Ráda bych se podělila o náš příběh s miminkem do dlaně (i když byl větší 😊). Omlouvám se za dlouhý e-mail. Pokud byste ho chtěli publikovat, klidně ho zkraťte, jak uznáte za vhodné.
Po dvouletém snažení o miminko se v lednu 2025 stal zázrak – pozitivní těhotenský test. Těhotenství probíhalo v pořádku. Měla jsem sice riziko preeklampsie, ale nic vážného. Na konci druhého trimestru jsem podstoupila odběr plodové vody, protože se miminko méně hýbalo a chtěli jsme vyloučit možné komplikace. Výsledky dopadly dobře.
Od července 2025 jsem se už moc těšila. Termín porodu byl stanoven na 3. 10. 2025. Všechno jsme měli dopředu připravené – na konci července byl hotový pokojíček, sbalené tašky do porodnice i na šestinedělí, vybranou porodnici, absolvovali jsme kurz předporodní přípravy i laktační poradenství.
V pátek 8. 8. 2025 jsem uklízela dům a po obědě si šla lehnout. Když jsem vstala a šla vyndat prádlo z pračky, v momentě, kdy jsem si k ní dřepla, cítila jsem, jak mi teče voda. Nejdřív jsem si myslela, že jsem se počůrala (probudil mě totiž plný močový měchýř), ale po pár minutách mi došlo, že to bude nejspíš plodová voda.
V panice a slzách jsem volala manželovi, ať okamžitě přijede domů. Zavolala jsem i své gynekoložce, která mi doporučila jet do nejbližší porodnice. Přestože jsme měli vybranou porodnici v Litoměřicích, musela jsem do Prahy, protože jsem byla ve 32+2. Vybrali jsme si Bulovku (měli jsme ji jako druhou v pořadí).
Na Bulovku jsem volala, že jedeme kvůli podezření na odtok plodové vody. Porody tam přijímají od ukončeného 32. týdne, ale to jsem vůbec neřešila – byla jsem přesvědčená, že nerodím. Po příjezdu mě dali na monitor a asi za hodinu se potvrdilo, že jde o plodovou vodu, a objevily se i malé kontrakce (já jsem ale necítila vůbec nic). Při vyšetření jsem byla otevřená na 2 cm.
V ten moment mi všechno došlo a strašně jsem se rozbrečela. Po konzultaci s paní doktorkou z dětského oddělení jsem mohla zůstat (uvažovalo se i o převozu na specializovanější pracoviště pro předčasně narozené děti). Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic a ještě jsme žertovali, že musím vydržet dva dny, aby léky stihly zabrat.
Do deseti minut mi ale začaly šílené bolesti (bylo kolem 18:30). Nechápala jsem proč, když mi dali léky na zastavení porodu. Nemohla jsem stát, ležet, chodit ani sedět. Dali mě na monitor a od té chvíle mám spoustu věcí v mlze.
Ve světlejších chvílích jsme se smáli s manželem, který objednával nabíječku na telefon přes Alzu – kurýr prý přesně věděl, kam má jet, nebyl tam poprvé 😊 Probíhala vyšetření, která nebyla příjemná. Pořád jsem byla otevřená jen na 2–3 cm. Pamatuji si, že kolem 23:15 jsem už prosila paní doktorku, aby tu bolest ukončila, že už nemůžu.
Syn se narodil akutním císařským řezem ve 23:55 (chtěl stihnout krásné datum 8. 8.). Byl otočený nožičkami dolů a já byla otevřená minimálně, proto jsme se rozhodli pro císařský řez. Na svůj „věk“ to byl chlapák – 2,2 kg a 42 cm.
Na malý okamžik (a jedno otření tváře) mi ho ukázali a hned ho odnesli na dětskou JIP, kam za ním běžel manžel, který mě do té doby držel za ruku. Asi po půl hodině mi ho přinesli znovu ukázat. Zase jsme si otřeli tváře, udělali pár fotek a pak ho odvezli na plicní ventilaci do inkubátoru. S manželem jsme se rozloučili a mě odvezli na JIP.
Pořád mi nedocházelo, že už mám dítě. Snažila jsem se spát. Syna jsem viděla druhý den a strašně jsem brečela. Vidět ty hadičky, přístroje, slyšet pípání a nemoci se ho dotknout nebo přitulit… takhle jsem si první chvíle opravdu nepředstavovala.
Ihned jsem začala odstříkávat mléko, abych mu mohla dát to nejlepší, co jsem v tu chvíli mohla. Na hruď jsem si Alexe mohla dát až další den – 10. 8. Ten pocit byl nepopsatelný. Spadl ze mě obrovský kámen a jen jsem brečela.
Nechala jsem se propustit dříve, abych se mohla hojit doma. Dva týdny jsme za ním jezdili každý den na „návštěvy“ – na mazlení, nosila jsem mléko a trávili jsme spolu hodiny. Klokánkovali jsme oba s manželem, koupali ho, přebalovali.
Bohužel Bulovku čekalo pravidelné uzavření oddělení, a protože Alex ještě nejedl sám (měl sondu), čekal ho převoz do Thomayerovy nemocnice. Představa, že máte dítě dva týdny na světě a ono jede sanitkou někam, kam s ním nemůžete jet… a svěřujete ho do rukou někomu, koho vůbec neznáte… byla nepředstavitelná.
Naštěstí mám kamarády lékaře i na záchrance, kteří mi vysvětlili, jak převoz probíhá, a uklidnili mě. V Thomayerově nemocnici jsme pak byli spolu na pokoji dva týdny. Malý se postupně rozkojil a zbavoval se sondy.
Domů jsme jeli přesně po měsíci – 8. 9. 2025.
Postupně během šestinedělí mi začalo docházet, co se vlastně stalo. Že už máme naše malé „zvířátko“ a že jsme kompletní rodina. Nemohla jsem (a vlastně to nemám dodnes úplně zpracované, protože mi nikdo neřekl důvod předčasného porodu) přijmout, jak jeho život začal. Že jsem neměla vysněný bonding, samopřisátí a další krásné momenty, o kterých všichni mluví.
Ráda bych tímto příběhem podpořila další ženy – o nic nepřicházíte.
Syn se chce dodnes pořád nosit, je to velký mazel, stále se kojí (ano, víc než měsíc jsem s kojením bojovala, měla jsem doma 6× laktační poradkyni, ale nevzdala jsem to) a není na něm vůbec poznat, že přišel na svět o dva měsíce dřív.
Aktuálně má 7 měsíců (5,5 měsíce korigovaně) a váží 7,8 kg. 😊
Asi mě napořád bude trápit, co se stalo a proč. Ale pak se podívám na ten jeho úsměv a říkám si, že na tom vlastně nesejde. Máme tady našeho syna. Každý den nám dokazuje, že si ten život vybojoval – a že ho hodlá žít naplno. 😊
Lucie
Napsat komentář