Ten moment, kdy si myslíte, že už nemůžete .. .. kdy máte chuť všechno vzdát.. .. kdy vám celý svět přijde nespravedlivý..  ..kdy si myslíte, že jste na konci svých možností.. .. kdy nemůžete popadnout dech a chce se vám jen hrůzou ječet.. ..tak v ten MOMENT .. se zase znovu zhluboka nadechněte a přidejte..💫 .. v ten moment totiž, někde za pomyslnou hranicí našich možností, začíná ten největší růst.. .. a i když to nebude cesta růžovým hájkem.. a přijdou další zkoušky, těžký chvíle, probřečený noci.. tak i tak posbírejte všechny ty klacky, co máte pod nohama.. a udělejte z nich odrazový můstek.. .. můstek sama pro sebe za lepším, silnějším, laskavějším, chápavějším já.. .. a můstek pro ostatní, co po umetených cestách nešlapou.. .. protože pokud se nevzdáte, nemůžete prohrát.. 🙏

PŘEDMLUVA aneb PURPUROVÁ JE BARVA KRÁLOVSKÁ💜💜💜

Některé obrazy zůstanou v srdci vryty celý život..💜 .. pro mě bude tenhle jeden z nich..

SERIÁL PRO MALÉ BOJOVNÍČKY💜💜💜

💜💜💜DÍL PRVNÍ

LÁSKA LÉČÍ 💗

💜💜💜DÍL DRUHÝ

TROCHU JINÁ LIGA MATEŘSTVÍ 🤱⠀
⠀.. být rodičem je zkušenost, na kterou vás žádná škola ani předporodní kurzy nepřipraví..být rodičem předčasně narozenýho miminka je zkušenost, na kterou vás nepřipraví absolutně nic, ani to, že už jste se rodičem stali.. padnete do toho rovnýma nohama a ještě nějakou dobu v bezdeší zírate, jestli se to opravdu stalo..je to šok, jiný slovo na to není .. pod volnou košilí schováváte pořád ještě velký bříško 🤰, kde včera miminko bylo a dnes už není .. a pořád ho dál tak ze setrvačnosti hladíte, jako by ten malý drobeček byl stále pod vaším, teď tak zrychleně bijícím, srdcem..💗⠀
⠀.. místo boje s nedostatkem spánku, hormonální bouří v šestinedělí, uspáváním a bolením bříška svádíte úplně jiný bojovky.. boje o každý dech, o každý den, o každý gram.. o přežití.. neřešíte kojení, ale děkujete pánu bohu za každý mililitr odstříkaného a přes sondu vypitého mlíčka.. ⠀
⠀.. nemůžete se dočkat, až toho drobečka uvidíte, až se ho budete moct dotknout..💗🙌🏻.. víte přesně, že to chcete a moc to chcete.. pak se vám sice podlomí kolena a zatmí před očima, když se poprvé setkáte a zjistíte, že vaše malá láska je opravdu malá jen do jedný dlaně a že snad všude má sondu, kanylku, flexilku, čidlo nebo jiný drátek či hadičku..ale samozřejmě na sobě nedáte nic znát..ani když se vám sevře hrdlo, když uslyšíte ten tenounký pláč nedonošenýho miminka..jak jiný to je.. ⠀
⠀.. a když se pak podíváte do jeho očí plných lásky a neskutečnýho odhodlání..pak už přes hranu spodního víčka začnou nekontrolovaným proudem téct slzy jako hrachy a pak pochopíte, že i když vaše osudový setkání přišlo nečekaně a vůbec to nebylo dokonalý a sluncem zalitý jako ve vašich představách, tak je to LÁSKA .. 💗⠀
⠀.. a víte, že budete bojovat, seč vám budou síly stačit.. ať žije, ať dýchá, ať jednou chodí, je zdravý a šťastný.. ⠀
⠀.. každá maminka a miminko mají svoji cestu, ale co je všem cestám s nedonošeňátkem společný je NEJISTOTA..⠀
.. jestli mi celá tahle zkušenost a naše cesta něco dala, tak to byla VDĚČNOST.. vděčnost za každý drobný pokrok, za každou maličkost .. a POCHOPENÍ, že vše je TADY a TEĎ, zítra už může být vše jinak.. a že ať se vlastně do budoucna stane s Emi cokoliv, vždycky ji budu milovat a tomu se říká LÁSKA.. bezpodmínečná, vše přijímající LÁSKA..

💜💜💜DÍL SEDMÝ

PRVNÍ SETKÁNÍ💕💕💕

.. žijeme v době, kdy mají termíny MATEŘSTVÍ .. POROD .. KOJENÍ .. takovou důležitost, váhu a jasný pravidla, že by pro ně někteří vraždili (lépe spíš vraždily ..) ..takže jak jinak než porod přirozený, bez lékařské asistence, okamžitý bonding a plné kojení .. ano, je to krásný .. fakt nádherná představa .. já to chci .. a i když se kvůli tomu dnes ženy v době, kdy se druhým dechem zároveň skloňuje "womenpower" ve všech pádech, jsou schopny vzájemně odsoudit, která mateřství, porod a další náležitosti praktikuje správně, která je matka víc a která míň ..tak nějak plus minus bychom to takto chtěly všechny ..🙏⠀
..tak a teď klapka .. 🎬 .. a vy se najednou probudíte o půl druhý ráno na gynekologický JIP .. bříško prázdný, prsa prázdný, tělo bolavý, drén a cévka ven, hlava zfetovaná .. a za pár hodin směle vyrážíte s velkou dopomocí sestřičky s červenou rťenkou na neonatologickou JIP .. drén hezky pod paži jako kabelku, druhou rukou chytit jizvu a frčíte ..👣⠀
.. neonatologická JIP .. nejsou tu postýlky, ale jeden inkubátor vedle druhýho, kolem kmitají tiše sestřičky, křídla hezky srovnaná pod pláštěm, úsměv na rtech .. a milión přístrojů a monitorů k tomu 📈📉.. vstup a první pohled na oddělení ještě zvládnete .. jasně, jste přece matka .. jen napětí, kde je ten váš, se malinko zvýší .. zatím ale pohoda, jazz .. musíte přejít celou místnost, protože vaše malá láska je až vzadu u okna .. první pohled dovnitř, je to tady .. obrovský inkubátor, v něm růžový pelíšek a v něm .. v něm ještě igelit, hadičky, trubičky, nějaký červený světýlko .. a teprve zpod igelitu uvidíte nožičku tak malou a křehkou, že se vám srdce rozbuší jako zvon .. určitě je to i slyšet .. musíte dýchat .. vždyť je to 900 g .. a pak pohled do očí .. ⠀
.. vím, že byly tmavý, koukaly na mě z inkubátoru plný odhodlání a volaly „mami, jsem tady, žiju a bojuju..“ .. ach můj bože .. to už se dá jen stěží zvládnout bez slabosti v kolenou a slz, co se valí proudem ven 💦..uvnitř cítíte obrovskou lásku a strach zároveň, nedává to smysl .. každopádně ale víte, že budete bojovat taky, seč vám síly budou stačit .. ale o tom zase někdy příště .. ⠀

💜💜💜DÍL OSMÝ

POSÍLÁM VZPOMÍNKU🖤

.. aneb když odejde malý velký bojovníček .. když se smrt stane silnější než život .. 🖤⠀
„Všechny bitvy v životě slouží k tomu, aby nás něco naučily .. I ty prohrané“ Paulo Coelho⠀
⠀
.. dneska budu stručná, ale o to víc emotivní to bude .. to vám slibuji .. tohle sice nikdo nechce číst, ale když už jsem jednou vstoupila na led tenký jako pergamenový papír, nemůžu minout ještě jedno téma než seriál skončí .. těžko se to píše, ale nemůžu to prostě vynechat .. nemůžu .. nemůžu to vynechat, protože mě to nenechává chladnou a nenechá ani vás, i když jste si možná doteď zachovali poker face ..patří to k tomu, o čem píšu .. patří to k tomu tak, jako smrt patří k životu .. netýkalo se to sice mě a Emi, ale stalo se to, když jsme byly poblíž .. a i kdyby ne, stejně bych o tom napsala .. 🖤⠀
..posílám dnes vzpomínku všem mámám a tátům, kteří zdi nemocnice opustili s prázdným bříškem i s prázdnou náručí .. a nejbolavějším srdcem .. kam se na jejich žal a bolest hrabeme my, co jsme nemocnici opouštěli s uzlíčkem víc než malým v třesoucí se náruči .. s nejistotou na dny budoucí .. ale nesli jsme jej domů .. 🖤⠀
.. tímto dílem posílám vzpomínku všem malým uzlíčkům, kteří svou misi ukončili příliš brzy .. kteří svůj boj nevyhráli .. a odešlo s nimi víc než mnoho .. naděje, víra, poslední úsměv z tváře .. 🖤⠀
.. na závěr tedy jedna upřímná vzpomínka a minuta ticha pro miminka, která krátce po příchodu na svět, pozemský život ukončila .. zaryla do srdce stopu nejhlubší, způsobila ránu, která už bude vždycky krvácet .. i to je totiž jeden z odstínů mateřství .. 🖤⠀
.. takže zapalme svíčku .. a buďme vděční a laskaví .. život je dar 🖤

💜💜💜DÍL DEVÁTÝ

LÁSKA JAKO LÉČEBNÁ METODA 💕⠀.. i když věci nejdou podle našich představ, vždy jdou v náš prospěch .. a to je obrovská úleva, pokud to přijmeme .. Emi si vybrala cestu na svět už o 2,5 měsíce dřív a otevřela tím novou kapitolu mýho života 📖 .. bude život PŘED EMI a život S EMI .. a jak řekl C. S. Lewis: „zpátky už jít nemůžeš a změnit začátek. Ale pořád můžeš začít tam, kde jsi. A změnit konec“ ..prvním mezipřistáním pro všechny malý nedočkavce je neonatologická JIP .. byla stejně tak i pro Emi a byla to naše první bojovka .. pro Emi to bylo místo, které ji mělo co nejvíc přiblížit časy v bříšku a dát pocit bezpečí a známého prostředí .. teplotou, kterou je inkubátor vyhřívaný, šerem, tichem a nanejvýš tlumenými zvuky, které prolíná jen pípání monitorů .. měkkým hnízdečkem, v kterém byla v inkubátoru zachumlaná .. 💕⠀ .. chodila jsem za Emi každé 3 hodinky .. za vstupem na JIP se odezinfikovala odshora dolů a vyrazila na konec místnosti .. u inkubátoru na mě čekala sestřička 👩‍⚕️, která se o Emi starala a byla jedním z pevných středobodů mého mikrosvěta .. byla u Emi po příchodu na svět jako první a starala se o ni s láskou největší .. to se pozná hned .. byla to ona, kdo pro mě tehdy tenhle můj mikrosvět držel v pevných rukou .. byla to ona, která mi poprvé dala Emi do náruče a na hrudník .. já ji jen s tichým úžasem pozorovala, jak něžně a zároveň sebejistě vytahuje Emi z inkubátoru .. položila ji na můj holý hrudník a pak už jen padaly hvězdy ✨ .. měla jsem svoji holčičku u sebe, cítila jsem její srdíčko a ona moje .. 💕⠀
.. pro mě to byly ty nejkrásnější chvíle, čas se zastavil a byla jsem jen JÁ a ONA .. v mých vzpomínkách jejich otisk zůstane do smrti smrťoucí .. zapomněla jsem v tu chvíli na vše .. léčila jsem se tím já a léčila se i Emi .. tady je totiž láska hmatatelná, její účinky nepopiratelné a terapeuticky víc než důležité ..💕⠀
..navíc tuhle terapii máme všichni u sebe, ve svých rukou a zcela zdarma .. jen ji tak málo využíváme .. a svět potřebuje mnohem více těch, co v ni věří .. já už si to teď taky budu pamatovat zase o chlup líp ..💕⠀

💜💜💜DÍL DESÁTÝ

MÍSTO ČINU: Obilní Trh Brno, neonatologická JIP⠀
.. jednotka INTENZIVNÍ PÉČE pro novorozence .. první štace a první obrovská zkouška .. pro některá miminka na pár dní, pro některá i na několik dlouhých týdnů .. 📆⠀
.. tady se vede boj o život, o lepší start, o co nejmíň komplikací .. tady není místo pro diskuze o tom, co BUDE .. tady je TEĎ a TADY ..⠀
.. realita dní na JIP má pachuť všech možných emocí, co lítají jak na horský dráze🎢 - z hormonální bouře, opiátovýho rauše a obrovskýho stresu .. zoufalý PLÁČ tu střídá neskutečná RADOST z pidi pokroků .. dostanete tady lekci osobního rozvoje a trpělivosti zcela zdarma .. zkouškami vám budiž přebalování do plíneček XXXS, který sahají až do podpažních jamek .. ošetřování křehoučkýho tělíčka přes hadičky, sondy a čidla .. stres z výsledků prvních vyšetření a prvních komplikací .. 💉⠀
.. moje vzpomínky na dny tady připomínají nedoskládaný puzzle .. některý dílky se ztratily .. byly vytěsněný z vědomí do hlubších a více emocionálních částí mozku .. toť inteligence naší nervové soustavy .. a zůstaly mi nakonec spíš krásný vzpomínky, i když mě u nich mrazí .. ❄️⠀
.. za Emi jsem chodila, co jsem mohla .. s drénem v jedné ruce a s pár kapičkami prvního odstříknutého mlíčka jako darem nejvzácnějším v ruce druhé .. seděla jsem u inkubátoru, dívala se na ni, držela ji, mazlila, četla jí a povídala vše, co ji ještě v životě čeká .. byla tak drobounká, tak malinká .. a tak statečná .. 💜⠀
.. na dny tady nejde zapomenout .. je to místo pro první dojemná setkání a intimity .. místo, kde se začnete oťukávat .. kde se chvějící jak osika poprvé vašeho miminka opatrně dotknete .. i když byste ho samozřejmě nejradši láskou umačkali .. je to místo, kde dáte první pusu 💋, poprvé si k vašemu miminku přičichnete .. .. do mých nedoskládaných puzzlí patří i vzpomínka na anděly 👼, co tu pracují .. říkám to pořád, ale musím zase .. nemůžu jinak .. protože nikdy nezapomenu na laskavou a trpělivou péči, které se nám tady dostalo .. protože pokud jsem se cítila v bezpečí a v podpůrném prostředí já, mohla jsem to předat i Emi .. a to byl KLÍČ pro lepší zítřky ..🗝️⠀

💜💜💜DÍL JEDENÁCTÝ

.. přijmi to, co JE ..⠀
.. nech plavat to, co BYLO ..⠀
.. a měj VÍRU v to, co PŘIJDE .. 💫⠀

.. pocity VINY a VÝČITKY přijdou .. neohlášeny a nezvány se vkradou do mysli jako smrad .. přijde strach, úzkost, obavy .. přijdou otázky „proč se to stalo?“ .. „proč zrovna já? proč jsem nedonosila svoje miminko až do konce?“ .. „co bude dál? bude zdravý? nebude postižený?“ .. pohledy ZPĚT a pohledy VPŘED👀, který s sebou v závěsu táhnou strach, úzkost, beznaděj .. ⠀
.. i ke mně zavítaly výčitky a otázky PROČ, jasně že jo .. ALE .. když se narodila Emi, měla jsem už jistou výhodu zkušeného hráče .. poučena z let minulých, kdy jsem bojovala s nevyléčitelným onemocněním .. byly to dlouhý a těžký časy, ale daly mi nakonec mnoho .. minimálně jedno moc důležitý uvědomění a inspiraci pro překážky příští .. 💎💫⠀
.. Henry Ford říkal: „Ať už si myslíte, že to dokážete nebo si myslíte, že to nedokážete, v obou případech MÁTE PRAVDU“ .. všechno začíná uvnitř nás samotných, v naší MYSLI, myšlenkách, kterým dovolíme, aby myslí brouzdaly a v obrazech, které tam vzniknou .. a je naprostou ztrátou času snažit se přetvořit okolnosti tam venku, aniž bychom NEJPRVE ZMĚNILI obrazy UVNITŘ nás samotných .. vše se totiž změní, když změníme ZPŮSOB MYŠLENÍ ..⚙️🧠⠀
.. rozvíjet mysl je stejný jako rozvíjet a posilovat sval .. musíte trénovat a být pravidelní💪 .. nestane se to ze dne na den .. a není to o tom být pozitivní za každou cenu .. je to o tom DOVOLIT si prožít smutek, ale neplácat se v tom .. vystoupit z role oběti a směle vkročit do role tvůrce .. je to o tom PŘIJMOUT danou situaci tak, jak je .. nebojovat, nervat se, ale PŘIJMOUT a vzít i bolavou situaci za ruku jako kamarádku .. 👯‍♀️ nedávat energii pohledům ZPĚT .. jsou to svodidla slepých ulic .. a naopak otočit svůj pohled do PŘÍTOMNOSTI .. co můžu udělat TEĎ, aby mi v dané situaci bylo líp? .. stačí drobnost, malý krok 👣 .. ony se ty drobné krůčky nakonec posčítají a dovedou vás na cestu, kde pochopíte, že ani tak nezáleží na tom, co se vám stane, ale jak se k tomu POSTAVÍTE .. a že to, kam směřuje pozornost, ROSTE .. zlý nebo dobrý .. to už si vyberte sami .. ⚖

💜💜💜DÍL DVANÁCTÝ

NAPUMPUJTE SI ŠTĚSTÍ DO ŽIL .. 🍀⠀
.. mít nedonošený miminko je speciální disciplína seberozvoje, kdy mít život vzhůru nohama je vlastně V POŘÁDKU .. platí to pro mateřství obecně, jen tady to dostává větší grády .. chtě nechtě se dostanete sama k sobě tak blízko, že blíž už to ani nejde .. a čelíte si Z OČÍ DO OČÍ i s vlastními nehezkými emocemi jako strach, vztek, úzkost, zoufalství .. 💜
.. seriál vznikl před několika měsíci jako myšlenky psaný na šmírák za dlouhých nocí v porodnici .. vypisovala jsem se z toho, co mě bolelo, pomáhalo mi to stavět krev z ran .. rubala jsem to na papír jak vzteklá .. psala jsem a představovala si, jaký to jednou bude .. a všechno jsem to vyprávěla Emi ..💜
.. když mi bylo ouvej, představovala jsem si, jak pojedeme k moři 🏝️ .. viděla jsem běhat Emi v písku na pláži .. viděla jsem, jak se jí vítr honí ve vlasech .. a všechno jsem jí to povídala .. a představovala jsem si to tím víc, čím víc jsem čelila sdělením, že možná nebude chodit .. 👣⠀
.. člověk je jediný tvor, který je schopen VIZUALIZACE .. je jediný tvor, který si myšlenkou 💭 umí přivodit vyplavení jedné kouzelné molekuly – DOPAMINU .. hormonu, který hraje zásadní roli ve vzniku motivace, emocí, v systému potěšení a odměn a způsobuje vznik příjemných pocitů ..💓🙏⠀
⠀
.. mně genialita fungování lidskýho těla fascinovala vždycky .. jak si samo poradí se spoustou věcí .. a že stačí jednoduchý impuls a spustí se celá paleta mechanismů .. a tady to platí přesně tak .. není to o tom, že Emi začala chodit, když jsem si to já představovala .. je to o tom, jak pak vnímáte kognitivně náročný situace .. a o tom, že vyšší hladiny dopaminu zvyšují citlivost na „BENEFITY“ dané situace než na to, co „UTRATÍTE“ a zvyšují motivaci .. máte pak úplně jiný filtr na příjem informací a jinak se pak i chováte .. a od toho se samože pak odvíjí i vaše výsledky ..🎉⠀
⠀
.. když se něco nevede, dejte mozku signál pro vyplavení DOPAMINU třeba jen tím, že si řeknete, že tohle nakonec povede k něčemu moc dobrýmu .. a ono povede .. protože jak už jsem psala, kam dáte energii, tam to vždycky roste .. 🙏

💜💜💜DÍL TŘINÁCTÝ

DVANÁCTKA na DVA MĚSÍCE

.. po propuštění z JIP, jsme se s Emi přestěhovaly na dva měsíce na oddělení intermediární péče, tzv. dvanáctku .. Emi dofrčela hezky v inkubátoru, já ani nevím, jak jsem se tam dostala .. den příjmu na intermediár mám jako v mlze .. byl to pro mě jeden ze ZLOMOVÝCH MOMENTŮ .. opiátové opojení bylo to tam a přišla první vlna obrovské bezmoci a strachu .. .. tady jsem si uvědomila, že máme před sebou dlouhou a náročnou CESTU a že to, jak ji zvládneme, závisí na mně a na mém zdraví .. uvědomila jsem si, že přede mnou stojí znovu i BOJ S NEMOCÍ, kterou se mi podařilo dostat pod kontrolu v běžném životě, ale tohle byl o dost vyšší level .. věděla jsem, že pokud se mi vrátí příznaky, nebudu se moct o Emi postarat .. STRACH mě první dny tady svázal natolik, že mi z nich v paměti moc nezbylo .. .. intermediár byl pro nás na několik týdnů přechodným bydlištěm, MIKROSVĚTEM, kam nikdo nemůže a kde nefunguje koloběh dne a noci, ale koloběh 3 hodinových intervalů mezi časy pro odsávání, ošetření miminka, nakrmení .. kdo po pár dnech rozezná, jestli je den nebo noc, ten vyhrává .. vedle mojí postele stál inkubátor s monitory a v něm miminko tak maličké, bezbranné a závislé na přístrojích a na okolní péči .. .. postupně se mi podařilo strach zpracovat .. můj CÍL byl jasný a má PROČ asi nejsilnější v životě .. a tak jsem si našla svoji cestičku, jak se s tím popasovat .. opěrným bodem na cestě, kde světlo na konci tunelu dlouho není vidět, bylo i několik sestřiček, které trpělivě a opakovaně podávaly svoji pomocnou ruku a pomohly mi překlenout situace, které bych s nemocí nemohla .. .. 17 dní trvalo než Emi překročila hranici 1 kg a pak ještě dalších 39 dní než dosáhla na váze 2 kg .. 39 dní po porodu strávila v inkubátoru .. domů nás propustili s váhou 2110 g .. .. naučila jsem se v téhle lekci MÍŇ PTÁT, kolik nám ještě zbývá k cíli a víc žít v DANÝ MOMENT .. a pochopila jsem do posledního detailu slovo VDĚČNOST .. .. a světe div se, když přišla chvíle, na kterou jsem tolik čekala a mohly jsme jít s Emi domů, začalo se mi po tomto mikrosvěte a po sestřičkách, které mi přirostly k srdci, stýskat ..

💜💜💜DÍL ČTRNÁCTÝ

SÍLA MUŽSTVÍ ve SVĚTĚ PLNÉM EMOCÍ

.. o ŽENÁCH je toho napsáno celkem mnoho a termíny jako ženská síla se masivně skloňují na každém rohu .. ale kde bychom my ženy byly bez MUŽŮ .. mužů, kteří jsou silní a tvrdí .. ale kteří umí být i mnohem víc .. umí být něžní a jemní a přitom stále velmi mužní .. nebo možná tím víc mužní ..

..na celé záležitosti kolem nedonošenectví mě okouzluje, jak tu muži ZRAJÍ JAKO VÍNO .. a to já mám ráda .. jak se z tatínků kolem stávají něžná stvoření .. jak rychle se zapomene na genderově společensky určené představy, že přebalování je pro holky a pro pořádný chlapy trapárna .. jak jsou slzy stékající i po vousaté tváři najednou tak úplně v pořádku ..

.. tenhle díl je pro jednoho zcela speciálního muže .. pro muže mého života .. pro muže, který v osudný páteční večer - kdy se zdálo všechno celkem běžné a na nějakou dobu ještě udržitelné .. kdy se večerní vizita na JIP táhla jako ranní opar .. aby pak všechny představy o obyčejnosti naprosto nečekaně rozsekala věta "budeme to muset ukončit, zavolejte ARO" .. - zvládl překonat vzdálenost našeho obýváku a porodního sálu rychlostí blesku a byl v onu osudovou chvíli se mnou .. pro mě to znamenalo mnoho .. byli jsme sice odděleni sklem sálu a předsálí, ale SPOLU .. a byli jsme ve všem spolu pak POŘÁD ..

.. byl první, kdo Emi spatřil .. kdo za ní běžel po porodu na JIP .. kdo viděl, jak je malinká, krásná a statečná .. byl poslem prvních zpráv a vypíchl z nich jen to nejvíc podstatné „ona je tak NÁDHERNÁ a tak STATEČNÁ“ .. společně jsme prožívali zoufalství i naději, lásku i strach, společně jsme šlapali tmou .. měla jsem prostě na cestu toho nejlepšího parťáka ..

.. kdykoliv mohl, seděl u inkubátoru a díval se na Emi s neskutečnou láskou, držel ji, ošetřoval, klokánkoval, povídal .. a zároveň chystal každý den svačinky do školy, četl pohádky na dobrou noc a utíral slzičky na druhém břehu bojiště ..

.. smekám tímto i všem ostatním tatínkům, kteří mají dostatek síly a lásky být po boku svých žen i v mikrosvětě, který je pro ně na první pohled možná trochu vzdálený ..

💜💜💜DÍL PATNÁCTÝ

STRES a SÍLA MYSLI: část první⠀

⠀

.. do sedmi let věku si uložíme do hlavy jako takový mustr vše, co prožijeme, slyšíme, vidíme .. nasáváme jako houba a ukládáme do podvědomých částí mozku, které mají obrovskou sílu - a tak vznikají programy, tzv. PARADIGMATA nebo chcete-li software, podle kterýho jedeme po celý zbytek života .. jak na AUTOPILOTA .. dostaneme se do podobné situace jako v dětství a program se automaticky spustí .. spouštěčem může být zdánlivě obyčejná věc - vůně, některá slova, výraz v obličeji .. a spustí se smyčka reakcí, která je v hlubokých emocionálních částech mozku pevně zakořeněna .. 🌱⠀

⠀

.. naše reakce jsou v mozku fixovány tak, jak jsme se je učili od narození .. a protože mozek přímo miluje jednoduchost, neustále brázdí zcela AUTOMATICKY ty samé dráhy i v naší dospělosti .. a tak se stane, že STRES, STRACH, ÚZKOST apod. zpracováváme v dospělém věku tak, jak jsme to viděli v dětství u druhých a hlavně emočně prožili .. a lítáme v tom jak křeček v kolečku .. 🐹⠀

⠀

.. dobrou zprávou ale je, že mozek je naprosto fascinujícím způsobem plastický a že jde přehodit VÝHYBKU 🧠 .. a tak je vlastně možný změnit i naše reakce ve stresových situacích .. neexistuje na to žádná pilulka nebo doplněk stravy jako sklenička vína nebo tabulka čokolády .. ale možnosti existují a jsou uvnitř nás samotných .. a technik, jak editovat svoje podvědomí, je několik .. ale musí se na to jít efektivně .. a hlavně!!! - zvládání stresu a překonávání dyskomfortu je věcí O NÁS PRO NÁS!!! 🔝💯⠀

⠀

.. fór je v tom, že ROZHODNUTÍ jak na danou situaci zareagujeme, je JEN NA NÁS .. můžeme si například začít vybírat ODHODLANOST namísto strachu .. a funguje to na principu bažiny – čím hlouběji jsme, tím víc nás to táhne .. nebo chcete-li: kam dáváme pozornost, tam to roste .. a tak po dalším vystavení se stresové nekomfortní situaci, mozek vyplaví dopaminy a spojí si zkušenost s příjemným pocitem .. 💕⠀

⠀

.. jen vás musím varovat, s dopaminem je to jako s čokoládou 🍫 – dáte si jeden dílek a chcete další a to vám může od základů změnit život .. 🧬

💜💜💜DÍL ŠESTNÁCTÝ

STRES a SÍLA MYSLI: část druhá⠀

CO BYLO DÁL ..⠀

⠀

.. když jsem poprvé stála u inkubátoru a dívala se na sotva kilové miminko v něm, zabalené v igelitu, v dekách a omotané hadičkami, připadala jsem si jako ve snu .. nemohla jsem uvěřit, že to je skutečnost .. rvalo mi srdce, že tam za sklem leží MOJE HOLČIČKA, úplně sama a svádí ty největší boje .. rvalo mi srdce, že ji nemůžu vzít a pořádně obejmout .. věděla jsem, že se rodí nedonošená miminka, že existují inkubátory, to ví asi každej, ale i přes všechno moje povědomí o tom, je to pak tak jiné .. praxe a teorie jsou si na míle vzdáleny .. být rodičem předčasně narozeného miminka může být těžší, než většina lidí tuší, než tuší i ti, kteří o tom alespoň něco málo ví .. zvláště v prvních hodinách, dnech a týdnech po narození .. 💜⠀

⠀

.. nakonec přišel DEN, na který jsem tolik čekala, a kdy mi paní doktorka řekla „V pondělí bychom vás mohli propustit.“ .. po dlouhých 9ti týdnech jsem se mohla vrátit s Emi domů k úplně obyčejným věcem, které jsou už ale od jejího narození vlastně úplně neobyčejný .. 💜⠀

⠀

.. náš poklad jsme si v to pondělí, na můj svátek, nakonec ODVEZLI DOMŮ .. dostala jsem tak ty nejhezčí dárky .. jedna část cesty byla za námi a Emi se konečně dočkala i své starší sestřičky, která se do této role vžila s velkou odhodlaností a okamžitě se stala její věrnou průvodkyní na cestě ve světě dětí a advokátem ve světě dospělých a těch, co „tomu nerozumí“ .. 💜⠀

⠀

.. a CO BYLO DÁL? .. skončila jedna etapa, byly za námi první nejnáročnější chvíle a začala etapa druhá .. už mnohem více oproštěná od úzkostí, strachu a nervových vypětí, ale cesta růžovým hájkem to úplně není.. a probrečené noci ještě asi budou na nějaký čas její součástí .. následná vyšetření a kontroly, srovnávání s tabulkami apod. vás pokaždé chtě nechtě katapultují k uvědomění, že jistý je jen to, že nic v životě jistý není .. 💜⠀

⠀

.. ale i ty těžký a náročný chvíle se jednou unaví a vyjde SLUNÍČKO .. a postupně začnete cítit jeho odlesky v tváři .. já už první cítím .. a není to o tom, že vše bude tak, jak by podle tabulek mělo být .. ale o tom, že přijmete krásu i v odlišnostech .. 💜⠀

POŠLI TO DÁL ..⠀

⠀

.. je tady poslední díl .. když jsem sepisovala myšlenky mojí neklidné hlavy po nocích v porodnici, ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že spatří světlo světa .. ALE ..⠀

⠀

.. mám od dětství takovej sen - vždycky jsem chtěla být ta, co zachrání svět .. všechny opuštěný děti a týraný zvířata .. postupem času jsem přišla na to, že druhé nejde věčně zachraňovat, nejde je ani změnit .. zvlášť když oni sami nechtějí nebo spíš nejsou na změnu připraveni .. prodlužujeme jim tím cestu k jejich vlastnímu růstu a uvědomění .. a jsou jistě tací, kteří v tomto životě žádnou změnu nebo růst nezaznamenají .. jenže právě přesně tak je to v pořádku .. nejsme tu od toho abychom všechny zachraňovali a měnili, změna totiž vždy musí vyjít z každého z nás .. ALE!!! můžeme INSPIROVAT a MOTIVOVAT vlastním příkladem, PODPOROVAT a PODPŮRNÉ PROSTŘEDÍ pomáhat tvořit, UKAZOVAT CESTU a TVOŘIT MŮSTKY pro ostatní, kteří HLEDAJÍ .. a celé to POSÍLAT DÁL .. a to je nakonec MNOHEM MNOHEM VÍC .. 💜⠀

⠀

.. a tak se tedy stalo, že sociální sítě ukázaly i svou dobrou tvář a obrovskou sílu .. a moje myšlenky a emoce propsané do purpurového holčičího deníčku se staly veřejný .. POSÍLÁM JE s radostí v srdci DÁL .. mezi maminky, které se ocitly tak jako já před pár měsíci jednoho dne zcela nepřipravené před inkubátorem se svým malinkatým miminkem v něm .. a posílám je i mezi maminky, které si nic podobného nezažily nebo ty, které se na mateřství teprve chystají .. nebo pro kohokoliv jiného, kdo má chuť číst .. 💜⠀

⠀

.. a tak se tedy stalo i to, že se součástí mého života stalo i Nedoklubko a úžasné ženy a projekty v něm .. protože od nich jsem si nabídla ze stříbrného tácku připravenou podporu a teď je čas POSLAT TO DÁL .. a protože Vesmír, Aladin nebo ten Nejvyšší nebo jakkoliv chcete vlastně vyslyšel mé přání a splnil jej, i když jinou cestou než jsem původně čekala .. 💜⠀

⠀

.. a na závěr jedna moje oblíbená věta, na kterou jsem poslední měsíce myslela velmi často: POKUD SE NEVZDÁTE, NEMŮŽETE PROHRÁT .. a navíc v tom nikdy NEJSTE SAMI .. 💜⠀

⠀

.. tak zase někdy příště, myslím, že vlastně ještě nekončím .. budu se těšit .. 💜💜💜