Celé těhotenství probíhalo poměrně klidně, stíhala jsem pracovat, vzít si toho nejlepšího manžela, užívat si výlety s dcerou. Ale v dubnu přišel zlom – zánět průdušek, teploty. Dostala jsem antibiotika, která pomohla, ale tak nějak „zvláštně“ mi bylo stále.
Kašel ustoupil, ale vrátily se teploty. Říkala jsem si, že to nic nebude, že je to jen teplota, která se držela v únosných mezích a dala se srazit paralenem. A tak jsem brala jeden paralen za druhým, ale teploty se nesnižovaly.
Po několika dnech jsem v noci měla obrovské křeče a zimnici a cítila jsem, že tohle ohrožuje i naše dítě, a tak jsme jeli na pohotovost. Vyslechla jsem si komentář sestry, že s teplotou mám chodit k obvodnímu lékaři a neotravovat je v noci na urgentu. Poté mi paní doktorka vzala krev a řekla, že to vypadá na HELLP syndrom, selhávají mi játra, a zůstávám v nemocnici, aby přišli na to, co se děje. Další odběry byly stále horší, a tak mě převezli z benešovské nemocnice k Apolináři. Bylo mi tak zle, že jsem myslela, že je to moje poslední cesta.
Proběhl nespočet testů, horečka byla stále vyšší a nedařilo se ji srazit. Tep miminka býval i přes 230. Měla jsem sepsi a nikdo stále nevěděl, z čeho.
Asi po třech nocích na oddělení rizikového těhotenství lékaři usoudili, že dítě musí ven. Uklidňovali mě, že bude mít nějakých 1 800 gramů,
a to je pro ně „obřík“. Tehdy mi to přišlo jako krásná váha a neuvědomovala jsem si všechna rizika spojená s předčasným porodem, nebyla však jiná možnost.
Albert se narodil 1. června s váhou 1 965 gramů a já si „konečně“ vyslechla diagnózu – listerióza. Ptali se mě, kde jsem k tomu přišla, protože pravděpodobnost, že se nakazíte touto nemocí, je nižší, než že do vás uhodí blesk. Dostala jsem silná antibiotika a konečně se mi udělalo lépe. Albert je dostal preventivně, jeho výsledky byly naštěstí negativní. Tehdy jsem si také neuvědomovala, jaká výhra to je a co by mu taková bakterie způsobila. V placentě nebyly infekcí zasaženy pouze cévy, které syna vyživovaly a ochránily ho tak před nákazou.
Zdravotní komplikace ho však neminuly – měl výpotek na osrdečníku z přetížení při mé horečce a další drobné defekty na srdci, syndrom dechové tísně, apnoe z nezralosti, tachykardii, otevřenou tepennou dučej, reflux, diastázu, pupeční kýlu, anémii a nevím, co ještě. Byl tak křehký, plakal při každém doteku, všude samá hadička. Kyslík dostával jen chvíli a brzy přešel pouze na vzduch vháněný do nosíku. Krmen byl sondou, mililitr za minutu, kojení se nedařilo, sací reflex se vyvinul až o několik týdnů později. Dařilo se mu dobře v rámci možností, statečně bojoval.
Po týdnu hospitalizace mě propustili a za synem jsme dojížděli. Bylo zvláštní být doma bez něj i bez těhotenského břicha. Čekali jsme dva týdny, než se uvolní místo a já budu moci být neustále s ním. Bylo to velmi náročné období, ale manžel mi byl neustále oporou tak silnou, že bych se nezhroutila, ani kdybych chtěla.
Domů nás propustili 8. července. Dva celé měsíce, které mu chyběly, začal krásně dohánět a zdravotní problémy téměř vymizely. Už to bude 8 měsíců, tedy 6 měsíců korigovaně, a Albert váží 8 600 g, žvatlá, snaží se lézt a posadit se, chechtá se a je pro nás symbolem statečnosti a připomíná nám, že s láskou se dá zvládnout vše.
Nikdy nezapomenu na slova jedné paní doktorky z JIP, která mi řekla, že člověk vždy dostane jen tolik, kolik unese. Tisíceré díky, že si náš Bertík mohl vybojovat své místo na světě s tak obrovskou pomocí lékařů a sestřiček od Apolináře.“
Rodičům bych ráda vzkázala:
,,Zůstaňte silní, anebo ne. Vy od narození děťátka silnější zkrátka budete a Vaše dítě Vám ukáže, že zázraky se dějí.”
S pozdravem a vděčností za Vaši práci
Tereza
Napsat komentář