Magdalénka se narodila teprve před několika měsíci, ale tento příběh začal už před 11 lety. V roce 2014 mi byl diagnostikován Hodgkinův lymfom, tedy zhoubné onemocnění lymfatického systému. Od té doby se léčím různými způsoby, které vždy na nějakou dobu pomohly k úplnému uzdravení. Při mé smůle se ale nemoc vždy vrátila – agresivnější, odolnější a s vedlejšími účinky na léčbu. Za tu dobu jsem podstoupila několik cyklů chemoterapie, transplantaci kmenových buněk mých i od nepříbuzného dárce a několik druhů biologické léčby. Tento příběh ale není tak úplně o mně…
V roce 2024, v době úplné remise, jsme se s přítelem rozhodli podstoupit umělé oplodnění. Zvážili jsme veškerá možná rizika, i ta nejhorší, ale touha stát se rodiči byla silnější. Umělé oplodnění až zázrakem vyšlo na první pokus. Těhotenský test byl pozitivní už šestý den po transferu embrya. Ta malinkatá čárka na testu, která nebyla skoro ani vidět, nám změnila celý život.
Každý, kdo si zažil umělé oplodnění, ví, jaké množství různých hormonů se musí do těla píchat a co všechno dalšího to obnáší. Není to jednoduché ani na psychiku, ale oproti tomu, co jsem v životě podstoupila a vytrpěla, to tak hrozné nebylo. Tato slova jsou jen podporou pro všechny nastávající maminky a tatínky. Buďte silní!!
Po 19 dnech jsem začala krvácet a přišel obrovský strach. Neměla jsem za sebou žádné vyšetření, první ultrazvuk měl být až o pár dní později. Říkala jsem si: buď silné, miminko, buď silnější než máma a udrž se tam zuby nehty. Na pohotovosti mi bylo ještě před jakýmkoli vyšetřením sděleno, že ultrazvukem nebude nic vidět, že je brzy a že jsem nejspíš potratila. Opak byl ale pravdou – ta miniaturní fazolka tam byla!
Miminko rostlo a rostlo a vše bylo v pořádku. Z ničeho nic se ale u mě objevily vysoké teploty, které se nedařilo srazit, noční pocení, únava a celková slabost. Z těchto symptomů jsem už tušila, že se nemoc znovu vrátila. Co teď? Co bude? Ta nejistota a strach byly hrozné. S miminkem v bříšku jsem musela podstoupit vyndání uzliny z krku pro biopsii, která potvrdila, že se rakovina vrátila. Ještě větší nejistota a znovu ty samé otázky: Zvládneme to my i miminko? Zvládnu ho donosit? Bude miminko zdravé?
Už na začátku těhotenství jsem začala docházet do rizikové poradny FN v Plzni, abych byla pod kontrolou. Pan doktor Korečko a paní doktorka Hrabětová z hematologicko-onkologického oddělení byli neustále v kontaktu a radili se, jaké léky mohu brát a jaké budou další postupy. Za to jim patří obrovské poděkování.
Teploty a další příznaky nemoci se zhoršovaly, a tak přišla otázka chemoterapie v těhotenství. V příbalovém letáku jakéhokoli léku je napsáno, že těhotné nebo kojící ženy se mají poradit s lékařem – a to i při obyčejném léku proti bolesti. A já mám podstoupit chemoterapii s prckem v břiše? To přece nejde. Všechno mi ale bylo vysvětleno a upřímně, žádná jiná možnost nebyla. A tak jsem nastoupila na léčbu chemoterapií a kortikoidy, hospitalizace byla téměř na denním pořádku. Léčbu jsem zvládala celkem dobře a miminko taky.
Po pár týdnech léčby přišly komplikace a já miminko přestala vyživovat. Rovnou jsem zůstala v nemocnici a císařský řez byl naplánovaný na konec týdne. Musela 
jsem několikrát denně na ozvy a další vyšetření, zda je miminko v pořádku. Musela jsem se také rozhodnout, jestli celkovou anestezii, nebo jen lokální. Obojí mělo svá rizika, hlavně pro mě, ale chtěla jsem miminko hned vidět, takže volba byla jasná.
A bylo to tu – pátek 10. 1. 2025. V noci už jsem nemohla spát, přítel přijel brzy ráno, neustále chodil z jedné strany pokoje na druhou a to mě snad ještě víc znervózňovalo. Byli jsme připravováni na veškeré možné scénáře, například že miminko nemusí dýchat a ani ho neuvidíme, protože bude muset hned na JIP.
Na porodním sále byla asi tak miliarda lidí (bráno s nadsázkou samozřejmě). Všichni byli naprosto úžasní. Přítel byl bílý jak stěna, pod modrým hábitem a rouškou jsem ho ani nepoznala, ale celou dobu mě držel za ruku. Pro odlehčení celé situace hrálo na sále rádio, a tak jsem si zazpívala „Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap“ – mimochodem, to se před pár měsíci také stalo…
S manželem jsme si říkali, že až miminko vyndají a uslyšíme pláč, máme vyhráno. A tak tomu i bylo. Ve týdnu 33+1 ve 12:04 přišla na svět naše milovaná Magdalénka s váhou 1630 g. Když začala plakat, nenechali jsme ji v tom samotnou a plakali taky. Byl to úžasný pocit, strach nás ale neopustil.
Každý den jsme u Magdalénky v nemocnici strávili několik hodin, obdivovali, jak je statečná, a modlili se, aby přibírala. První dny se to nedařilo a vážila 1200 g. Byla tak maličká, že při chování jsme snad ani nedýchali. Všude samé hadičky, pípání a blikání přístrojů, které hlídaly všechny životní funkce, našim obavám nijak nepomáhaly, ale věděli jsme, že doktoři a sestřičky mají vše pod kontrolou.
Po pár dnech se vše zlepšovalo, Majda nabírala na váze a všechna vyšetření byla v pořádku. Byl to zázrak! Začala pomalu sama jíst ze stříkačky, protože kojit jsem nemohla. Každý den jsme zjišťovali, kolik gramů přibrala, a přirovnávali to třeba k množství zrnek rýže. Kolik vypila „kapek“ mlíka sama – a po necelém měsíci jsme si ji mohli vzít domů. Když jsme ji oblékali, všechno oblečení bylo tak velké, venku zima a v autosedačce byla tak zachumlaná, že ji ani nebylo vidět.
Tím, že se Majda v pořádku dostala z nemocnice domů, náš příběh ale nekončí.
Po měsíci jsem nastoupila na novou léčbu, která mi způsobila epileptický záchvat, zánět mozku a kóma na dva týdny. Nikdo nevěděl, zda se vzbudím a pokud ano, tak v jakém stavu, co si budu pamatovat a jak bude všechno dál probíhat. Manžel byl tedy ze dne na den na všechno úplně sám. Jezdil za mnou každý den do nemocnice, a když se vrátil domů, staral se o Magdalénku – a tohle celé několik týdnů.
Narodilo se nám vytoužené miminko, se kterým jsem nemohla být a později se mu naplno věnovat. Nebylo to pro nikoho jednoduché a pro nás všechny to bylo nejtěžší období v životě. Manžel mě učil znovu chodit, doprovázel mě na záchod, pomáhal mi ze sprchy, staral se o celou domácnost, náš penzion a hlavně o Magdalénku.
V životě jsem nepoznala tak silného a úžasného člověka. Jsem ten nejšťastnější člověk na světě, že naše silná dcera má tak skvělého tátu.
Už před pár týdny Magdalénka oslavila svůj první rok a je v naprostém pořádku. Ať už nám do života vstoupí cokoliv, vím, že to zvládneme.
Z Majdinky se navíc pomalu stává malý dobrodruh – zvládla s námi výlety po Čechách, Polsku i Chorvatsku a hned po prvních narozeninách s námi letěla až do Thajska.
Tímto příběhem bych chtěla dodat sílu všem lidem, kteří si procházejí něčím podobným nebo i jinými starostmi. Jak se říká – když nejde o život, nejde o nic. 💜
maminka Adéla
Gratulujeme a držíme palce, ať už je všechno v pořádku.
Ilona a Láďa z Litvínova