku kolektiv: „Vysnila jsem si, že by mohla chodit na jedno dvě dopoledne do školky.“ To se jí nakonec povedlo a školku pro Aniku sehnala, byť to bylo pro všechny náročné, nejen pro paní učitelky. Tehdy se Andrea uklidnila v otázce mentálního postižení, viděla, že holčička je psychicky a mentálně v pořádku, že je bystrá a chytrá. Začala myslet i na to, že by její Anika mohla jednou chodit do běžné školy. To se po ročním odkladu stalo a Anika začala chodit do školy. Skvělé bylo, že na základní škole, kam Aniku její maminka přihlásila, byla paní učitelka, která se nezalekla „zvláštnosti“ holčičky. Andrea byla jakýmsi asistentem na telefonu a kdykoliv bylo potřeba, běžela do školy pomoci. Od 2. třídy měla potom Anika ve třídě svou asistentku. Ve škole prospívala, lehký problém nastal pouze v tělocviku, někdy se brzy unavila a musela jít dříve domů. Paní učitelka společně s Andreou přichystaly pro děti na hodinu prvouky povídání o tom, jak moc maličká jejich spolužačka byla, když se narodila. „Vzala jsem do školy dětem tabulky čokolády vážící dohromady jako Anika, když se narodila, a také panenku, která zhruba velikostí odpovídala miminku v inkubátoru, aby si to dokázaly představit,“ vzpomíná Andrea. Děti tak pochopily, že je Anika jiná než ony, a přijaly ji takovou, jaká je. Andrea ještě vyjmenovává, v čem byla Anika jiná: nenosila knoflíčky a zipy (neuměla je zapnout), v šatně měla židli (aby si mohla při obouvání sednout). Ve škole má Anika také kompenzační pomůcky (zdravotní židli, zdravotní pytel, ježky, kroužky, podložky, plastelíny, podsedáky). Paní učitelka říkávala: „Mít takové šťastné dítě ve třídě, to je dar!“

Dnes chodí Anika do 6. třídy, má samé jedničky a je velmi pilná a ctižádostivá – ráda se učí, poznává nové věci, chodí zpívat do sboru a cvičit jógu. Stále s maminkou cvičí, jezdí do lázní, na rehabilitační pobyty, absolvují hypoterapii. Veselost Anice zůstává. „Dokonce nosí už i džíny s knoflíčkem,“ dodává s úsměvem její maminka Andrea. Ve škole má Anika určité malé úlevy, které ale mívají i děti narozené v termínu. Má například víc ústního zadání, paní učitelka ví, že Anika je pomalejší, a bere na to při vyučování zřetel. Žačka se také musí jít někdy projít, protáhnout se a zacvičit si. K tomu Andrea říká: „Myslím, že tohle by prospělo všem dětem. Zacvičit si během dlouhých hodin sezení v lavici,“ a usmívá se u toho. Na otázku, zda má maminka statečné Aniky pocit, že vyhráli, odpovídá: „Já mám pocit, že jo. Když Anika nastoupila do první třídy, řekla jsem si, že mým přáním je, aby dokázala dochodit základní školu. Narozdíl od starší dcerky se s Anikou učím žít okamžikem a příliš neplánovat. Ale určitě mohu říct , že vyhráváme! Vlastně každý den.“

Co bude dál?

Centrum komplexní péče, neurologie, fyzioterapie, oční a pedagogicko-psychologická poradna, ortopedie, tam všude pravidelně docházejí na kontroly. Budoucnost je nejistá, Aniku možná čeká ještě nějaká operace… Již nyní je ale jisté, že si své místo na světě vybojovala, s veselostí sobě vlastní, za pomoci své skvělé maminky Andrey.

Slovo autorky: Andreu znám již téměř čtyři roky, od chvíle, kdy jsem se stala součástí týmu Nedoklubka, kde ona v tu dobu působila již pěknou řádku let. Andrea má téměř pořád dobrou náladu, je neuvěřitelně pilná a svědomitá. To, že se jí druhé miminko narodilo tak moc brzy, pro ni byla výzva, kterou přijala, a poprala se s ní s houževnatostí a nasazením sobě vlastním. Obrovskou odměnou je jí Anika, kterou nemůžete nemít rádi! Je to neuvěřitelné, skutečně stále usměvavé, chytré děvče, které roste do krásy. Neméně pyšná může být Andrea i na svou starší dceru Koletku, která právě vybírá střední školu, kde bude studovat, a která jí otevře dveře na univerzitu. Andrea je skutečně inspirativní žena!

Já její příběh dobře znám. Ale pokaždé, když mi jej vypráví, hluboce se před ní klaním. Její věta: „Já jsem vždy lékařům říkala: řekněte mi všechno, i to nejhorší. Já budu raději příjemně překvapená než naopak,“ dokazuje její sílu. Sílu ženy, milující matky.

Andrea Dohnalová je členkou výkonné rady Nedoklubka a koordinátorkou pro porodnici U Apolináře a porodnici v Písku. Jak se to stalo? 

Když se mi Anika narodila, všimla jsem si na rodičovské místnosti u Apolináře letáčku o Nedoklubku. Později, při jedné z kontrol v Centru komplexní péče u paní doktorky Markové, jsem se v její ordinaci vystřídala s maminkou dvojčat. Byla to paní Lenka Novotná, která vedla sdružení Nedoklubko. Paní doktorka Marková mi se slovy, že jsme si s touto paní v lecčems podobné, dala její telefonní číslo. Já jsem Lence následně napsala, že bych ráda pomáhala, že bych chtěla zlepšit to, co mi v porodnici vadilo nebo scházelo, aby to další maminky měly v tom bolavém období po předčasném porodu o něco jednodušší. 

Za cestu do Nedoklubka tak vděčím výjimečné ženě, paní doktorce Daniele Markové. Jsem jí za vše velmi vděčná, provází mě i moji dceru od narození, a že ta cesta byla často trnitá a velmi bolavá, ale vždy tu pro nás byla a pomohla nasměrovat dál. Patří do našeho života a já si toho nesmírně vážím a nepřestanu nikdy děkovat. Za dcerku i za Nedoklubko.