Apolinářská trojčátka: Matouš, Lukáš a Honzík 30+4 t.t.

Náš příběh začal na začátku června, kdy jsem byla na prvním ultrazvuku kvůli potvrzení těhotenství. Jaké bylo překvapení, když se tam místo očekávané fazolky objevily hned tři plody – navíc jednovaječné! Gynekolog mě přesměroval do Apolináře k doc. Kouckému, protože o mě nemohl pečovat sám.

Začalo pravidelné docházení na ultrazvuky, o které se starala úžasná MUDr. Hana Belošovičová – vysoce profesionální, ale zároveň velmi lidská. Vše běželo, jak mělo, až do 26. týdne, kdy se mi skokově zkrátil čípek a přišla první myšlenka hospitalizace. Strach. Do té doby mě vlastně ani nenapadlo, že by mohlo být něco špatně. Týden jsem strávila doma v klidovém režimu, jen s častějšími kontrolami, a pomalu připravovala děti (12 a 7 let) na možnost, že půjdu do nemocnice dříve.

A pak to přišlo – hospitalizace na rizikovém oddělení. Pěkné, čisté místo, milé sestřičky i doktoři, ale neustále se měnící osazenstvo pokojů, porody jeden za druhým, spousta příběhů… a s tím strach. Co bude s našimi drobečky, kteří ještě nemají ani kilo? Můžou to vůbec zvládnout?

Právě v tu chvíli přišly do dveří našeho pokoje dvě úžasné dámy (Markétka a Andrejka) s malými uháčkovanými čtyřlístky a pozváním na středeční kávu do Nedoklubka.

Možnost mluvit o svých obavách, sdílet je, ptát se, poslouchat nebo jen pobýt jinde než na pokoji či studených chodbách „pražských Bradavic“ a přitom s někým, kdo si prošel něčím podobným – bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Zůstala jsem v nemocnici tři týdny, než mi praskla voda. Z okolních příběhů jsem věděla, že porod nemusí být okamžitý, ale v mém případě se rozběhlo všechno velmi rychle – kontrakce jak z učebnice. Bylo to 30+4. Manžel stihl dorazit až na šití po císaři, ale alespoň mohl hned na bonding našeho nejstaršího z trojčat Matouše (1200 g). Zbylé „apoštoly“ Lukáš (1400 g) a Honzík (1195 g) jsem měla u sebe na chvilku já a plnou klokánkovou péči dostali hned další den na ARO.

Týden na JIRP/ARO byl náročný, ale ošetřující personál byl skvělý. Jak zacházejí s těmi drobečky napojenými na přístroje, v inkubátorech… a přitom neúnavně vysvětlují a zaškolují rodiče – to si opravdu zaslouží obdiv. První pohled na kluky – maličké, v inkubátorech, s maskou přes půl obličeje – mi přivodil slzy. Ale vzpomněla jsem si na holky z Nedoklubka a jejich „poprvé“. Uvědomila jsem si, že to, že pláču, ze mě nedělá špatnou mámu. Budu to zvládat krůček po krůčku.

A stalo se. Kluci během několika dní přešli na Vapotherm, konečně jsme viděli jejich obličeje. S manželem jsme se učili o ně pečovat přes dvířka inkubátoru a mohli je „klokanit“. To byly chvíle, které mě utvrdily v tom, že všechno dobře dopadne.

Z JIRPu se chlapci stěhovali na oddělení intermediární péče IMP3. Další skvělé sestřičky nám pomáhaly se sžíváním s trojčaty, stěhováním z inkubátorů do postýlek a snižováním dechové podpory. O dva a půl týdne později jsme se mohli přestěhovat na společný pokoj. Obrovská pomoc sestřiček z IMP3 a IMP2 nám velmi usnadnila společné chvíle. Před Vánoci jsme konečně odcházeli domů 💜.

Kluci jsou částečně kojeni – Honzík jen mateřské mléko, Matouš s Lukášem se dělí o zbylé mléko (každý cca 3 krmení z 8) a dokrmováni jsou PreBEBA 2. Sestřičky a laktační poradkyně se mi hodně věnovaly. Kojit tři plně se mi zdá nereálné, ale dotáhli jsme to, kam to šlo.

Chlapci jsou sledováni v CKP, jako všichni nedonošenci z Apolináře. Jak říká paní doktorka: „Buďte rádi, že jsou zdraví.“ Jsou jim skoro 3 měsíce (korigované 3 týdny). Matouš má 3,3 kg, Lukáš 3,5 kg a Honzík 3 kg.

Péče o tři miminka je náročná, dokonale zaměstnají nás dva s manželem. Starší děti pomáhají třeba tím, že jednomu podrží lahev, ale s brečícím dítětem už ne – a není třeba je do toho nutit. Výpomoc od státu se bohužel vztahuje jen na domácnost, ne na děti, což mi přijde opravdu nedomyšlené.

Vzkaz pro rodiče nedonošeňátek: „Nenechte se ovládnout strachem. Mluvte otevřeně s partnerem nebo s kýmkoliv, komu důvěřujete. Věřte sobě, že to zvládnete, a hlavně věřte těm maličkým – jsou to velcí bojovníci.“

Hana