Náš příběh začíná už kolem 13. týdne těhotenství. Ve 4:00 ráno mi žena píše do práce, že krvácí. Ani nevím, jak mě ta zpráva mohla vzbudit, ale tělo asi nějak vědělo, že se může něco dít.
Hned jí volám a celá uplakaná mi říká, že neví, co má dělat. Od gynekoložky víme, že žena má cystu na vaječníku, která má 7 cm a každou kontrolou se zvětšuje. Z práce vyjíždím, vyzvedávám ženu u domu a jedeme na pohotovost. Je to naše první těhotenství, jsme hrozně nervózní. Na pohotovosti s námi moc soucit nemají. Chtějí, abychom obešli celý pavilon a vešli vchodem, který je na pohotovost určen.
Když se dostaneme do ordinace a žena odchází k lékařce, probouzí se ve mně úplně nový, silný pocit strachu o svoje dítě. Jsem si jistý, že tenhle strach už mě nikdy neopustí.
Žena vychází z ordinace a vidím ten uplakaný úsměv. Dobré znamení, říkám si. Miminko je v pořádku, občasné krvácení se může objevit. Jedeme domů.
Pak přišla první kontrola na genetice, kde nám řekli, že miminko se špatně vyživuje. Vysvětlují nám, že pupeční šňůrou nejde tolik živin, kolik by bylo potřeba. Dostáváme prášky na lepší cirkulaci krve. Ve zprávě se dočítám další pro mě nové termíny. Riziko Downova syndromu 1:212.
Riziko růstové restrikce 1:112. Riziko preeklampsie 1:200. Vše zadávám do Googlu a čtu, že snad nikomu nedopadl první screening dobře. Nějakou záhadou nás to uklidnilo.
Týden po screeningu jsem zase v práci a kolem 4:00 ráno mi přichází zpráva. Od první zprávy mě už v noci probudí opravdu všechno. Volám ženě a zase se v nás opakuje ten pocit, který si neseme všichni rodiče. V ordinaci nám řekli, že je vše v pořádku. My si v hlavě říkali, že je to možná těmi novými prášky, že se zlepšila průchodnost a tím začala znovu krvácet.
Na genetice jsme měli kontroly poměrně často a všechny byly v pořádku. Žena má monochoriální pupečník. Řekli nám, že je to normální a že 1 z 10 žen to tak má.
Potom nám kontroly ustaly a my si začali trochu užívat těhotenství. Hladili jsme bříško, dělali fotky, připravili party s dortem na odhalení pohlaví. Tak jsem si říkal, že už bude všechno v klidu až do porodu.
Přišla kontrola na těhotenskou cukrovku. Žena mi volá, že jí ten nápoj ani nemohou dát. Musíme najít dietologa a upravit jídelníček. Žena už takhle v těhotenství nic moc nejedla a teď ještě musí držet dietu. Vše dodržujeme, jak máme, a hodnoty se snižují a vše je v pořádku.
Na dietologii si nás pozvou na další kontrolu ve 28. týdnu těhotenství. Když takhle vzpomínáme, tak nám přijde, že na to, kolik jsme měli kontrol na začátku, jich najednou bylo mnohem méně. I prášky nám už další na tu průchodnost nepředepsali. Pak přichází ten den. Pamatuji si, že jsme se s dietoložkou nějak více začali bavit, povídali jsme, co všechno jsme už zažili v těhotenství, a já na konci říkám: „Teď už ale URČITĚ bude vše dobré.“
Probouzím se do hrozného křiku mé ženy ve 2:00 ráno: „VODAAAAA!“ Říkám si, že je to opravdu živý sen, než se postavím na nohy a vidím ženu v kaluži vody. Pracuji jako hasič, na stresové situace jsem zvyklý, ale teď to bylo něco jiného.
Uklidňuji ženu, že bude vše v pořádku. Běžím pro auto a hlavou mi projíždí tolik myšlenek. Bude to zase jen kontrola na pohotovosti? Bude zase vše v pořádku? Ale nějak jsem tušil, že tentokrát to bude jiné. Jdu pro ženu a jedeme výtahem se všemi taškami, co žena stihla sbalit. Přijíždíme do porodnice, tam žena podstupuje vyšetření.
„Plodová voda už všechna odtekla, musíme vás převézt do Českých Budějovic.“
Srdíčko tluče, my jsme v takovém koloběhu emocí, že ani nevíme, na co se ptát. Ženu nakládá záchranka a já přemlouvám, abych mohl jet s ní.
Příjezd do Českých Budějovic byl nekonečný a to jsem nevěděl, co nás za den teprve čeká. Příjem na porodnici pro nás byl opravdu nekonečný, milion otázek, milion papírů, ale vyšetření žádné. Ptali se na jméno, vykřikli jsme Lukas. Chtěli jsme Lucas s „c“, bez háčků, bez 
čárek, ale ve stresu jsme nadiktovali Lukas a jsme za to nesmírně rádi. To K nám bude připomínat, kde ho zachránili, Pavilon K. Kde moje žena strávila 2 měsíce.
Dostali jsme se na pokoj, žena dostává kapačku a kortikoidy na dozrání plic, sestřička nám říká, že druhou dostane za 24 hodin, tu už ale nestihneme. Přichází k nám doktor a staví nás do situace, snažíme se oddálit porod, co nejdéle to půjde. Žena dostává kontrakce, takže dostává i kapačku na přerušení kontrakcí. Žena je tak nesmírně statečná, celá se třese, dostává kapačky, já se ptám na milion otázek. První kontrakce se oddálily. Žena usíná, večer přichází další a ty už se oddálit nepodaří.
Kolem 22:00 voláme sestru, že už se to nedá vydržet, žena zvrací, má bolesti. Sestra se podívá na ženu a říká: „Jdeme na sál.“ Celá porodnice pro mě ztichla, vjíždím se ženou na sál a vidím přicházet ty anděly v zeleném s takovou průhlednou krabičkou. Něco si tam připravovali a pořád se na nás usmívali. Žena porodila spontánně a my slyšeli ten krásný křik. Říkám ženě, že ten pláč je skvělé znamení. Lukase si berou do péče zelení andělé a já jen popisuji ženě, jak je Lukas nádherný. Zabalují ho, pečují o něj, mluví na něj. Mám hrozně dobrý pocit. Moje nejstatečnější láska má porodit ještě placentu, ale ani se mnou nemluví, ani nevnímá. Já jí jen děkuji za to, jak je silná a co dokázala. Placenta se nedaří porodit a žena musí na sál.
Opouštím sál bez ženy a i bez miminka. Je něco málo po půlnoci a já se jdu podívat na Lukase.
Paní doktorka mi řekla, že se můžeme přijít podívat kdykoliv. Poprvé přicházím na JIP. Těch prosklených krabiček je tam spoustu a zelených andělů ještě víc. Paní doktorka mi říká, že Lukasovi podávají surfaktant. Nechci je moc otravovat, kouknu na něj a v duchu mu říkám, že bude vše v pořádku, a odcházím.
Další den ráno mi volá žena, probudila se z narkózy, byla už plná sil. Hned jedu za ní.
Jdeme společně poprvé za naším synem, když přicházíme, oba pláčeme. Je to neskutečně silný zážitek. Opravdu se nebojte chodit. Vím, je to těžké, ale uvidíte, jak se tam o ty miminka skvěle starají, a budete mít lepší pocit. Každá chvíle s vaším dítětem se počítá.
Týden byl Lukas na JIP, přicházeli jsme tam každé 3 hodiny, někdy s kapkou mléka, někdy s 1 ml. Ale mléko se nikdy pořádně nerozjelo. Není se čemu divit, takového stresu, co žena musí prožít za tak krátkou dobu, a k tomu tolik hormonálních změn. To, co jsem viděl zvládnout moji ženu, ale i ostatní maminky, je něco opravdu neuvěřitelného. Každou návštěvou jsme se dozvídali nové informace a seznamovali se s přístroji.
Pak přišlo první klokánkování. Říkáte si, to musí být hrozně náročné pro to miminko, nechte ho raději vyhřívat. Ale ne. I když pro zdravotníka i pro vás to může být náročné, musíte přendat tak křehké miminko s mnoha hadičkami. Ale i předčasně narozenému miminku je nejlépe v náručí jeho rodičů, a proto to stojí za každé úsilí.
Jako manžel jsem zpočátku sledoval pouze přístroje, ale po x-tém klokánkování jsem už jen sledoval to souznění. Když bylo miminko na své mamince, nikdy žádný přístroj nepípl.
Za celou hospitalizaci Lukas neměl žádný problém. Byl 3 týdny na plicní ventilaci, poté už jen na brýličkách, dokud nezačal dýchat sám. Narodil se s váhou 1350 gramů a nemocnici jsme opouštěli s váhou 2500 gramů, dokonce 3 týdny před termínem.
Dnes, když toto píšu, Lukas se na nás směje. Se svými 63 cm a 7 kily přerostl už i miminka, která se narodila v termínu. Cvičíme Vojtovku každý den, máme hodně vyšetření, ale vše se vyvíjí dobře. Máme hrozné štěstí a jsme nesmírně vděční Neonatologii v Českých Budějovicích.
Velké díky patří i NEDOKLUBKU, kde jsme četli tyto příběhy a opravdu nám hodně pomohli.
Chtěli jsme se se ženou podělit o náš příběh, protože právě čtení příběhů na webu Nedoklubka v nás vyvolalo klid v těch nejtěžších chvílích.
Přejeme Vám, rodiče právě stojící u inkubátoru, mnoho sil a trpělivosti. Nebudeme psát, že to uteče, protože to prostě neuteče. Je to opravdu dlouhý a náročný boj, ale doufáme, že pro všechny bude mít dobrý konec. Ta cesta opravdu stojí za to.
Děkujeme
Píbalovi
Napsat komentář