Najednou se z vás stává máma, táta – prostě rodič, který na světě už není sám, ale stará se ještě o další stvoření a vždy, když bude něco dělat, bude také muset přemýšlet o svém potomkovi nebo potomcích. Je to radostná událost, kterou většinou očekává celá široká rodina, příbuzní, známí i kamarádi. Zvlášť když se jedná o první dítě.
Samozřejmě každý věří, že celé těhotenství včetně porodu bude bezproblémové a trable budou maximálně se zařizováním pokojíčku nebo ranní nevolností. Když se pak plány překotně změní, je to šok a upřímně, nedá se na to připravit.
My jsme první ránu dostali, když nám nevyšlo předchozí těhotenství. Člověk je z toho v šoku, ale když si o tom něco přečte, zjistí, že až 20 % těhotenství nemusí skončit úspěšně. Je to nepopulární a smutné téma, o kterém se na veřejnosti moc nemluví. Nicméně další prognóza byla příznivá, takže jsme to zkoušeli dál a rychle se opět zadařilo. S myšlenkami na předchozí nezdar jsme tuto informaci moc nešířili a nechávali si ji pro sebe.
Pak přišla další komplikace. Manželka dostala ve 3. měsíci trombózu. Vše se zvládlo, ale musela si každý den píchat léky na ředění krve. Další šok přišel po velkém screeningu ve 4. měsíci. Výsledky byly v pořádku, ale tužkou tam připsali: „Doporučuji vyšetření na vyloučení Edwardsova syndromu.“ Žádná jiná informace, vysvětlení, prostě jen pár slov. Vygooglíte si, co je „Edwards“, a zaplaví vás chmury. Po podrobnějších ultrazvukových vyšetřeních jsme byli ujištěni, že plod žádné známky tohoto syndromu nemá a měl by být v pořádku. Ufff, už jsme si mysleli, že jsou problémy za námi a zbytek těhotenství bude snad klidnější.
Na konci února 2022 (26. týden těhotenství) se však objevily komplikace, které se později ukázaly jako zásadní pro celé těhotenství. V neděli 26. února měla manželka silné bolesti. Já byl zrovna mimo Prahu, takže ji na kontrolu na Bulovku dovezl můj táta. A z Bulovky ji rovnou vezli záchrankou k Apolináři. Já jsem za ní dorazil odpoledne. Měla akutní zánět s vysokým CRP, který, pokud by neustoupil, znamenal, že dítě bude muset ven. Dostala kortikoidy a už se hrálo jen o čas – jestli vydrží pár hodin, dnů, týdnů, nebo až do řádného termínu 3. června.
Nakonec se podařilo porod oddálit jen o čtyři dny. Ve středu 2. března ve 23:25 se nám narodila dcerka Stela (935 g, 33 cm).
Zatímco u klasického průběhu těhotenství se radujete, slavíte a těšíte se, jak si miminko pyšně odvezete domů, u předčasného porodu jste psychicky naprosto vyřízení. 80 % strach a jen 20 % radost. Upřímně, o neonatologii a péči o předčasně narozené děti jsem nevěděl skoro nic. Takže obavy, strach a nervy byly velké a vlastně jsem ani nevěděl, jaké jsou šance na dobrý konec.
Zato jakmile Stelu poprvé uviděla manželka (bylo to asi 36 hodin po porodu), řekla: „To bude dobré. Stela zvládne všechno!“
Když jsem byl poprvé u inkubátoru, byl to zvláštní pocit. Vidíte to malinkaté stvoření, které je zabalené v dece, má na sobě spoustu hadiček a drátů, i dýchat mu pomáhá přístroj. Nevíte, jak mu pomoci. Věříte však doktorům a celému personálu neonatologie, že udělají cokoliv, aby to dopadlo dobře. Mají s tím zkušenosti a zpětně mohu říci, že když se vám toto přihodí, jste na nejlepším místě, jaké si můžete přát. Vždyť tady se dějí věci, které by ještě před lety byly považovány za zázrak!
Samozřejmě dostanete mnoho užitečných informací od doktorů a také od Nedoklubka, které vám odpoví na mnoho otázek.
První dny jsou složité. Zvykáte si na nový režim, jako otec zařizujete spoustu věcí (ubrousky, odsávačku, pytlíky na mléko apod.) a zároveň se snažíte nějak fungovat i v pracovním životě, který běží dál.
Každý den začíná kolem 6. hodiny ráno, kdy nervózně voláte na neonatologii, jak vaše miminko zvládlo noc a jak se mu daří. Když byla Stela na ARO a na JIP, jezdila za ní manželka každý den po ránu a byla tam až do odpoledne či večera. Já se za ní zastavil ráno, pak jsem se vrátil po práci na celé odpoledne a pak třeba ještě večer, když jsem jel na trénink, a klidně i o půlnoci, když jsem se vracel domů.
Stačila chvíle – přebalit, nakrmit a uspat. Takže jsem s ní byl minimálně dvakrát, ale někdy také čtyřikrát až pětkrát denně. Chtěl jsem být u ní non-stop, ale je pravdou, že i sami potřebujete doplnit energii a síly, abyste takový režim zvládli. Takže je dobré se jít pořádně vyspat a také najíst.
Stelu jsme poprvé klokánkovali už třetí den po porodu. Nejprve manželka a další den i já. Je to úžasný pocit. Sice se bojíte, abyste drobečkovi neublížili, ale je to moc příjemné. Ležíte nehnutě klidně dvě hodiny a jen vnímáte miminko – jak dýchá, vrtí se nebo kňourá.
Přiznám se, že jednou jsem u klokánkování na chvíli usnul (což by se nemělo), a byl to jeden z nejkrásnějších pocitů v životě – to, jak jsme oba spali, bylo nezapomenutelné!
Když se miminko narodí takhle brzy a víte, že v nemocnici budete klidně celé měsíce, musíte jít den po dni. Většinou se říká, že domů půjdete kolem řádného termínu porodu.
Jak jsem psal, první dny jsou velice stresující. Dokonce jsem si zakázal se smát (třeba vtipům) – přece se nebudu něčemu chechtat, když moje dcera bojuje o život. Dny ale plynou, a pokud se situace vyvíjí dobře, začínáte být pozitivnější.
Zpočátku mě pohltil strach a obavy, ale po týdnu jsem si řekl: „Vždyť se Stela narodila a měli bychom z toho mít také radost jako u ostatních dětí!“
Možná to předtím byla také obrana. Co kdyby se něco stalo? Jak jsme byli citlivě upozorněni, může se stát cokoliv a je dobré být (hlavně na začátku) připraven na všechno.
Po pár týdnech jdete na JIP, za měsíc na IMP a tam pak zůstanete až do odchodu. Jezdíte každý den, užíváte si přebalování, krmení, klokánkování nebo později také koupání. Nedokázal bych si představit, že svůj volný čas v tu dobu trávím jinde.
Zároveň jsem to bral tak, že udělám cokoliv, co by dcerce mohlo pomoci – i ty základní každodenní rutiny jsou důležité. Ostatní stejně musíte nechat na doktorech a ostatním personálu.
Občas mohou přijít i horší dny. Pamatuji si, jak jsem ráno zavolal na JIP a řekli mi, že Stela byla v noci neklidná a nějak často jí „pípal“ kyslík. Samozřejmě jsme se o to zajímali i po příjezdu do nemocnice a celý den jsme byli nervózní a doufali, že bude vše v pořádku.
Pokud se objeví nějaké komplikace, opět si vzpomeňte, že doktoři zvládnou věci, které by před lety byly zázrakem, a miminka jsou silnější, než vypadají.
Když už dítě dobře prospívá a roste, dostanete se na IMP. Několik týdnů před plánovaným odchodem domů by měla maminka nastoupit na oddělení a být tam s miminkem pořád.
Hodně záleží na ostatních maminkách, se kterými je na pokoji. Manželku několikrát přesouvali a nakonec byla nejdéle na malém pokoji, kde byly tři maminky a čtyři děti. Byl to občas chaos, ale také byly chvíle, kdy sestřičky chodily maminky zklidňovat, protože to tam vypadalo jako na mejdanu.
Ano, i v takových chvílích a na takových místech se můžete pobavit a zasmát se.
Nastal čas, kdy jsme si měli odvézt Stelu konečně domů. Za ty dva a půl měsíce jsem měl doma vše přichystané. I tak ale pořád přemýšlíte, jestli jste na něco nezapomněli a jak to zvládnete.
Tak dlouhý pobyt v nemocnici po porodu má jednu velkou výhodu – když odcházíte domů, už hravě zvládáte základní péči o miminko. Takže odteď to budete dělat jen doma, v příjemnějším prostředí.
Šli jsme domů po 79 dnech, ve čtvrtek 19. května 2022. Další dva roky jsme pak docházeli do rizikové poradny a když nás „propustili“, byla Stela srovnatelná se svými vrstevníky, jen trochu hubenější.
A dneska? Je to akční čtyřletá holčička, která „nebude sedět v koutě“. Občas nás pěkně prohání a zlobí, ale většinou je to veselé zlatíčko, které se směje, tančí, zpívá si, běhá a povídá.
Na úvodní kapitolu jejího života už nemyslíme, ale už jsme jí o ní vyprávěli. A i když to ve svém věku zcela nechápe, je dojemné, když to občas sama zmíní:
„Víš, tati, povídej mi o tom, jak jsem se narodila malinkatá. Byla jsem malá jak tenhle plyšák. A jak jste mě klokánkovali a chovali…“
Kdybych měl něco vzkázat rodičům, kteří jsou ve stejné situaci, jako jsme byli my:
- Nic si nevyčítejte. Předčasný porod může mít mnoho důvodů. Často se ani nedá jednoznačně určit, proč se tak stalo.
- Pokud můžete něco udělat pro své nedonošeňátko, nepřemýšlejte nad tím a udělejte to.
- Neporovnávejte se s ostatními. Každé miminko je jiné a ničemu tím nepomůžete.
- Věřte doktorům a ostatnímu personálu a buďte k nim tolerantní – jsou to také jen lidé a věřte, že udělají vše pro to, abyste si své miminko odnesli v pořádku domů.
- A především věřte svému nedonošeňátku! Je silnější, než si myslíte, a prostě jen potřebuje na začátku trochu více péče.
Tento text bych chtěl věnovat své dceři Stele, manželce Anetě, všem doktorům a personálu, kteří se starají o nedonošené děti, organizacím, které pomáhají rodičům takových miminek, a především všem rodičům, kteří nedobrovolně musí čelit životním výzvám, které ještě nedávno nečekali.
Pepa Bína
otec Stely 26+5
Napsat komentář