Čím bych začala… Asi tím, že miminko jsme si přáli a bylo to velké překvapení, když jsme zjistili, že čekáme dvojčátka – holčičky.
Přítel pracuje v zahraničí a já tam trávila čas s ním. Na kontroly jsem docházela na soukromou gynekologickou kliniku. Neměla jsem žádné nevolnosti, jen jsem byla často unavená, ale to k tomu patří.
Vše probíhalo v pořádku až do 21. týdne, kdy mi naměřili krátký čípek. Okamžitě jsme se vrátili do Česka a den nato mě rovnou hospitalizovali v mostecké nemocnici. Ještě ten den mi dělali amniocentézu (odběr plodové vody), aby se vyloučila infekce. Kdyby infekce byla, nemohla bych jít na cerkláž (zašití čípku).
Infekce se naštěstí nepotvrdila a za dva dny jsem šla na operaci. Vše proběhlo dobře a já počítala s tím, že za 3–4 dny půjdu domů. V tu chvíli jsme se stěhovali a přítel tu většinu času nebyl, takže o to to bylo složitější.
Šla jsem na ultrazvuk a paní doktorka zjistila problém s jednou děložní tepnou, takže jsem v nemocnici nadále zůstávala. Bylo mi řečeno, že se kdykoliv může začít rodit, a tím, že jsme byly s holkama v šedé zóně, považovalo by se to spíš za potrat než za porod. Naštěstí se to v tu chvíli nestalo.
Byla jsem jako neřízená střela – vždycky když se něco vyléčilo, objevilo se něco nového. Další věc byla, že se u jednoho miminka paní doktorce nezdálo střevo, ale za pár dní bylo vše v pořádku. Poté jsem měla infekci v moči, která se také zaléčila.
Pár dní před porodem jsem absolvovala test na těhotenskou cukrovku, tu jsem jako zázrakem neměla. A vrcholem byla preeklampsie. Ze dne na den mi vyskočil tlak, měla jsem bílkovinu v moči a už mi nebylo dobře. Tak nějak jsem cítila, že už to možná brzy přijde, ale nechtěla jsem si to připouštět.
Tenhle měsíc byl pro mě peklo. I když za mnou docházela rodina, byl to právě přítel, koho bych u sebe nejvíc potřebovala, ale nešlo to.
Pamatuju si, že byla sobota a paní doktorka, která zrovna sloužila, rozhodla, že mi budou aplikovány kortikoidy pro dozrání plic miminek.
Druhou dávku jsem dostala v neděli ráno.
Z neděle na pondělí v noci jsem měla tvrdnutí břicha, což u mě bylo poměrně běžné. Měla jsem to i předtím, ale vždycky to odeznělo. Tohle ale bylo jiné – častější a bolestivější. Pořád jsem si říkala, vydrž to, ráno to přejde.
Vydržela jsem to celou noc, ale ráno už se to nedalo. Vzali mě na vyšetřovnu a věděli, že je zle. Stehy už na tom nebyly dobře a vzhledem ke všemu, co se dělo, se rozhodlo těhotenství ukončit akutním císařským řezem.
Bylo to strašně hektické – rychle napsat jména, rychle volat příteli, ať jede domů.
Porodila jsem ve 25+4 tt dvě živé holčičky. Amálka měla 570 g a 30 cm a Sofinka 490 g a 31 cm. Byly extrémně nezralé a následujících 72 hodin mělo rozhodnout.
Přítel dojel k večeru a šel se hned podívat na miminka. Byly zaintubované, malinké, všude samá hadička. Já jsem za nimi nemohla, byla jsem také samá hadička. Viděla jsem jen fotku.
Další den jsem ještě ležela a těšila se, že už budu moct vstát a přestěhovat se na šestinedělí, abych byla holkám blíž. Ale ten další den nikdy nezapomenu.
Ráno v 6 hodin mi přišel pan doktor z JIRP oznámit, že Sofinka zemřela. Kortikoidy asi zabraly jen na Amálku a Sofinka měla špatné plíce, byl tam pneumotorax i krvácení do mozku. Byla zkrátka moc malinká a nezralá.
Ještě ten den mě přestěhovali na šestinedělí a šli jsme se rozloučit s naší holčičkou. Ani teď s odstupem času nedokážu popsat ty pocity, které jsme měli. Kdo si to nezažil, ten to asi nepochopí.
Bylo to těžké a je to těžké i teď, ale museli jsme se soustředit na Amálku. Byla to jediná věc, která nás držela nad vodou.
Amálka byla moc šikovná. Byla 18 dní na ventilátoru, poté přešla na CPAP, kde byla asi 9 dní, a na Vapothermu byla přibližně 14 dní. Většinu času byla na 21 % kyslíku. Musím zaťukat a dodnes děkuju za to, že tak nějak proplula tím vším bez větších komplikací.
Mě propustili 4 dny po porodu domů a dojížděla jsem 2× denně kvůli mléku, které jsem odstříkávala jak v nemocnici, tak doma, a vozila ho tam. Později jsem mohla i klokánkovat.
Po dvou měsících jsem se nechala hospitalizovat k Amálce, protože už měla 1,5 kg a pomalu jsme začínaly s kojením. Byla přeložená na oddělení nedonošených dětí a po dvou týdnech jsem ji měla na pokoji.
V nemocnici strávila 85 dní. Domů odcházela plně kojená a kojená je dodnes. Je moc šikovná, krásně se hýbe. Až na občasné koliky je to velmi hodná holčička.
Chtěla bych poděkovat celému perinatologickému centru v Mostě. Také Nedoklubku, protože mi bylo velkou podporou už v těhotenství, když jsem si četla příběhy od maminek. Moc mi to pomáhalo. A také potom, když byla malinká v inkubátoru – dostaly jsme spoustu dárečků a čtení. Byla za mnou i paní Hájková, se kterou jsem měla moc příjemnou debatu.
VZKAZ RODIČŮM PŘEDČASNĚ NAROZENÝCH DĚTÍ
Rodičům, kteří teď zažívají něco podobného, přeji hodně sil. Je to boj na dlouhou trať, ale miminka jsou malý zázrak a člověk pak stojí s otevřenou pusou a nedokáže uvěřit tomu, jak jsou statečná a silná. I když je to těžké, snažte se zachovat klidnou hlavu – váš malý zázrak to ucítí a bude také klidnější a sílit.
Barbora
Napsat komentář