Maminka Hana se s námi o svůj příběh již podělila. Bude totiž publikován v připravované knize pro ženy s rizikovým těhotenstvím, kterým hrozí předčasný porod. Vy si ale příběh o tom, jak se narodila dvojčata Gabriel a David a jak bojovali o své místo na světě i o statečnosti jejich staršího brášky Erika můžete přečíst již nyní.
Překvapení na začátku těhotenství: jsou tam dva!
Doma už jsme měli rok a půl starého kluka, který se narodil týden před termínem, takže jsme o předčasném porodu skoro nic nevěděli. Druhé miminko se nám povedlo na první pokus, což jsme nečekali. Asi v 10. týdnu nastal šok, miminko se nám „rozdvojilo“. Manžel si 2 týdny myslel, že si z něj dělám srandu. Sotva jsme se smířili s počtem dětí a začali se těšit, nastalo krvácení a hematom, kluci to naštěstí ustáli. Na kontroly jsme chodili už rovnou do nemocnice a byli připraveni, že se naše jednovaječná dvojčata narodí ve 36. týdnu a nejspíš císařem.
Ve 24. týdnu na kontrole se přišlo na transfúzní syndrom dvojčat
Staršího jsme v panice odvezli k babičce, chudák nechápal, co se děje a že bude teď u babičky hodně často. V Podolí se to potvrdilo, ale doktoři se rozhodli čekat, až bude nutné operovat. Což nastalo za 5 dní. Operace měla trvat cca 20 min, byla jsem tam 2 hodiny a jen slyšela klidný hlas pana doktora Hašlíka, jak pořád opakuje: „Ještě jednu.“
Druhý den po operaci navečer mi praskla voda
Ráno jsem cítila stahy. Poslali mě na ultrazvuk, kde paní doktorka zhodnotila, že děti jsou v pořádku, ale já začala rodit. Paní doktorka mě ujišťovala, že mají i menší děti a jsou v pořádku, já ji ještě přemlouvala, ať mě klidně zašije, ale rodit nejdu! V 9:05 jsem se dozvěděla, že se jde na sál a kluci byli venku v 9:27. Chtěla jsem, ať mě uspí, kdyby se něco stalo, ať to raději neslyším.
Anestezioložka mě ale přemluvila, že pro děti je lepší částečná narkóza, ať jsou i oni vzhůru a lékaři mají více času. Napíchnutí, řezání ani šití jsem necítila. Manžel porod nestihl, velkou oporou mi byla paní anestezioložka, která mě hladila po tváři a s klidem mi popisovala, co se kolem děje a hlásila stav dětí.
Byli jsme přesně 25. týden, áčko 800 g, béčko 820 g a cca 30 cm
Kluky jsem viděla jen letmo. Odvezli mě na JIP a do rána jsem čekala, až přijede manžel a budeme moct jít za dětmi. Asi nikdy nezapomenu obličej sestřiček, co nám představovali naše kluky a pana primáře, který se nám laicky snažil vysvětlit, co se děje. U áčka nastalo druhý den krvácení do hlavičky II. stupně, u obou krvácení do plic a u béčka se neuzavřela dučej. Nikdo, kdo tohle neprožil, si neumí představit ten strach jít k dětem, jestli tam budou a v jakém stavu budou, přišla jsem si jako nejhorší matka v okolí, že jediné co cítím je strach a panika a úplně jiné pocity, než když mi dali po prvním porodu nejstaršího syna. Ta láska na první pohled tam prostě nebyla.
Nebylo to vůbec jednoduché…
Kluky jsem mohla klokánkovat až po 2 týdnech a vztah k sobě jsme si museli postupně vybudovat a já musela odstranit strach. S klukama jsem byla týden, pak jsem musela domů do Ostravy. Přes 2 měsíce jsem dojížděla 2-3 do týdne do Prahy za dětma a vozila mlíko. Staršího vozila k babičkám a ještě vařila chlapům na stavbu, ať se stihne dům dodělat a kluci jdou už do čistého.
Kamarádky, které měly miminka, se těšily z každého úsměvu a řešily, jak je důležité kojit pomalu školkové děti a já se musela několikrát denně ptát na kolik procent děti dýchají a jestli vůbec žijí. Něco jako rozhovory o kojení mi přišlo tak nedůležité a ani jedna to nemohla pochopit. Dokonce jsem byla označena za krkavčí matku, že nechám malé děti v nemocnici samotné. Alespoň jsem vytřídila lidi kolem nás. Největší oporou mi byl náš dvouletý svišť, který vždy, když bylo zle, odvedl pozornost a hodněkrát mi dokázal, že to spolu zvládneme. Také manžel a zbytek rodiny mi byli velkou oporou.
Přála jsem si kluky převézt blíže domovu
V Ostravě se rodilo jako o závod a převoz nám třikrát zrušili. Dočkali jsme se až osudného 10. 12. 2019, kdy se v Ostravě střílelo, od rána panika. Nemocnici jsme měli skoro přes cestu a sanitku s našima drobkama nepustili, i když už bylo po všem. Kluci přespali v Olomouci a ráno nový pokus. Cesta jim dala zabrat a hned po příjezdu dostali transfúzi a museli zpět na kyslík.
V Ostravě už byli na oddělení intermediálu, dostali první oblečení a my jim mohli donést i hračky. Pro nás to byl veliký pokrok, celé večery a cesty vlakem jsem probrečena. Říkala jsem si, že kdyby bylo nejhůř, tak nebudu moci být u kluků a nemají tam od nás ani nic osobního. V Ostravě jsme za nima chodili i několikrát za den.
Společné Vánoce nám bohužel nevyšly
Klukům jsme odnesli dárky, stihli jsme s nimi dvakrát krmení a museli jsme domů. 25. 12. jsem měla nástup do nemocnice a konečně jsem mohla mít ty moje drobečky u sebe, na pokoji se vystřídala celá rodina včetně velkého bráchy, který odcházel s řevem. Chtěl zůstat s náma.
Přesně po 3 měsících jsme si vezli kluky domů
Starší brácha byl z miminek překvapivě nadšený a nadšení mu stále zůstává. Díky systému v nemocnicích kluci fungovali na tříhodinovém režimu, na krmení se budili na minutu přesně a půl hodiny po sobě. Tak i kojení a krmení na sebe krásně navazovalo.
Postupně si začali spánek protahovat a na konci druhého korigovaného měsíce spali celou noc, přesně jako jejich starší brácha. Kluci jsou nakonec děti za odměnu. Často poslouchá, jak můžu bez problémů zvládat tři malé děti s úsměvem. Sice máme pevný režim, ale děti jsou moc hodné a celkem spavé (aspoň něco mají po mámě).
Stále chodíme k doktorům, ale kluci si to vybojovali!
Po návratu domů nastalo kolečko doktorů, ani jsem netušila, jaká oddělení existují. U obou nám hrozila oční retinopatie, už při odchodu z porodnice to bylo ale v pořádku. Béčko mělo srdeční vadu, stejnou vadu má i tatínek, takže by ji měl možná i kdybych je donosila a kontrola jednou ročně je v pohodě. Samozřejmě nás čekali další lékaři: jako pneumologie, neurologie, riziková poradna a další. Všude nás chválí, jak jsou šikovní a doktoři jsou optimističtí.
Ze začátku jsme docházeli každý týden na rehabilitace, teď už jen co 2-3 týdny. Za některé věci jsem i ráda. Přišlo se na pár věcí, na které bychom bez lékařů jinak nepřišli, a pohlídali je. Teď už vím, že naše dvojčátku svůj boj už vyhrála a teď už bude jen dobře. Ted mají korigovaně 1 rok, biologicky 15 měsíců. Začínají chodit, jsou to úžasní raubíři a pusu nezavře ani jeden. Jsou zdraví a usměvaví. Jsem na všechny tři děti moc pyšná. Na dvojčata, co dokázala v tak malém věku, i na staršího, jak to pěkně zvládl a ještě držel nad vodou rodiče.
Byla to opravdu velká zkouška a teď už se na ní snažíme dívat pozitivně a alespoň trošku pomáhat rodinám, které nyní prožívají to, co my už máme za sebou.
PODÍVEJTE SE NA KRÁSNÉ A DOJEMNÉ VIDEO, JAK KLUCI ROSTLI!
Merry says
Pani Hanko, plačem pri čítani Vášho príbehu. Zažili sme podobnú situáciu a viem si predstaviť, ako to bolo u Vás dvojmo, ten strach, tie nekonečne návštevy lekárov, vystúpený pupík, neuzatvorená Dučej, strach z retinopatrie, strach či sa nadýchne, či nebude potrebovať kyslík aj domov… Ale všetko dobre dopadlo aj u Vás, aj u nás a už bude všetko iba dobre. Obrovská vďaka neonatologii v Podoli , večnému kľuďasovi a optimistovi Dr. Radinovi. Milá Haničko, strašne držím palčeky a myslím na Vašu rodinu, aj na všetky detičky, ktoré sa vypýtali na svet skôr, ale aj na ich maminky a tatínkov, všetci ste obrovskí bojovníci. Prajem všetko všetko DOBRE.
Alena Gattnarová says
Je to krásná a statečná rodinka Jde tam cítit a i vidět lásku.Kluci jsou krásní a jejich úsměv je nádherný ❤️