Ani nevím, kde začít…
Cesta k našemu miminku byla od samého začátku složitá a nakonec vedla přes IVF. Přišel obrovský šok – zjistili jsme, že čekáme jednovaječná dvojčátka, chlapečky. Těhotenství pro mě bylo náročné už od začátku – nevolnosti, bolesti hlavy i břicha – ale přesto jsme se s manželem na chlapečky moc těšili a připravovali se.
První týdny probíhaly relativně klidně, až do 20. týdne, kdy lékaři diagnostikovali našim chlapečkům TAPS – vzácnou komplikaci u jednovaječných dvojčat, která sdílejí placentu. Jeden z chlapečků byl překrvený, druhý anemický. Naši chlapečci, pro které jsme měli s manželem vybraná jména (Tobiášek a Robinek), se v bříšku „nedokázali domluvit“, a tak začaly velmi intenzivní kontroly v Brně a telefonické konzultace na specializovaných pracovištích v Praze.
Stav se bohužel zhoršoval nezvykle rychle. Ve 21. týdnu jsem musela podstoupit akutní bipolární okluzi pupečníku v pražské VFN. Po příjezdu nám lékaři sdělili zdrcující zprávu: u překrveného chlapečka byly následky již fatální a neměl šanci na přežití. Druhý, anemický chlapeček, však naději stále měl. Následovalo nepředstavitelně těžké rozhodnutí. Protože porod obou dětí v tak raném stádiu nebyl možný, museli jsme se rozhodnout, jak dál. Zvolili jsme jedinou cestu – dát jednomu z nich šanci na život a díky zákroku se podařilo zachránit našeho druhého chlapečka.
Další minuty, hodiny i dny jsou pro mě téměř v mlze. Po týdnu hospitalizace v Praze jsme se vrátili domů do Brna s těžkým vědomím, že jedno dítě je mrtvé a druhé živé. Musela jsem v tomto stavu dál fungovat… nepředstavitelné. Ale fungovala jsem.
Kontroly dál pokračovaly v Praze a lékaři doufali, že se podaří donosit chlapečka do bezpečnějšího týdne. Ani to se bohužel nepodařilo. Za dva týdny mi začala odtékat plodová voda od mrtvého plodu, byla jsem okamžitě hospitalizována ve FN v Brně a o týden později jsem porodila akutním císařským řezem chlapečka ve 25+6 týdnu s váhou 640 g a délkou 32 cm.
Ačkoliv jsme měli jména pro oba syny dávno vybraná, nakonec jsme se rozhodli jinak. Původní jména v nás až příliš vyvolávala obraz dvou chlapečků, o který jsme přišli. Abychom se vyhnuli té 
připomínce, dali jsme synovi jméno Michal po dědečkovi. Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli, ale cítili jsme, že potřebujeme nový začátek.
S Robinkem jsme se díky pomoci Centra provázení a krizových interventů v nemocnici mohli řádně rozloučit. Byla to ta nejlepší cesta, jakou jsme v tu chvíli mohli využít.
Michálek byl díky podaným kortikoidům na tom s dechem dobře. Resuscitace nebyla potřeba a přestože přišel na svět velmi předčasně, jeho stav byl po celou dobu relativně stabilní. Strávil den a půl zaintubovaný a potřeboval standardní kyslíkovou podporu.
Na JIRPN v Brně jsme byli 6 týdnů a dalších 6 týdnů na intermediární péči. Celkem strávil Michálek v nemocnici 83 dní. Jeho vývoj postupoval pomalu, ale přirozeně – byl silný už od svého prvního dechu.
Dnes má Michálek přes 4,5 kg a měří 56 cm. Roste jako z vody, je veselý, energický a silný – a nese v sobě i kus svého bratříčka v nebíčku.
Na závěr bych chtěla ze srdce poděkovat VFN v Praze a FN Brno – lékařům, sestřičkám,
krizovým interventům i celému personálu – za jejich profesionalitu, péči, vstřícnost a lidský přístup. Díky nim má dnes Michálek šanci na život plný radosti a síly. Děkujeme také Nedoklubku za podporu během těhotenství i po porodu.
Vzkaz rodičům předčasně narozených dětí
Držte se a mějte víru. Vaše miminko je malý zázrak – statečné a silné. Klid a láska, kterou mu dáte, mu pomůže růst a sílit.
S vděčností, pokorou a pozdravem
maminka Michaela
Míšo, přesto, že Váš příběh od začátku znám, tak mě rozplakal. Všem třem přeji v dalším životě hodně síly, lásky, trpělivosti a hlavně zdraví. Michálek je velký bojovník a bráška nad ním bude bdít z nebíčka. Mějte všichni krásný život🥰🙏💖
Jste nejlepší rodiče, malý Míša dokáže velké věci. Přeji jen zdravíčko celé rodině.