Chlapečka jsem si přála a těšila jsem se na něj. Do 13. týdne vše probíhalo tak, jak mělo. Ve 14. týdnu jsem začala lehce krvácet, a tak jsem odjela na pohotovost. Tam mi řekli, že je vše v pořádku a krvácení bude nejspíš fyziologické. Pro jistotu mi ale dali léky – Utrogestan a Ascorutin.
Se svou lékařkou jsem se domluvila, že léky budu užívat do 19. týdne a pokud krvácení ustane, léky vysadíme. Díky těmto lékům (nebo alespoň si to myslím, že to bylo díky nim) vše probíhalo ukázkově. Léky se tedy dle původní dohody vysadily.
Večer 25.10. 2024 jsem začala zase krvácet, tak jsem odjela na pohotovost na Bulovku v domnění, že to bude nejspíš zase fyziologické a pustí mě zpět domů. Z pohotovosti jsem se už nevrátila. Následoval převoz ZZS do Podolí, kde mi sloužící lékařka řekla, že mám pokročilý nález (prolabující vak blan) a že to není dobré, ale že se budou snažit, aby porod oddálili.
Jenže za chvíli přišel neonatolog a už to jelo. V té době jsem byla v týdnu 23+2 a v ČR se v tomto týdnu děti nezachraňují bez souhlasu rodičů. Tudíž následovaly otázky, které žádná maminka poslouchat nechce – zda chcete své miminko zachraňovat. Navíc z rozhovoru a otázek jsem pochopila, že očekávají, že do 24–48 hodin porodím, ale jak už na začátku řekli, porod se budou snažit oddálit.
Já jsem miminko zachraňovat chtěla, a tak následovala hromada ATB, aby se oddálil zánět, infuze k oddálení samotného porodu a kortikoidy na dozrání plic miminka, každý den odběry a nějaká vyšetření. S Mikuláškem jsme takto vydrželi 16 dní a 10. 11. v týdnu 25+4, s váhou 790 g, se Mikulášek narodil.
Já jsem po porodu musela ještě týden ležet v Podolí kvůli infekci, takže jsem za Mikuláškem chodila několikrát denně. Po propuštění domů jsem za Mikim dojížděla každý den na klokánkování a naše společné chvíle.
Doma jsem měla ještě dvouletou dceru, pro kterou toto období nebylo vůbec jednoduché. Ze dne na den dvouletému dítěti odejde maminka na tři týdny pryč a poté následující měsíce je doma chvíli ráno a pak se vrací až večer.
Takže dopoledne jsem odjížděla od jednoho dítěte, které mě potřebovalo, a o pár hodin později od druhého, které mě také potřebovalo. Období to nebylo hezké, dodnes mám slzy v očích, když si na to vzpomenu. Vlastně ani nevím, zda budu někdy schopná se s tím vyrovnat. První měsíc pro mě byl hodně psychicky náročný. Žila jsem v nějaké své bublině, do které jsem nechtěla nikoho pustit.
Postupem času se to zlepšovalo, asi největší zásluhu na tom mají sestřičky z Podolí a jejich lidský přístup. Díky nim jsem věděla, že je o malého postaráno, a já můžu být aspoň trošku v klidu, když zrovna nejsem u něj. (S jednou sestřičkou jsem stále v kontaktu a sem tam jdeme na kafe 🙂) Jsem za ni moc ráda a Miki taky 🙂
Mikulášek byl v Podolí 3,5 měsíce a kromě operace očí kvůli nedonošecké retinopatii nebyla potřeba žádná jiná operace. Je to veliký bojovník a jsem vděčná všem z Podolí, že mu dlouhé měsíce pomáhali, aby si mohl vybojovat své místo na světě.
Během jeho pobytu byl Mikulášek na UPV 22 dní, neinvazivní ventilaci 67 dní a oxygenoterapii 84 dní. Ve 26. dni života měl Miki respirační selhání kvůli anémii a hlavně kvůli perzistujícímu tepennému ductu, který se stal hemodynamicky významným. Ductus se uzavřel až po opakované lékové terapii. Další diagnóza byla bronchopulmonální dysplazie 2. typu (domů jsme sice odcházeli bez kyslíku, ale dostali jsme inhalátor a Seretide). Z porodnice nás propustili po 107 dnech, týden po termínu porodu.
Miki jako každý nedonošeňáček dochází do spousty odborných ambulancí (plicní, riziková poradna, kardiologie, oční), kde je naštěstí zatím všechno v pořádku. Neurologie ho vyřadila 8 měsíců po propuštění z porodnice a na fyzioterapii jsme docházeli jen ke kontrole, že je vše, jak má být 🙂
Nyní máme doma krásného, věčně vysmátého a jak to tak vypadá, naprosto zdravého kluka.
Pro rodiče, kteří si procházejí podobným příběhem, přeji hodně sil a možnost mít se o koho opřít, stejně jako jsem to měla já. Ať už ta opora bude díky sestřičkám v porodnici, nebo se budete vzájemně podporovat s jinými rodiči, kteří jsou v podobné situaci jako vy. (Já osobně jsem během našeho pobytu poznala maminku, se kterou vzniklo opravdové přátelství, které bude na celý život.)
V závěru chci jen říct – věřte svým dětem, zázraky se opravdu dějí a já vám všem tenhle zázrak přeji.
Simona, Mikulášek ❤️
Napsat komentář